Vernisáž a teorie uzavřeného vesmíru

Bylo krátce po osmé večer a v nové hradecké kavárně Café Na kole (na Velkém náměstí) se sešlo asi pětadvacet hostí. Mezi nimi s kamerou tančil Jaromír Patka, úvodní slovo si držel Petr Chroustovský a po jeho boku zářila Kristýna Pavlíková. Všichni tři a Jiří Bednář tu dnes promítali nebo vystavovali svou tvorbu. Petr a Jaromír studují třetí ročník a Pavlína druhý ročník naší VOŠ. Dá se o nich říci, že patří k nejlepším z našich vysokoškoláků.

To, že je Jaromír Patka skvělý fotograf a filmař, je nám známo již dlouho, a to i přes to, že o sobě sám hovoří jako o „béčkovém kameramanovi“, neboť fakt časté spolupráce s televizí Prima i Nova vysvětluje nedostatkem financí na kameramany prvotřídních kvalit: „Může za to internet a množství televizních kanálů.“ tvrdí. „Česko je malé, a když se diváci rozdělí mezi jmenovaná média, nutně to znamená odliv reklamy a peněz i od leaderů na trhu.“ Na dnešní vernisáži měli s Jiřím Bednářem trailer na svůj připravovaný film „Dívka v pokoji plném koček a myší.“ Zároveň Jaromír připravil z akce i nezávislou reportáž, kterou naleznete na konci tohoto článku. Jiří Bednář mimo to vystavoval své proslulé polaroidové fotografie.

Kristýna si na VOŠ zvolila zaměření animace, ale studijní nápor ohledně počítačových technologií ji přivedl k nutnosti relaxovat u klasických malířských štětců a pláten. Znám to z vlastní zkušenosti, takže ji spíše chválím. Obrazy, které zde vystavila, jsou introvertní, ideoplastické vize tonoucí v zastřeném temném koloritu, který má blízko ke slavnému hradeckému rodákovi Bohumilu Kubištovi. Podle jejích přátel však její malby více připomínají Jaroslava Rónu, zvláště její hutný malířský rukopis. Autoportrét, který mezi jejími díly nechyběl, svědčí o upevňování autorčiny sebedůvěry a jeho provedení ukazuje na přirozený umělecký projev. Podle jejího názoru jsou jádrem její současné malby erotické akty.

Petr Chroustovský účastníkům promítnul video „Jednoletá zahrada“ zhotovené v průběhu druhého ročníku VOŠ, ve kterém pracoval s technikou časosběru. Snímal zahradu a její blízké okolí v průběhu celého roku. Není nová – tato technika, ve které můžete vidět rostliny klíčit a růst, sníh tát, hvězdy a měsíc brázdit oblohu, kvítka se otáčet za sluncem, listí žloutnout a sluníčko sedmitečné vyzobávat mšice z kopretin rychlostí připomínající zimní útok ptáčků na krmítko se semínky – ale dosud jsme ji vídali spíše v přírodovědných dokumentech. Petr pracuje s nadšením pozorovatele, to je samozřejmé, ale zároveň s impresionistickou lehkostí mající daleko k vědeckým pokusům. O to více vás překvapí filosofický rozměr, jímž autor glosuje úvod a závěr svého filmu. Zamýšlí se totiž nad během času a možností, že by se snad mohl obrátit v souvislosti s teorií relativity, uzavřeného vesmíru a se vztahem času k vesmírnému rozpínání. Fyzicky pocítí divák tento čtvrtý rozměr už z délky videa, neboť za 40 minut soustředěného pozorování po vypršení prvotní fascinace přírodními metamorfózami ještě upoutá hudebně-vizuální fúze a nakonec je ještě divák svázán společensky, neboť projekci provázelo ticho a soustředění. Petr svou projekci zakončil slovy, která si dovolím ocitovat: „Kdyby ta teorie o uzavřenosti vesmíru byla platná, což se samozřejmě neví a snad se to ani nikdy nedozvíme, mohlo by se stát, že bychom svůj život žili ještě jednou pozpátku.“

Všem čtyřem umělcům přejeme mnoho dalších úspěchů v tvorbě, praxi i ve studiu u nás. Vám, které zaujala Petrova myšlenka, vkládám odkaz na poznámky k obecné teorii relativity. On sám doporučuje relativistickou kosmologii. TR

Filmová reportáž J. Patky viz zde. 

 

Kyberna rozjela koncert

Byl pátek 12. září 22:00 a několik studentů naší školy se prodíralo k pódiu. Ječivé zvuky kytar mladíků jen o málo starších než oni prořízly jičínský festivalový vzduch…

 

„…oblé dlažební kameny náměstí nám kloužou pod nohama asi jako basákovi jeho struny pod prsty. Bicí rytmicky sekají výhružný hlas zpěváka, který se ptá, jestli kapelu Imodium známe a jediných pět párů rukou mu kyne z čela počasím ochromeného publika – těch pět se přišlo pobavit, protože se celý den věnovali dětem v animační dílně.“

 

 

Animační dílna

 

 

Animační dílna ANIFAKTURA, kterou jsme po čtvrté vypravili na Jičín město pohádky, měla letos konečně dost dětských návštěvníků. Lepší pozice v centru dění (pod arkádami zámku) sice zmátla naše loňské příznivce, ale mnoho z nich si zase cestu našlo a každý den se ptali, zdali budeme i zítra a až do neděle. Matěj Ptáček, Zuzka Dohnálková, Jana Tajchmanová, Dominik Bouda, Adam Špiroch, Kamil Ansorge, Pantherinae i já jsme se postarali, aby se jim tvorba s animačním, zvukovým a střihovým softwarem dařila, aby nic neskřípalo, aby jejich první dětské filmy vypadaly skutečně k světu.
„Nejsložitější je, když děcka z počátku nevědí, jestli chtějí nakreslit statický obrázek, nebo film.“ řekl mi z pozice lektora Matěj Ptáček: „Většinou se rozhodnou pro obrázek a teprve dodatečně ho chtějí rozhýbat. Jenže to je složité, protože to nemají ve vrstvách. Postup výroby animace chce určité předvídání a přípravu.“ vysvětloval.
„Pro někoho je dost problém s dětmi a jejich rodiči vůbec jen začít konverzaci.“ připojil se kolega Kamil Ansorge: „Mám pár spolužáků, kteří se účasti v lektorském týmu Anifaktury právě kvůli nutnosti navázat rozhovor vyhýbají.“
„To jako vážně?“ zeptal jsem se.
„Ano. Nejspíš se toho bojí.“ potvrdil mi Kamil.
„To je škoda, komunikace je jedna z nejpodstatnějších dovedností, kterou se na těchto akcích můžete naučit.“ poučil jsem ho a připojil: „Tréning oslovení a vedení hovoru Vám tutově pomůže v další kariéře.“
„Já mám spíš problém s nerozhodností dětí.“ vzal to z jiného konce Dominik Bouda: „Musím dětem často pomáhat s prázdným plátnem obrazovky. Bezradně váhají s tužkou připravenou ke kresbě, ale dokud jim nenabídnu nějaký nápad (třeba domeček a autíčko), nic mi nenakreslí, pořád se jen ptají a ptají, co mají nakreslit.“

Pracovní zápřah lidí na každé Anifaktuře, ať už se konala v Teplicích, Třeboni, Hradci nebo tady v Jičíně, je značný. Je to vidět i z toho, co jeden den po ránu konstatovali Dominik s Kamilem: „Zdál se nám oběma sen o tom, že za námi návštěvníci festivalu přišli až do hotelového pokoje a chtěli pomoci s tvorbou animovaných filmů.“

 

 

Filmování festivalu

 

Šíleně si máknul také druhý tým pod vedením Martina Mercla, který natáčel celý festival. Dostali tuto neplacenou zakázku spolu s technickou střední školou z Jičína. Největší podíl práce padl kromě tohoto pedagoga na Lucii Rejlovou, která si po třetím dnu náročného natáčení přicházela do naší dílny odpočinout. Nechápu, jak si mezi tolika povykujícími dětmi a jejich rodiči, v hluku klavírních improvizací, jekotu elektrické kytary a jenom částečně ukryta v nevyužitém koutu místnosti dokázala vždy během několika málo minut zbavit únavy.  

 

Závěr

 

Festival Jičín město pohádky je akce pořádaná s nesmírným entuziazmem a dobrými ohlasy, ale paradoxně v Jičíně nemá upřímnou podporu města a některých občanů. Náš ředitel to glosoval slovy: „Nevadí, mohou se přesunout do Hradce Králové.“ A skutečně by se asi našlo více měst, které by po takto špičkové PR akci rádo sáhlo. Za sebe ale doufám, že to Jičínu brzy dojde, že šťastné děti z celé republiky a blízkého zahraničí odtud neodváží jenom cukrovou vatu a voňavé skořicové trdelníky, ale i celoživotní pozitivní vztah k tomuto nádhernému místu. TR

 Foto: Trdelníky, ilustrační fotografie, autor © Murko 2008

 

Slavnostní nástup prvních ročníků Kyberny v roce 2014

 

Nástup nové generace

…nástup se vydařil, ale letos převažují muži. Neuniklo to kolegovi, a tak jsem mu musel připomenout, jak chvályhodný způsob studia to je, když: „…vás nesmím milovat, já musím študýrovat,“ jak zpívá ubohý student z Milevska, který plačky procházel Putimskou branou jsa oddán pouze Bohu. Pro ty, co to neznají, to nazpíval český ministr obrany :)

Každoročně je našim studentům (zvláště z technických oborů) v tomto smyslu zamezováno navštěvovat slavnostní zahájení školního roku! Ukázalo se totiž, že místo aby se radovali, jaký má další generace inteligentních lidí zájem o náročné umění počítačové grafiky, programování či o správu sítí, bez mrknutí oka si zde vybírají ty nejkrásnější z nastoupených. Naštěstí, jak je pro naši emancipovanou školu typické, můžete v publiku vidět také dívky z vyšších ročníků, které to činí s ještě vyšším zaujetím.

Univerzitní aula byla letos výjimečně hezká, neboť její interiér ozdobily kreativně pojaté insignie Univerzity a vizuální styl od grafiků Jiřího Tomana a Michala Kukačky z (další) Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, kam téměř každoročně odchází studovat i naši absolventi. Tedy pokud tam už přímo nevyučují, jako je tomu u Mgr. Petra Zoufalého. I ten u nás kdysi slavnostně začínal a jeho kariéra nezadržitelně pokračuje dál a dál.

 

Studenti programování se rozprchávají při svém slavnostním nástupu na Kybernu roku 2014 v září

 

Podíváte-li se na ty krásné nástupy v delším časovém horizontu, možná se vám bude (jako mě) zdát, že zdánlivě nehybné řady prváčků se nějak nesmírně rychle střídají. Rok co rok, jen se tak mihnou a utíkají za svými sny a možná sny svých rodičů. TR

 


Prezentace filmu Malá z Rybárny jeho produkčním týmem, za stolkem pro přednášející je právě David Havel a akce se konala na Anifilmu roku 2014

David Havel a další členové týmu prezentující přípravné práce na filmu Malá z rybárny režiséra Jana Baleje. Anifilm 2014

 

Hvězdy Anifilmu 2014, které začínaly na Kyberně

>>> Bratři Havlové – studio Miraclefilm

David a Zdeněk Havlovi doprovázeni Michalem Kotkem mě přišli navštívit do městské haly Roháč, kde jsme spolupořádali animační workshop.

„Nebyl ses podívat na naší prezentaci?“ zeptal se mě David, zatímco si prohlížel rozpracovaný film na velkém Cintiqu 24HD.
„Bohužel ne, byl bych to rád viděl, ale jsem v trvalém zápřahu.“ popsal jsem svou typickou situaci. Skupinka příchozích, do které patřila také Davidova dívka Melánie a jeden francouzský specialista na VFX, se semkla okolo, takže jsem raději vstal a chlapci, kterému jsem před tím pomáhal, raději vrátil digitální perko, aby svou animaci dokončil beze mne.
„My bychom Tě chtěli pozvat na jazz a na pokec.“ lákal mě David.
„Fain, takové pozvání se neodmítá.“ odvětil jsem a vy se možná ptáte proč.

 

David Havel, režisér, animátor, výtvarník, počítačový grafik Autora fotografie neznám

David, Zdenda i Michal jsou fakt věhlasní mistři. Po tom, co odešli z Kyberny,  pokračovali v oboru a vypracovali se mezi českou profesionální špičku. David Havel (obr. vlevo) jako výborný kreslíř, animátor, 3d a postprodukční grafik je nyní Art Directorem připravovaného celovečerního filmu režiséra Jana Baleje* (Balej učil na VŠUP, natočil Jedné noci v jednom městě nebo z cyklu Fimfárum epizodu Moře, strýčku, proč je slané? Pozn. autora). I když je nositelem práv obvykle režisér, každý od filmu moc dobře ví, nakolik je dílo postaveno také na ostatních profesích. 

Plakát filmu Hurvínek na scéně (citováno ze serveru adam.cz*)

U Davidovy široké palety dovedností je tomu snad ještě o něco víc. Je totiž proslulý svou precizností, která jde často až na samé hranice finančních možností.  Ostatně on, ani celý tým tvůrců filmu Malá z rybárny, se netají tím, že tentokrát budou usilovat o Oskara. Spolu se Zdeňkem Havlem, který je na pozici 3d grafika a producentem projektu na Anifilmu absolvovali oficiální prezentaci připravovaného díla. Přitom nejde o žádné začátečníky, protože Havlův předchozí realizovaný film Hurvínek na scéně z roku 2010 vznikl jako první stereoskopický animovaný snímek v ČR a David, Helena Štáchová a Martin Klásek (producent) s ním objeli na turné celou republiku. V Hradci Králové měl premiéru v multikině CineSTAR, kde všichni tři ochotně udělovali podpisy jako pravé hvězdy. 

I mladší bratr Zdeněk vždy oslňoval. Jeho Květina, něžná kreslená animace o kytičce v květináči, která ze zvědavosti vypadla z okna, se u nás stále promítá dalším studentským generacím a vyhrála přední místa v několika soutěžích, na polském festivalu UP TO 21 dokonce hlavní cenu. Také on má za sebou komplexní postprodukční a 3d grafickou činnost (viz jeho portfolio). Svého bráchu vždycky rád kritizuje za jeho pečlivost, protože sám dává přednost efektivitě výroby, ale myslím, že důslední a precizní jsou oba dva. 

 Zdeněk Havel a Jaroslav Stehlík na náměstí v Třeboni (foto: Melanie Drastilová)

>>> Jaroslav Stehlík – herní studio Silicon Jelly

Další rozhovor se už odehrával v rockovém klubu, kde jsme se večer sešli (jazz se jaksi nekonal). Objevil se tu osobně i další bývalý Kybernet, Jaroslav Stehlík, který řídí jedno z mála dlouhodobě funkčních a produktivních herních studií v ČR: Silicon Jelly. Tohle studio sám založil a název mu dal coby slovní hříčku podle slavného místa v San Franciscu ve Spojených státech, kde se zrodily nejznámější, gigantické počítačové firmy jako Apple, Adobe, Cisco, Microsoft, HP a další. Mám dojem, že v Silicon Valley jednou dokonce Jaroslav i přednášel, viděl jsem odtamtud jeho fotku na FCB, ale možná se mýlím.Mimpi ze stejnojmenné hry Jaroslava Stehlíka a firmy Silicon Jelly

Jarda je velice charizmatický člověk, umí se elegantně obléknout i chovat (viz obrázek). Role ředitele mu přesně sedí, v jiné pozici není rád a kooperativní. Nevím čím to je, ale svou přirozenou autoritou vylekal i mé studenty, kterým jsem ho chtěl představit. Jeho hra je v podstatě opačná. Mimpi je roztomilý malý bílý pejsek, který při své prezentaci oslovil mnoho diváků Anifilmu a téměř i vyhrál celou soutěž.  Jaroslavu Stehlíkovi šlo vždycky všechno, na co sáhl. Už jako student roku 2006 rozdrtil na mezinárodní multimediální soutěži Siemens své konkurenty (spolu se svým týmem) a získal ještě asi deset dalších prestižních cen, například druhé místo v AppParade, Click and Gun app. Rozhovory s ním byly pro mne vždycky obohacením, protože know-how, se kterým tenhle člověk operuje v oblasti grafiky na pomezí interaktivity a animace, je prostě famózní. Minimálně jsme se shodli na tom, že Adobe udělala chybu, když ponechala Flash živořit s nedostatečným počtem vývojářů, takže kdysi majoritní webová RIA platforma nyní dostává na zadek od HTML5. Škoda! 

 

Tým studia Fun2Robots ve kterém pracují 3 absolventi Kyberny: Vladimír Geršl, Kjersty Jedelská a Bronislav Vavřinka

 Celý tým Fun2Robots l.t.d., úplně vpravo V. Geršl, vedle něho Kjersti Jedelská a za ní vykukuje Broňa Vavřinka

>>> Kjersti Jedelská a Broňa Vavřinka – herní studio Fun2Robots

Další velkou peckou bylo setkání s Bronislavem Vavřinkou a Kjersti Jedelskou, dvojicí, která úspěšně rozvíjí další herní studio, tentokrát operující ve 3d designu. Nutno připomenout, že Kjersti v rámci stávajících i bývalých studentek  Kyberny drží neustále post nejlepší ženské odbornice na zacházení s 3d softwarem (vyučoval ji Martin Mercl). Dosud ji žádná jiná žena od nás nedokázala překonat. Broňa je zase nejlepším animátorem ve 3d, který kdy vzešel z řad studentů Výpočetní techniky, na čemž měl velkou zásluhu i jeho učitel, Jaroslav Pavlát. Kjersti, která excelovala ve všech předmětech, získávala nejvyšší stipendia, takže Kybernu studovala od druháku v podstatě zadarmo. Broňa vítězil v animátorských soutěžích i nad grafiky, promítal své filmy na festivalech a díky velké a úspěšně realizované zakázce pro firmu Medatron (šlo o výukový program diabetologie pro děti) a učitelskému úvazku na Univerzitě Tomáše Bati, (kam se původně hlásil jako student), se dostal do takové pohody (Žůžolabůžo), že ho k dalšímu kreativnímu dobrodružství musela energická Kjersti nově vyprovokovat.  

Společnost, ve které nyní oba pracují, se jmenuje Fun2Robots a založil ji Lukáš Labaj a další náš absolvent: Vladimír Geršl. Pamatuji si ho ještě s kudrnatými vlasy zářícími jako slunce. Pod jeho hustou kšticí stále sídlí jádro štěpící reaktivní směs výtvarného a matematického talentu, což je fakt nebezpečně výhodná kombinace!  Celý jejich herní tým naleznete na stránkách Fun2Robots l. t. d.

Fun2Robots a jejich FUTURE FACTORY – obrázek z jejich webu

 Titulní obrázek z webu hry FUTURE FACTORY

Fun2Robots měli na Game Day Anifilmu svou úspěšnou prezentaci, ovšem já měl tu čest potkat jen Broňu a Kjersti. Už z dálky jsem oba zahlédl v davu proudícím na závěrečné slavnostní zakončení festivalu. Popisoval jsem našim studentům, kolik už toho dokázali, novou hru nazvanou Future Factory  mi však předvedli až během závěrečného rautu. Kjersti vytáhla chytrý telefon a spustila pro mě naprosto nevšední aplikaci s úžasnou grafikou, ve které se v reálném čase generovaly překážky z malých kvádříků a cesta po nich byla plná překvapení a nástrah.
„To jsem ještě nikde neviděl, na ty kvádříky je asi nějaký algoritmus, že?“ povídám.
„Ano, je to hodně originální, ale zároveň nejnáročnější na optimalizované naprogramování.“ vysvětlila mi dvojice. Kjersti se při tom na ruce zaleskl prstýnek, ke kterému se Broňa s hrdostí hlásil:
„Je zásnubní.“
Tihle dva to tedy nejspíš spojí natrvalo. Kéž jim štěstí v lásce i tvorbě přeje a za každou jejich životní událostí se rozprostře nějaké další nádherné dobrodružství jako v tomhle profesionálním projektu Future Factory.

Mnoho zdaru všem a ještě dalším hvězdám Anifilmu, které jsem sice potkal, ale zatím nezmínil. TR

 

 

David Kotík – úspěšný grafik webu studující toho času na Kyberně v Hradci Králové

 

Profesně na jedničku, školu musí počkat.

O studentu Davidovi Kotíkovi jsme už jednou psali v souvislosti se soutěží Junior Internet 2013, kterou vyhrál v kategorii Design (podkategorie: starší). Uspěl už tehdy s řešením webové stránky. Šlo o školní organizátor. Ještě před maturitou jsem s ním vedl konzultaci po jeho delší absenci s přísností naštvaného učitele. Jaké bylo mé překvapení, když ukázal projekty vysoké úrovně, na kterých právě pracoval.  Luxusní responzivní design podle poslední módy pro renomované reklamní studio v Praze. Najali si ho na redesign. V tu chvíli jsem popadal dech.
„Jak se jmenuje ta agentura, mohou ji běžní lidé znát?“ zeptal jsem se.
 „Nejde o známé studio v tomto složení, protože vzniklo teprve nedávno. Zato reference jednotlivých členů jsou známé například z televizních reklam.“
„Opravdu? O jaké osobnosti a jejich reklamy jde?“
„Všechny bohužel neznám, ale jedním z nich je Michal Nárovec, 3d artist, který pracoval pro rádio Evropa 2, Technické muzeum v Praze, RAVAK a další.“
Otevřel jsem odkaz na VIMEU a v showreelu se před námi odvíjely úryvky velice známých reklam na firmu ORION, Českou spořitelnu, Velkopopovického kozla a další. Zeptal jsem se: „A ostatní?“
„To si právě nejsem jistý.“
„Jak ses jako student dostal k zakázce pro tak náročného klienta?“
„Není lehké k takovým kontaktům přijít, mně se to podařilo právě díky soutěži  Junior Internet, kde si mě vybral jeden hradecký grafik. Ujal se mě na půl roku a dával mi možnost pracovat na lepších zakázkách.“
„Oblíbil si Tě jako člověka, nebo proč?“
„Spíš ve mně objevil talent, jak mi řekl. Líbí se mu můj grafický styl.“
„Děláš to pro něho zdarma jako levná pracovní síla, nebo je s tím spojený i nějaký finanční zisk?“
„Zaplaceno dostávám, pracuji na dohodu a po maturitě si plánuji založit živnostenský list.“
„Aha, to je skvělé být si vědom ceny práce grafického designéra!“ pochválil jsem ho, „mohu být ještě zvědavější a dotázat se Tě na konkrétní částky, jaké si tím vyděláváš?“ řekl jsem a omluvil se za dotěrnost.
„Zhruba za tři zdařilé weby mám průměrný měsíční plat. Jsem schopen si říci i poměrně vysokou cenu, protože on ví, že práci odvádím kvalitní a dá se na mě spoléhat.“
„Co ještě dál děláš zajímavého?“
„No, v posledním měsíci jsem vyhrál konkurz na zhotovení několika webů pro televizi Prima.“ řekl mi David a já překvapeně zamrkal. „A to mi říkáš jen tak? Blahopřeju!“ vykřikl jsem.
„Nevím, prostě dostal jsem nabídku, tak jsem ji využil…“ Pak se zamyslel. „Mám svojí práci rád. A také musíte mít někoho, kdo vám dá vědět, že se podobná soutěž vůbec koná. A to já naštěstí mám.“
„Jak by se měli ostatní studenti lépe přizpůsobit požadavkům současného reklamního průmyslu?“
„Myslím, že základ je právě profesní síť kontaktů. Vytvářet a shánět si nové kontakty a stále se vzdělávat v nových věcech, být inovativní.“
„To je fascinující, mít takové renomé už na škole, ovšem co naše škola. Nebylo by bývalo lepší věnovat se jejímu dokončení, místo věcem, které mohou počkat?“
„To je věc názoru.“ odpověděl, „Abych pravdu řekl, tak mi připadá důležitější úspěšně se rozvíjet v mé práci. Školu dokončím co nejdřív také, protože se učím rád, jen toho času prostě není dostatek.“
„Tak Ti přeji, ať to máš brzy z krku, abys svou profesionální prestiž, jíž si získal, mohl opřít i o dokončené SŠ vzdělání. Mnoho zdaru Tvé práci.“ TR

Foto: Diana Vítová, Studenti Kyberny: Josef Slavíček, Míša Divišková a Radek Haňka odevzdávají své první knihy

 Foto: Diana Vítová

Den našich prvních knih

Nešlo v pravém slova smyslu o knihy, ale o ročníkové práce studentů Pepy Slavíčka, Míši Diviškové a Radka Haňky (na fotografii zleva doprava). Dnes byl totiž první odevzdávací den a oni byli rovněž první ze všech ostatních grafiků. Zároveň se dá říci, že šlo i o jedny z nejlepších studentů letošního maturitního ročníku. 
Radek s Pepou se bezprostředně po zhotovení společné fotografie, ke které jsem je přemluvil, vytratili, Míšu jsem požádal o krátký rozhovor.

 

"Míšo, jaký to je, makat na něčem tak komplexním, jako je ročníkovka?" (Ročníková neboli závěrečná práce je tematicky originální umělecko-řemeslné dílo, které je u každého žáka individuální, aby mohly vyniknout jeho specifické kvality. Studenti jej vytváří od září do dubna následujícího roku, v rozvrhu na to mají rezervováno 9 hodin týdně a průběžně tuto práci konzultují odborní pedagogové. Výsledkem je tištěná publikace s textovou explikací, rešerší a někdy také maketou, vyžaduje-li to daná oblast designu.)
"Určitě to zabralo spoustu času." řekla a zamyslela se, "hlavně jsme to nikdy, nikdo nedělali, byla to pro nás úplně nová věc."
"O čem je Tvá práce?"
"Já se ve své práci zabývám pomocí lidem, často dívkám, které hledají svůj styl v oblékání." rozpovídala se Michaela Divišková. "Našla jsem si jednu slečnu, pro kterou jsem sestavila Fashion Book, čili takový manuál o oděvech, které vyhovují její postavě, nebo ji přímo lichotí."
"To je úžasný, ale jak je možné tohle dělat na Kyberně? Nevadí, že se to týká spíš módy?"
"Nevadí, móda je také výtvarné umění, a hlavně jsem k prezentaci využila znalosti a prvky grafiky, bez kterých by ta kniha nikdy nevypadala tak srozumitelně a dobře." odpověděla mladá dáma. 
"Koukám, že výsledek je svázán velice kvalitně, podle čeho si design knihy vybírala?"
"A jakou knihu vlastně myslíš, tu v kožené vazbě, nebo samotný Fashion Book?" zeptala se ona.
"Aha, myslím tu velkou." upřesnil jsem.
"To jsem vybírala podle barev, které mám ráda. Ta totiž pojednává o mé práci jako takové. Chtěla jsem, aby každý, kdo ji vezme do ruky, věděl, že to je moje práce. Víš, šlo mi hodně o osobitost, nic víc."
"Co bylo nejtěžší, s čím sis nejvíc vytrpěla u ročníkovky."
"Nejvíc jsem si vytrpěla se sazbou textu." zasmála se. "To teda bylo šílený!"
"A proč?" smál jsem se také.
"Protože jsem si myslela, že sázet časopis, nebo knížku nemůže být nic tak těžkého, ale ne každá sazba se hodí k tomu, co právě člověk píše."
"Bezvadný, ale dopadlo to dobře, máš výbornou. Co maturita, která Tě v nejbližších dnech očekává?"
"Po dokončení této práce už z toho nemám takový strach, protože na tomhle jsem si vyzkoušela, co to bude obnášet."
"Tak hodně štěstí dík a užij si ještě i dnešní odpoledne." rozloučil jsem se s ní. 

Míša opravdu dobře ovládá módní stylistiku a ve spojitosti s fotografií se těší docela pěknému zájmu. Jenom zde ve své třídě pomohla několika spolužákům. Takže pokud by Vás její realizované proměny zajímaly, zde je odkaz na její portfolio. TR

 

 

Marcela Zuchová se svými žáky na návštěvě na Kyberně

 
Vrátila se do školních lavic

Po dohodě online nás navštívila absolventka grafického oboru Marcela Zuchová, nyní již zaměstnaná maminka a zodpovědná paní učitelka, která působí v Hradci Králové. Přivedla zároveň velkou skupinu asi desetiletých dětí a jednu další kolegyni. Přijeli na animátorský workshop, který jsme pro ně operativně připravili, a přednášku o výrobě modelu Měsíce.
„Jak ses vůbec dostala k učení?“ vybafl jsem na ní s otázkou uprostřed útržků dětských rozhovorů, lomozu hudebních nástrojů v jejich rukou a překřikování nadšených komunikujících hlásků. 
„Šla jsem po Kyberně na Univezitu Hradec Králové, na Pedagogickou fakultu.“
„Ale já jsem Tě viděl někde za pokladnou.“ podivil jsem se.
„To byla brigáda,“ vysvětlila mi Marcela, „měla jsem ji pouze při škole.“
 „Aha, já už jsem se bál, že za pultem skončíš.“ konstatoval jsem s úlevou.
„To tedy zrovna není můj životní cíl.“ červenala se dívka a smála se.
„Pardon, snad jsem Tě neurazil.“ omlouval jsem se.
„Ne, opravdu, to byl tehdy jen přivýdělek. Později jsem si přivydělávala tím, že jsem doučovala děti.“
„Rozumím. A nyní učíš na základní škole. To mi jako Tvému kolegovi učiteli docela imponuje. O kterou školu jde?“
„Jmenuje se Sion. Sídlíme v Hradci Králové zhruba naproti Futuru.“
„Aha. A jaké předměty tam učíš?“
„Na prvním stupni všechny třídy informatiku a angličtinu pro čtvrtou třídu.“
„A jsi tam spokojená?“
„Ano, velmi.“ usmála se. „Je to tam úžasný, je to taková malá školička, asi proto se mi tam líbí.“
„Jsi tam jedinou odbornicí na informatiku?“
„Ne, úvazek jsem převzala od jednoho kolegy, který tam působí déle, než já.“ sdělila mi a dodala: „Jde jen o částečný, jen osm hodin, jsem totiž ještě na mateřské.“
„Jé!“ rozzářily se mi oči. „Tvá bývalá třídní, moje žena, je také s miminkem doma!“ radoval jsem se: „A jak se jmenuje to malé?“
„Jmenuje se Nelinka.“ řekla něžně Marcela.
„Tak, tak, vzpomínám si, to už jsi mi říkala, když jsme se viděli na tom slučáku Tvé třídy na počátku minulého léta.“
„Přesně tak.“ přitakala. „A o Simoně to samozřejmě vím, co vaše dětičky, rostou pěkně?“ oplatila mi otázku.
„Rostou pěkně, děkuju za optání.“ řekl jsem a ztratil kontrolu nad rozhovorem, který se teď otočil s dotazováním na mě ohledně našeho rodinného štěstí.
„To je milé, že jsi se k nám na Kybernu vrátila a ještě sis přivedla vlastní žáky.“ odblokoval jsem se nakonec.
„Opravdu?“ protáhla, „to protože jsem pro ně potřebovala něco vymyslet, ať mají nějakou změnu. Toto je jejich poslední hodina.“

Marcela Zuchová se svými žákyněmi během animátorského workshopu na Kyberně

                                                                (Marcela je mezi svými žáky oblíbená, na fotografii je uprostřed, kdybyste to nepoznali) 
 
Jedno z dětí, které bylo nejblíže a právě kreslilo na dotekovém monitoru Cintiq 24 HD, se k nám otočilo a Marcela ho bez meškání povzbudila: „Už ses rozhodl, co nakreslíš?“ (Chlapec stále váhal nad prázdným filmovým okénkem.)
„Výborně, a co to bude?“ připojil jsem se já.
„Nevím.“ řekl chlapec a druhým koncem perka Wacom vymazal několik nepovedených čárek.
„Aha a Ty bys mu nepomohl něco vymyslet, zdá se, že je úplně bez nápadu.“ Oslovil jsem jeho kamaráda, který mu byl po jeho levici.
„Něco mu vymysli, Vojto. Takoví umělci jste vždycky a teďka tady budeme mít ostudu, že nic nenakreslíte.“ motivovala je starostlivě Marcela.
„Prosím tě!“ odbyl váhání spolužáka Matěje kamarád Vojta:  „Udělej třeba Irského skřítka!“
„Já se bojím, abych nepřetáhnul.“ stěžoval si Matěj otáčeje bezmocně digitálním perkem v ruce.
„Neboj. Tohle je tu úplně jedno, tady se dá všechno opravit, vrátit a vymazat.“ poučoval jsem chlapce.
„Přesně tak.“ potvrzovala mu to mladá paní učitelka vlídně.
„, A navíc Vám z kreseb uděláme animace. Od toho jste na počítačové škole, aby animace byla snadnější.“
„Tak si to užijte.“ připojila se Marcela. „A měli byste se vystřídat.“ „Myslíš, že si to stihnou vyzkoušet všichni?“ obrátila se ke mně.
„Pokud by se nevešli k těmto pěti stanicím, mohou ještě nahrávat hudbu na našich hudebních nástrojích a animovat modelínu v tamtěch dvou dřevěných domečcích. Je to stop motion a dělá se aranžováním objektů a fotografováním snímek po snímku na přístroj, který je na stativu.“ Marcela si vše prohlédla a za chvíli došlo i k vystřídání dětí, které před chvílí začínaly přednáškou o výrobě přesného 3d modelu Měsíce, kterou vedl kolega sochař Jaroslav Svoboda.
„Jsi docela dobrá organizátorka.“ ocenil jsem ji. „Měla jsi v úmyslu stát se učitelkou, když jsi u nás studovala?“ zeptal jsem se přímo a zdůvodnil: „Víš, kohokoliv z našich se zeptám, jestli by nechtěl dělat pedagogickou dráhu, tvrdí, že nic takového nechce.“
„Nevím,“ přiznala dívka. „To až pak ve čtvrťáku jsem poznala, že zrovna já bych se asi multimediální tvorbou neuživila. Ale i tak to dosud byly nejlepší roky mého života.“
„A nehodí se Ti to k ničemu?“
„Ale jo, to víš, že jo. Tak můžu učit třeba počítače …“ zasmála se, „Ale je problém s licencemi kvalitních softwarů, které si školy nemohou dovolit. Máme jen Zoner, který vážně nemám ráda, raději bych jim ukázala něco ve Photoshopu.“
„A máš problém naučit se ve zcela novém softwaru?“
„Ne, to je samozřejmost.“
„Fain, tak Ti mohu doporučit Gimp a Inkscape. Jde o freeware a budeš překvapená, kolik funkcí tyhle aplikace mají. Do velké míry jimi lze profesionální software nahradit.“
Marcela poděkovala a právě v té chvíli se dole od tabletu ozvalo „Prd!“
„Vojto, já Ti dám ‚prd‘!“ napomenula žáčka Marcela pohotově mezi řečí.

„Proč jsi vlastně úplně vzdala samostatnou dráhu grafika, vždyť je možné se orientovat tolika směry od filmu po web, nic Tě z toho nelákalo?“ navázal jsem na její kariéru.
„Ale ano, z počátku se mi to dokonce dařilo. Vytvářela jsem fotomontáže ve spolupráci s jedním umělcem z Liberce. Později jsem vytvářela i svá samostatná díla. Měli jsme několik společných výstav, ale i tak jsem to vzdala. Mám raději práci, kterou dělám teď.“
„Můžeš tu uměleckou etapu ještě upřesnit? O koho šlo, a především, o jakou výtvarnou techniku?“
„Ta technika se jmenuje „homage“, je to z francouzštiny a jde o přetváření už existujících uměleckých děl jinými výtvarnými prostředky. Autor je starší fotograf jménem Ladislav Postupa. Ten potřeboval, aby mu někdo současnými technologiemi zajistil digitalizaci a možnost dalších úprav jeho dosavadních děl.“
„Mezi mé vlastní motivy například patřilo Město, domy, které jsem vyjadřovala instalací tvarů, které se tomu podobaly.“ pokračovala. „Například skupina obyčejných kuchyňských struhadel jako paneláky.“
Potěšila mě i Marcelina kolegyně, která měla spolu s ní všech 22 dětí na starosti. „Moc se nám u Vás líbilo. Kdybych mohla, hned bych šla znovu studovat na střední školu.“ Nakonec jsme se upřímně rozloučili před vstupem do naší školy a asi nejen za sebe bych nyní chtěl vyjádřit, že přátelství pedagogů s absolventy považuji za jeden z nejkrásnějších darů tohoto našeho zaměstnání. Mgr. Marcela Zuchová úspěšně převzala štafetu a podle toho, jak dobře se ke svým žákům chová, si myslím, že tohoto daru užije v míře hojné. TR

Vůz, na který si jeden z našich středoškoláků vydělal během maturity prací v oboru, který studoval. Jmenuje se Petr Žitný, studoval Kybernu, obor Výpočetní technika
 

Petr Žitný: „Škola musí počkat!“

Doba je plná alternativ. V jednom článku1 jsem našel kritiku, že dnešní studenti vysokých škol si studium neúměrně prodlužují, aby si mohli co nejvíce užívat mládí. V případě našeho absolventa – síťaře a programátora Petra Žitného je tomu ale jinak. Petr svou VŠ nejprve vytěžil stran maxima technologického know-how, nyní však považuje za přednější věnovat se svému úspěšně nastartovanému podnikání. Stojí totiž už delší dobu na vlastních nohou a hodlá o své kariéře rozhodovat nezávisle na konvencích.

Nejprve jsme zapředli hovor o naší Vyšší odborné škole. Býval by rád přestoupil k nám, ale umělecký obor VOŠ by ho zajímal pouze jako fotografa a jen těžko by se přizpůsoboval ostatním humanitním disciplínám. Ke své praxi potřebuje mnohem více další znalost technologií.

„Jak ses vlastně dostal k podnikání?“ zeptal jsem se Petra ve svém kabinetu, kam se dostavil ještě s Maxem Nováčkem, o kterém bude řeč v některém z příštích článků.
Na konci prváku tady na Kyberně (bylo to v květnu 2005) jsem začal dělat pro pro neziskovou organizaci: Občasnké sdružení HKfree (jednou z činností sdružení je poskytování internetového připojení) a všichni se divili, že to dělám zadarmo. Jenže mě to přineslo hromadu zkušeností, celkem už 8 let praxe, na což další firmy slyší.
„No to věřím, že tolik roků praxe musí být ve tvých 23 letech možná pro každého spíš překvapeni, ne?“
„Přesně tak, až to někdy musím zamlčovat!“ potvrdil mi se smíchem. „A také jsem si dodělal nějakou certifikaci, třeba ohledně protokolu IP6, routovacího protokolu BGP na bezdrátové spoje Alcoma…“ chlubil se mi.
„To zní dobře, takže máš vlastní firmu?“
„Podnikám jako OSVČ, ale nově se snažím vystupovat pod názvem Proficom.cz Mám už i stránky na http://www.proficom.cz/, ale dosud jsem se prezentoval na doméně http://www.zitny.net/, tam najdete i mé fotografie.“
„Fotografie? Tvých fotografií už jsem si několikrát všiml, mám dojem, že jde převážně o obrázky dívek, ne?“
„No nevím. Fotím i maturitní večírky, různé oficiální akce, i ty portréty. Ale také jsem si pořídil třeba fotografický deník, mám toho hodně na Facebooku.“
„Jak pokračovala Tvá kariéra?“
„Ve čtvrťáku před maturitou, jsem se rozhodl, že si koupím auto. Začal jsem na tom pracovat a spravovat síť jedné firmě, programovat jim interní systém, což právě při maturitě nebylo moc lehký, ale o rok později jsem si to auto opravdu přivezl.“ popisoval Petr.
„Takže nějaký vrak ze šrotoviště.“ zažertoval jsem.
„Zánovní Hondu Civic, designovou záležitost, takové to UFO.“ charakterizoval svůj vůz Žitný.
„Mohl bych ho vidět?“ tázal jsem se.
„Beze všeho, stojí přímo pod okny.“
Podíval jsem se dolů, ale vůz se leskl ve slunci a z mé výšky a úhlu jej nebylo možné vyfotit. Při cestě na oběd jsem ho přece jenom vyfotil.
„Připadá běžné, aby už studenti střední školy podnikali takto intenzivně s cílem se osamostatnit?“
„Asi ne, měli by si ale rozšířit obzory a budovat praxi. Neměli by jít primárně po penězích.“ doporučoval. „Na druhé straně praxe obvykle přináší peníze, to je věc druhá, tak to s tím souvisí.“ uvažoval nahlas Petr
„Říkáš rozšířit obzory, není na to dobrá VŠ?“
„Určitě, mně rozvinula v mnoha směrech, ale nyní mě už zdržuje.“
„Zdržuje?“
„Týdně mám tak maximálně 10 volných hodin, které mi na školu zbývají, a to je málo.“
„Jaká škola by Ti tedy vyhovovala?“
„Nějaká VOŠ pro programátory, třeba formou diskuze, abych se dozvěděl nějaké užitečné možnosti.“
„O titul Ti nejde?“
„Od Bc mě dělí pár zkoušek a bakalářka, ale není to pro mě priorita.“
„Priorita je dodělat školu. Máš to špatně srovnaný.“ dráždil jsem ho.
„Nemám,“ odpověděl, „pod titulem se v klidu nevyspím, pod střechou baráku ano.“ shrnul to příkře.

„Navíc chci vybudovat dostatek věcí, které budou generovat příjem ‚skoro samy‘, a to se mi zatím daří. Já nechci vydělávat peníze z pozice zaměstnance.“
„Páni, ale vždyť tyhle věci řešíš tak o deset let dřív, než jiní, nemyslíš?“
„Asi jo.“ pokračoval, „chci barák, ideálně bez hypotéky, nejdéle tak do 30 let.“
„A s kým soutěžíš?“
„S nikým.“ odvětil suše. „Sám se sebou. Rád si kladu velké cíle, posouvá mě to dál.“ prohlásil. „Z té školy jsem vyčerpal maximum, co jsem potřeboval a opravdu mi hodně dala, ale v této chvíli už mě zdržuje.“
„Hm.“ odtušil jsem v úvahách.
„Podívej, strašně moc jsem nad tím přemýšlel, nervoval jsem se, ale nakonec mi vyšlo, že na 99% není teď dokončení VŠ pro mě priorita.“ uzavřel Žitný.
Když se rozhlédneme po současných statistikách, je vidět, že Petr Žitný není jediný s tímto názorem. Zakladatel soutěže Nápad roku Petr Kešner dokonce tvrdí, že tato cesta je jediná správná: „Studenti si často myslí, že ideální doba pro zahájení podnikání nastává až po ukončení studia. V praxi je však tomu přesně naopak. Převážná část úspěšných podnikatelů začala realizovat své nápady již během studia na škole, kdy ještě nebyli tolik zatíženi finančními či jinými závazky a mohli si snáze dovolit podstoupit různá rizika.“2

„Petře, co bys doporučil našim současným studentům?“ položil jsem již tradiční závěrečnou otázku těchto článků.
„Ať neseděj na prdeli a něco dělaj.“ zdůraznil bez skrupulí. „Ať je to cokoliv, jen když je to baví. Vždycky se nejlépe vydělává tím, co Vás baví. Většina lidí si myslí, že musí začít ve velkém, ale nemusí. Taky si většina lidí myslí, že hnedka vydělá hromadu peněz. A to je také chybná mejlka.“ S tím jsme se rozloučili. TR
Použité zdroje:
1)
Kramulová, Daniela. Nastává doba lenivá? [online].Portál.cz, zveřejněno: 1.11.2013 [cit. 6.3.2014]
Dostupné z: http://www.portal.cz/casopisy/pd/ukazky/nastava-doba-leniva--/51355/
2)
Novinky.cz, autor: kil, článek: Při studiu si přivydělává 62 % studentů, 13 % podniká.[online]. zveřejněno: středa 18. dubna 2012, 8:00 [cit. 6.3.2014]
Dostupné z: http://www.novinky.cz/kariera/264746-pri-studiu-si-privydelava-62-studentu-13-podnika.html

//komentář k článku od zkušeného pedagoga a člověka Petra Jílka:

"V tomto příspěvku jste napsal pravdu, převážná část úspěšných podnikatelů začala realizovat své nápady již během studia na škole, kdy ještě nebyli tolik zatíženi finančními či jinými závazky a mohli si snáze dovolit podstoupit různá rizika. A to, že by neměli sedět pouze na ..., by si měli uvědomit nejen studenti, ale všichni Češi!" 

 

Kohout a kuře

Jiří Česák a Adéla Ouhrabková, mladí géniové, o kterých máme nyní to štěstí hovořit jako o našich absolventech a studentech naší VOŠ, si vyzkoušeli udělat klasický animovaný film. Jirka Česák ještě před pár týdny dotáčel svou novou hranou pohádku, Adéla se zase věnuje hernímu designu a spolupracuje na 3d animaci Pirátka 2 s GENES Media. Nejlepší na tom je, že dokázali udělat animák, který má pointu i při délce 4 sekund. Máte náš obdiv. TR 

„Video je sice kraťoučké, ale v kvantovém světě trvá dostatečně dlouho,“ komentoval Petr Jílek.



 

 

Markéta Rudišarová

 
Správkyně hesel

Cinkot příborů, nepřítomné pohledy kuchařů a kuchařek, várnice plné čajů, které i přes nevýraznou chuť rychle mizí ve stovkách odolných skleniček … tak mi dnes připadala naše jídelna. A právě tam jsem narazil na Markétu Rudišarovou.
I když jde o absolventku grafiky, nezdálo se nám kdysi, že by měla ambice zůstat v oboru. Proto jsem se prostřednictvím své otázky spíše ujišťoval:
„Hrají ve Tvé současné profesi nějakou roli počítače?“
Markéta mě překvapila: „Ano.“
„Vážně? A jakou?“ zvýšil jsem svůj zájem.
„Já dělám helpdesk na Farmačce.“ vysvětlila.
„Tedy, to je výborné zaměstnání!“ pochválil jsem ji. Práce v Útvaru výpočetní techniky na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy, to je vskutku skvělá pozice bezprostředně po naší SŠ.
„Co je náplní Tvé práce?“
„Nejčastěji pomáhám studentům obnovovat nefunkční hesla, ale také mám na starosti objednávky všeho co je třeba, například tonerů do tiskáren a podobně.“
„No to je ale velmi příjemná práce, být správkyně hesel. Vedeš si statistiky, jaké studenti používají nejčastěji?“ zeptal jsem se.
„V žádném případě, přistupuji k jejich změně jen na jejich přímé požádání.“ ohradila se. “Nejčastěji přicházejí těsně po prázdninách. Dva měsíce heslo nepoužívají a mezi tím jej zapomenou.“
„Před nedávnem jsem potkal Tvého spolužáka, který takové štěstí na zaměstnání neměl, víš asi, koho myslím.“
„Ano, měli jsme slučák v restauraci U Pírků  a tam nám to říkal. Ale jeho to nebavilo už během studia.“ glosovala to dívka. Do hovoru se přidal Jakub Čejka, spolupracovník z Oddělení systémů a sítí, který s Markétou právě obědval: „Ale ono to vážně není jednoduché najít práci v tomtéž oboru, který člověk vystudoval. Můj kamarád je stavební inženýr a studoval v Pardubicích. Nejblíže jeho zaměření by se dostal, kdyby akceptoval práci přidavače, nic lepšího nesehnal. Musel by házet lopatou písek do míchačky.“
„Když už oba pracujete na Farmacii, nechcete si ji vystudovat?“
„Ani náhodou.“, shodli se oba. Studium je to prý velice náročné, především stran fyziky a chemie.“
Poděkoval jsem za informace a rozloučil se s nimi.

Toto náhodné setkání mi připomenulo ještě jednu naši absolventku grafiky, dnes už Mgr. Kláru Rybenskou, která pracuje v Hradci Králové jako vedoucí Centra služeb Filosofické fakulty Univerzity Hradec Králové. Ani ona u nás, své učitele, nepřesvědčovala , že chce dosáhnout kariéry, o to lépe se jí to v praxi daří.
Několikrát jsme se potkali, naposledy na nábřeží Orlice, těsně u budovy Studijní vědecké knihovny. Její obor jsem znal už dříve a tuším, že jsem ho dokonce sám doporučil. Ten den měla na sobě elegantní prošívaný kabát s velkými knoflíky a širokým límcem. 

„Jaké bylo studium oboru Počítačová podpora v archeologii, Kláro?“
„Výborné. V podstatě všechny technické věci ohledně počítačů jsem uměla z Kyberny s výjimkou geografického softwaru GIS. Jestli to znáš a jestli tě to zajímá, je to takový nástroj pro tvorbu, správu a vyžití geografických informací.“ Vysvětlovala tak rychle, že mi toho spousta unikalo: „No, a  pilovat jsem musela hlavně znalosti z dějepisu a archeologie.“
Popisovala mi, jaký pocit zažívala, když musela zprvu klasicky odkrývat zeminu, jak skvělá je experimentální archeologie a mnoho dalšího. Rozhodl jsem se věnovat ji některý z dalších článků samostatně.
„Je z toho oboru dobré uplatnění?“
„Myslím, že ano, je poměrně jedinečný v ČR. Navíc nemusíš dělat jen archeologa, ale můžeš dělat všude tam, kde je potřeba pracovat s geografickými informačními systémy.“
„A co studium Archivnictví,“ skočil jsem jí do řeči, „ten obor proslul svou náročností, nebo ne?“
„To ano, ale já už bakaláře měla a postoupila jsem rovnou do magisterského stupně.“ usmála se šťastně. „Jádrem studia v magisterském byly opět počítačové technologie, ve kterých jsem vynikala už před tím, badatelská činnost a v mém případě i rozsáhlá technická výpomoc, na základě které mi nakonec nabídli i pracovní poměr.“
Ukázalo se, že Klára v současné době také studuje v doktorandském studiu a zabývá se především analýzou softwarů, které se dají pro archeologii nebo archiv nějak využívat. Píše desítky článků do univerzitního tisku, studuje pedagogiku, aby mohla i učit a je ve všech směrech pilná.
Takto bych mohl pokračovat ještě dále. Doktorát studuje i Mgr. Petr Zoufalý na UJEP v Ústí, také on pracoval již během studia jako informačně-technologický asistent, tutéž roli měl MgA. Matěj Al Ali v ZČU v Plzni a jiní. Doufejme, že i další generace absolventů budou mít na takové šťastné uplatnění, neboť tradice je to velice dobrá. TR

Improvizované foto Aleše Černého, Anety Sládkové, George Pinkavy a Pavla Pořízka na plesu KYBERNY 2014

 (Zleva Adam Černý, Aneta Sládková, George Pinkava a BcA.Tomáš Pořízek)

Maturitní ples KYBERNY 2014

Na parkovišti před kulturním centrem Aldis bylo ještě dost místa, takže bylo kde zaparkovat, nicméně už za prosklenými dveřmi se to jenom hemžilo. „Dobrý večer“ pozdravil mě dobře vychovaný muž z ochranky a důkladně prohlédl můj lístek. Všímal jsem si toho zběžně v očekávání, kolik přátel tu dnes potkám.

Nesměl jsem ale zmeškat choreografii slavnostního nástupu maturantů, vždyť to bylo poprvé, co si někdo (Tereza Špíglová) na závěrečnou práci zvolil tak originální téma. Moderátoři už rozehřívali atmosféru, ale parket byl zatím prázdný. Vyběhl jsem na balkón a narazil na skvělého Jirku Langera, Míšu Mitáčkovou, Adama Černého a Vojtěcha Peterka, kteří stáli u zábradlí. Posledního jsem se rychle zeptal: „Tak jak?“
„Jsem u 2K Games v Brně.“, řekl a podal mi ruku na přivítanou.
„To zní slibně.“ pochválil jsem jeho úspěch se zaněstnáním v jedné z nejznámějších herních vývojářských společností v ČR. Ale na rozhovor to teď nebylo.

Ve středu balkónu u naší největší přenosové kamery stál Tomáš Kraus, ale byli tu i Jirka Česák, Tomáš Pořízek, Aneta Sládková, Martin Mercl a George Pinkava. Samé celebrity, které jsou všechny nějak spojené s filmovým průmyslem. Pinkava například pracuje dokonce u UPP jako VFX Compositor.
Konečně jsem se dočkal. Nastoupila třída grafiků a dovedně využívala směs populárních melodií k různým pohybovým kreacím. Po nich nastoupila třída programátorů a korunou jejich vystoupení bylo pokleknutí k nohám a neutuchající potlesk Zlatě Karpíškové, jejich třídní.

Cestou zpět jsem měl více klidu. Seděly zde Eva Petříková a Lenka Šmídová. Nedovolily mi ale nic z rozhovoru publikovat, tak alespoň to, že Eva pracuje jako grafička v Praze a Lenka zastává vysokou manažerskou pozici ve firmě se sídlem v Kolíně, kde naopak grafikové skládají účty jí: „Vím přesně, co jaká grafická práce vyžaduje a nikdo mě díky tomu nemůže obelhat.“ Řekla Lenka, která už na naší škole vynikala organizační schopností, inteligencí a osobním šarmem.

V hlavním sále mne potkal a srdečně mi potřásl rukou absolvent našeho dálkového studia, Josef Zach. Prozradil mi, že weby a jakoukoliv propagační grafiku už vytváří jen pro potřeby své vlastní firmy. Zabývá se nyní pěstováním včel v okolí Městce Králové a já se vůbec nedivím, že je šťastný a jeho výrobky jdou na odbyt, když jsou jinak v obchodech zdravé potraviny vytlačovány chemickými náhražkami.

Po tom, co jsem neodolal tanci s mistryní ČR a bronzovou mistryní světa v hokejbale, naší Lucií Rejlovou (na podpatcích vysokých jako jehlice na pletení), potkal jsem v zadním oblouku sálu, kde si všechny zájemce osobně fotografoval J. Petera, Štěpánku Hájkovou:
„Letos už budu maturovat!“ oznámila mi hrdě blondýnka z Českých Budějovic, která před rokem přestoupila od nás na jednu z blíže situovaných středních škol, která si nedávno také založila náš obor Multimédia. „Budu dělat kalendář jako závěrečku,“ povídala: „ale nebylo jednoduché si to prosadit. Chtěli po mně, abych dělala stop-motion animaci jako na Kyberně.“
„Koukám, že jsi tam docela za hvězdu!“ chválil jsem ji.
„Asi, nevím, ale snažím se jim s tím pomoci a přemlouvám je, aby jezdili dělat animační workshopy na Anifest, jako děláte vy.“
„Cože, ty šíříš naše know-how!?“ zařval jsem v bolestném rozčilení, což bylo dokonale legrační (v rachotu hlasů a hudby to znělo spíš jako zaskřehotání…).  Po Štěpánčině boku stála Dominika Matějková, naše loňská absolventka ze třídy programátorů a od ní jsem se dozvěděl, že studuje VŠ s pedagogickým zaměřením.

Nejvíce času, dokonce několik hodin jsem ale strávil v rozhovoru s Davidem Havlem a Zdeňkem Havlem, s bratry, kteří se věnují první lize české animované tvorby. Rozjížděli projekt Hurvínek ve 3d, spolu s Helenou Štáchovou natočili první stereoskopickou animaci v českých dějinách. V současné době pracují s Janem Balejem (autorem Jedné noci v jednom městě) na filmu Malá z rybárny. Na interview s nimi se můžete těšit, až si zase najdu čas.

Maturantky, jak tomu bývá zvykem, oslňovaly i letos neobyčejnými šaty a účesy, speciálně některé z nich si navíc daly záležet s přípravou výzdoby plesu: Tereza Špíglová, Radka Maťátková, Jitka Šimonová, s něčím prý pomáhali i chlapci: Jirka Serbus, Jarda Volf, Ondřej Javorka, dále se přidali i Radek Haňka, Terka Dytrtová, Tomáš Kasapovský,  Míša Divíšková, Hanka Straková a další. Vše pod vedením Mgr. Ilony Majerové. Za krásný ples tedy jim a manželům Langovým patří dík. (Omlouvám se mnoha báječným lidem, na které se zde nedostalo.) Díky všem, že jste přišli. TR

 

Maturák 2014



 I chlapci se zúčastnili tanečních kreací, s obligátními tmavými brýlemi samozřejmě. Foto Bronislava Maťátková

Veronika Váňová při vstupu do kabinetu na Kyberně. Foto: Pavel Trnka

 

To bychom byli supermani, kdyby nám všechno šlo hned.

Veronika Váňová maturovala přesně před rokem. Dnes nakoukla do dveří v nádherných tmavých třpytivých šatech, s obrovským náhrdelníkem z penízkových šatonů v úpravě kouřového lesku. Její půvabná tvář mi okamžitě vybavila večerní toalety plesové sezóny.

Ale nešla za mnou :)
„Dobrý den, pane Petera, jak se máte?“
„No dobře a co ty. Studuješ?“
„Jsem na Ochraně a prezentaci kulturního dědictví na FF UHK. Ale budu tam končit.“ dodala s ulehčením.
„Nevyhovuje Ti to?“
„Nebaví mě to tam vůbec. Já tam chtěla kvůli dějinám výtvarného umění a to tam vůbec není. Také uplatnění z toho není nic extra. Všechna místa na kraji už jsou stejně obsazená.“
„Vybrala sis už něco jiného.“
„Finanční management. Měla bych být vedoucí v malé nebo střední firmě a to mi vyhovuje. Jsem už teď živnostník. Chci se naučit daně, účetnictví, abych nemusela utrácet za dalšího člověka. Navíc to není tak těžký obor a hodí se, myslím, všude.“ popisovala. „Chci být svým vlastním pánem!“ zdůraznila s nadějí v hlase. Pak vytáhla z peněženky malou kartičku a podala ji Ing. Jiřímu Peterovi, který se právě chystal na výuku.
„Něco pro Vás mám.“
Na vizitce byly tečky v barvách CMYKu a Petera, který je krom fotografie také učitelem tiskových technologií, ihned pochopil. Studentka se mu povedla.
„A na jaře budu mít ateliér někde v centru Hradce Králové.“ chlubila se nám. „Bude to zároveň prodejna s obrazy. Chystáme pak otevírací párty.“

“Pozvat mě klidně můžeš, ale nemůžu sladké, mastné a alkohol.“ odpálil Petera suše.
„Já se také držím dál od sladkého.“ opáčila Veronika.
„Jenže ty nemusíš! Já musím!“ vypěnil přátelsky a s humorem.
Za okamžik už spolu vycházeli z kabinetu na náslech Jirkovy hodiny a já si zasteskl. Škoda, rád bych si byl také povídal. Veronika se tedy vrátila a ochotně mi poskytla rozhovor.

„Je to sice teprve rok, co jsi pryč, ale možná máš nějakou zkušenost, kterou bychom mohli adresovat současným studenům, že?“ zeptal jsem se.
„Rozhodně bych doporučila všechno, co tahle škola nabízí, ať berou všema deseti. Ani nevědí, že se jim to může někdy hodit, ať poslouchají přednášky, ale i ty ostatní studenty o čem praktickém se baví, všechno se to strašně moc hodí.“ spustila Verča. „Třeba webovky, které jsem během školy nikdy neuměla, si nyní sama vytvářím. Adresa je: veronikavanova.cz.“ prozradila mi bez ptaní.
„Sis koupila doménu!“ zašklebil jsem se na ni.
„Za stopade na rok.“ odvětila.
Naťukal jsem adresu do prohlížeče a hned jsem začal kritizovat: „Co ty nečitelné texty přes obrázek?“
„No já to ještě pořád dodělávám.“ nasadila obranný tón: „Všechno to dělám sama a musím ještě vykoumat, jak se to dělá.“
„Jasně, takže také jedna z těch, co místní výuku příliš nevytěžily. A využila si alespoň ten katalog pro firmu NIVA?“
„Ano, majitel si to nechal ve velkém natisknout a používá jej jako dárek pro významné klienty.“
„Tak to budou další zakázky, ne?“
„Ano, v plánu máme kalendáře a fotografování.“
„To mám radost!“ pochválil jsem ji konečně. „A s kým, že rozjíždíš ten ateliér?“
„S kamarádem galeristou. Sníží nám to finanční náklady, o nájem i prostor se podělíme.“
„Je mladej?“ zeptal jsem se nejapně.
„Třicet dva let, ale seznámili jsme se pracovně asi před šesti lety.“ řekla bez emocí. „Zadal mi fotografování obrazů ze své galerie pro E-shop, který zakládal. Ale taky jsem ho od té doby už několikrát zachraňovala, když se vracel podroušený z akcí.“
Podíval jsem se na ní mlčky.
„Ale já mám přítele!“ pochopila tu nevyslovenou otázku.
„To si umím představit.“ odrazil jsem do značné míry s nedostatkem taktu.
„Ale já mám toho pravýho!“ zazářila.
„A kdy do toho praštíš?“
„Jeho kamarád pronesl, že asi letos, protože jsme prý jediní, kdo přicházejí z přátel v úvahu. Ale já bych docela ráda ještě trochu počkala.“
„Chápu, teď rozjíždíš kariéru.“
„Tak. Alespoň tři roky, abych stihla dokončit školu a pak…, a pak, abych se už vezla.“ Připojila s neobvyklou otevřeností.
„A čím je přítel?“
„Jezdí závodně veterány. Profesí je přijímací technik v autoservisu.“
„Jó, když mají chlapci koníček, nejsou to žádný srágory.“ poznamenal jsem uznale a nespisovně zároveň.
„To jo a hrozně si rozumíme.“ řekla upřímně.
„Ale stojí to hodně peněz, ne?“ vrátil jsem ji do reality.
„Jo. Hlavně když se někde na závodech vymele…“
„Už nějaký závod vyhrál?“
„Samozřejmě, vloni skončil v celorepublikovém pořadí čtvrtý. Letos chce ještě lepší výsledek!“…
„Na závodech mu dělám deštníkářku.“ dodala se smíchem.
„Váu! Oba jste dobří!“ zasmál jsem se taky.

„Poslední otázka: Nechtěla by ses vrátit zpátky na SŠ?“
„Už asi ne, platím účty, platím nájem…“
„Vyhovuje vám ta svoboda.“ doplnil jsem ji.
„Asi ano. Ale tahle škola je rozhodně dobrá, ovšem jen když člověk chce. Když si někdo myslí, že se to samo udělá, samo zjistí a naučí, tak ne.“ Položila si řečnickou otázku: „Ale přece sem nejdou ti lidé jen z donucení, nebo ano?“
„Snad ne a tobě se tato škola vyplatila?“
„Já jsem spokojená. Chtěla jsem umět fotit, tak jsem se to od Petery naučila a teď se snažím držet krok s ostatními fotografy. Mám na to spoustu kamarádů a kamarádek, kteří mi jsou ochotni třeba celý den pózovat, takže jsem pilná a pracuji na sobě. Samo od sebe se to prostě nestane, musí se to nacvičit.“ uzavřela moudře dívka.
Zeptal jsem se ještě na pár drobností, k tomu, co jsem si zapsal a pak se rychle vytratila zase někam do práce. Na stole mi po ní zbyla vizitka: Veronika Váňová, FOTOGRAFKA. „Dobrý výsledek studia.“ Pomyslel jsem si s uspokojením i za jejího Jirku Peteru. TR

 

 

 

 

 

Sraz grafiků – absolventů v El Toro v HK roku 2013

Zleva na fotografii jsou vyobrazeni: Vladimír Luňáček, Jindra Holý, Michal Kotek, Vojtěch Fiala, Petra Šimůnková,
Matěj Erlebach, David Březina, Míša Faltysová, Marcela Zuchová, Eva Krouparová a Lukáš Faltus.

Ohlédnutí za létem – sraz grafiků v restauraci El Toro

Tento článek bych chtěl věnovat dvěma dívkám. První z nich je Míša, která se projevila jako rozená máma. Starala se mi o Vandu, jež se chvílemi nudila a chvílemi objednávala džus, ice tea, tiramisu nebo houbovou pizzu. Nakonec s ní Míša běhala před restaurací po trávníku a po cestě, navštívila s ní dětský koutek i toaletu a nekonečně dlouho si s ní povídala. To vše, abych já mohl konverzovat s ostatními a napsat článek. Druhou byla Petra Šimůnková, bez které by se tato milá akce vůbec nekonala.

Míša Faltysová je dívka, která během studií na Kyberně vynikala jedničkami úplně ze všeho. Tato vizuálně dokonalá, tmavovlasá a tmavooká dívka měla pro mne snad jen jedinou vadu. Měla na adresu mého pedagogického působení určité výhrady, které mi nechtěla nikdy říct. Vím, že je těžké být v poměru student vs. učitel otevřeně (konstruktivně) kritický, ale kdo mě zná, ví, že si takových hrdinů mezi studenty opravdu vážím. 

Po naší škole nastoupila na Univerzitu Hradec Králové pedagogický obor Informatika – Výtvarná výchova a řádně jej vystudovala s titulem Mgr. Nyní se své profesi učitelky skutečně věnuje, pracuje ve školícím centru SoftGate s.r.o., kde vzdělává frekventanty různého věku, jak zacházet se softwary Microsoft, Adobe apod. Říkala mi, že i tak jí zbývá čas na grafickou tvorbu, která ji velmi baví a provozuje ji i komerčně. 

Petra Šimůnková působí v Novém Bydžově. I ona zůstala oboru věrná, grafikou se zabývala ihned po absolutoriu. V Plzni, kam nastoupila k VŠ studiu, se z designérského oboru vyklubalo zaměření ryze technické. Petra se mi svěřila, že od dětství chtěla být inženýrkou a příští rok se jí to možná už poštěstí, protože nastupuje do posledního roku studia oboru věnujícímu se mimo jiné optimalizaci výroby. Momentálně má už prý diplomovou práci před dokončením a Fakultě strojní dá v nejbližší době sbohem s titulem z oboru  Průmyslové inženýrství v kapse.

„Jaké to pro Tebe, Petro, bylo, nastoupit na tak těžký obor?“
„Ze začátku to byl šok. Deskriptiva, integrály, všichni okolo v tom měli jasno a já jsem to v životě neslyšela.“ svěřovala se dívka: „Tady na Kyberně jsme to vůbec nebrali, nebo o tom nevím.“
„Ano, to je známá věc.“ přitakal jsem: „Stále se opakuje, že kterákoli třída grafiků žehrá na matematiku, nejeden kolektiv je schopen sepsat podpisovou listinu, aby byla matematika méně obtížná, stěžují si na ten předmět, kde mohou, ale pak, po škole pláčou znovu, protože se mu dostatečně nevěnovali!“
„Jo, přesně tak to bylo.“ souhlasila Petra.
„Odhaduji, že každý osmý, či devátý žák grafiky u nás, se v dalším studiu nebo profesi setká s velmi obtížnou úrovní matematiky, a to zcela dobrovolně. Nejčastěji jde o obor informatika a průmyslový design. Ostatně v něm v červnu úspěšně získala titul inženýr Gábina Ronzová.“ Podíval jsem se při tom na Míšu, která si právě hrála s Vandou: „Vždyť Tebe se utkání s matematikou týkalo také, ne?“

„Ano. Z počátku to bylo na informatice těžké, ale zvládla jsem to.“
(Jestli tento text budou číst současní studenti oboru Počítačová grafika, prosím je, aby plně využili kapacit našich matematiků, kterými naše škola disponuje, a přestali se vymlouvat, že oni to v dalším životě potřebovat nebudou, děkuji. Poznámka autora)

„Bakalářská úroveň byla férová strojárna, takže matematiky, mechaniky, konstrukce..., ale i grafik to může zvládnout!" napsala mi v korektuře ke článku Petra, cituji: „Kéž by to alespoň jednomu grafikovi pomohlo si uvědomit, že bez matematiky a fyziky to fakt nejde :( "

Petra Šimůnková a Míša Faltysová ve sportovním

Obě dívky (Petra i Míša) dosud rády sportují, jak mi prozradil nejmenovaný náš tělocvikář Igor Ročín.

Přesunul jsem se o dvě židle dál, kde seděl Vojta Fiala a dotázal jsem se i na jeho profesi.
„Momentálně obchoduji s vínem a pracuji v turistickém ruchu. Působím zejména na chatě Klecanda v Krkonoších.“
„Ale nepocházíš z Krkonoš, nebo ano?“ zeptal jsem se pátraje v rysech jeho tváře.
„Jsem odtamtud, už po mnoho generací.“
„Pravda, jméno české máš.“ Souhlasil jsem tedy.
„ A grafické řemeslo, nevyužíváš jej nějak?“
„Pracoval jsem jako grafik dva roky, ale ve Vrchlabí nebyly takové zakázky, které by mi vyhovovaly. Pořád to byly jen nějaké cedulky o zákazu kouření a podobné nesmysly. Tak jsem se dal na obchodování.“
„Myslíš s vínem?“
„Ano a čerpám víno především z moravských zdrojů. Přijeďte k nám na rekreaci!“ doporučoval.
Naproti seděl Pepa Hejnák a živě se se všemi bavil. Na otázku, jak se mu daří, mi odpověděl, že velice dobře: „Momentálně dělám kompletní škálu grafiky od fotografií, přes klasiku až po film. Několik let jsem úspěšně pracoval ve studiu Avion. Pracovali jsme tam na mnoha krátkých filmech, kde se uplatnila má znalost 3d grafiky. A je to asi rok, kdy jsem odešel do nové firmy, kde mám na starost kompletně všechno, jak už jsem říkal.“ sdělil mi nadšeně. Během hovoru se několikrát pochvalně zmínil i o Romanu Čechovi, který byl jediným absolventem Kyberny, jehož jsem si opravdu nepřál potkat kvůli jistým nesnázím spojeným se závěrem jeho studia. Nicméně o hodinu později i tento seděl mezi námi: „Ahoj Romane.“ řekl jsem až obřadně a překonávaje několikaletou averzi jsem k němu přistoupil. „Vzhledem k tomu, jakou jsem na Tvou práci slyšel chválu, Ti jdu oznámit, že už se na Tebe nezlobím.“ Roman měl opravdovou radost, takže jsme oba shledali, že je jen dobře, že už je to mezi námi opět dobré. Slíbili jsme si, že i s ním uděláme rozhovor kvůli jeho bohatým zkušenostem s 3d animací a především renderingem a programováním pro 3d software Autodesk Maya.

Jindra Holý, další z osob přítomných na srazu po letech, seděl příliš daleko, tak jsem se jen zjistil, že do novin stále ještě čas od času přispívá odbornými články a po kratičkém rozhovoru s Jiřím Langerem (neplést prosím s jeho jmenovcem absolventem viz níže) jsem pospíchal dál. Jirka mi ale sdělil neméně potěšující zprávu, že zůstal grafikem, a to na plný úvazek v jednom pražském studiu. Nyní je v pozici senior grafik a tento rok má v plánu postoupit na Art Directora. Rovněž jeho kreativní rozpětí je velice komplexní.

Temple: ukázka z díla Michala Kotka, absolventa Kyberny.

Ukázka z tvorby Michala Kotka, jednoho z nejlepších třidéčkařů Kyberny, který kdy u nás studoval.

Přistoupil jsem k Michalu Kotkovi, někdejší legendě 3d tvorby u nás, člověku s trochu podivínským vystupováním, ale v oboru naprosto špičkovém. Nejednou jsme ho po ránu ve škole spatřili, jak po probdělé noci se zarudlýma očima žoviálním hlasem povídá: „Dobrý den, pane učiteli, v noci jsem renderoval vynikající scénu!“ 
Ať už šlo o rytíře z hvězdných válek, květinu, motýla, či pouhé zkoušky vykreslení skla, většinou jsem to mohl ihned vzít a vytisknout na reklamní plakát školy. Každý ze stovek snímků měl pojmenovaný názvem renderovacího pluginu a některými parametry jeho nastavení. Uměl to tehdy nejlépe v celé škole. Druhou věcí, ve které byl ještě talentovanější, byla dovednost říkat si klientům o peníze. Už ve třetím ročníku si řekl nějakému Angličanovi za vizualizaci jeho návrhu na jachtu mnoho desítek tisíc. Nedivíte se proto asi, že jsem dychtil zvědět, jak se daří jemu.
„Jó, mám se celkem dobře, i když si nejsem úplně jistý, jestli to, co momentálně dělám, má nějakou budoucnost.“ Překvapil mě podivnou odpovědí. 
„A co děláš?“
„V podstatě nic, bavím se.“ řekl se svým typicky ležérním projevem a baštil při tom pizzu s feferonkami.
„A co tě živí?“ nedal jsem se odbýt.
„Dělám hodně jingly pro Novu, ale ne ty koncepty, jen tu realizaci.“ nadchnul mě odpovědí: „V jedné se rozevírá takový nůž, v jiné jsou to hvězdokupy…“ Popisoval mi matně: „No snad to znáš, jestli na to koukáš, já ne,“ dodal pobaveně.
„No tak to je velmi dobré, pracovat pro Novu a je to Tvůj hlavní příjem?“
„Nejstabilnější je, co dostávám z fotobank. To je tak …(cenzurováno na žádost Michala) měsíčně.“ řekl a mínil tím, že renderuje často i banální, ale užitečné věci ve 3d, a pak je dá do fotobank. Jejich obrovské množství, které za ty roky na těchto komerčních serverech nastřádal, se pravidelně prodává a nese mu rentu.
„Ale nepřipadá mi to moc smysluplné do budoucna.“ sdělil opět nenuceně, až vágně: “Možná bych měl začít nějaký větší projekt, jako kluci.“ pronesl žvýkaje další sousto lahodné pizzy. 
„Kolik z toho ty fotobanky mají?“ zjišťoval jsem ještě.
„Počítám, tak dalších 100 000.“ odhadoval Michal a mě nebylo moc jasné, proč si na takovou výdělečnou činnost stěžuje, když má k takovému pravidelnému platu ještě mnoho dalšího volna na kreativnější práci.
„Já toho většinou moc nedělám. Třeba se jedu projet na bruslích, nebo si jdu sednout do hospody.“
(portfolio Michala Kotka, rozhovor s Michalem v CG Aréně)
Ještě dlouho jsme se Michalem bavili o dalším grafikovi, se kterým snad v budoucnu udělám další povídání, totiž o Jaroslavu Stehlíkovi, který coby grafik a programátor v jedné osobě momentálně vyvíjí úspěšné počítačové hry.

Eva Krouparová mi zase prozradila, že mnoho let úspěšně pracovala v jazykovce v Plzni jako univerzální propagační grafička. Marcela Zuchová se svěřila, že má doma roční holčičku, s Luňáčekm, Faltusem a dalšími jsme se minuli a o Vaškovi Klůzovi už jsem jednou psal. Je nyní úspěšný grafický designér, fotograf, váže knihy a je z něho moudrý muž.

Nakonec jsem si promluvil s velkou osobností této třídy a mezi absolventy Kyberny vůbec. Šlo o Davida Březinu („Vlasáče“). Nicméně rozhovor s ním byl intelektuálně tak nabitý, že jsem po jeho napsání byl požádán o jeho cenzuru. David ale slíbil, že si v budoucnu udělá čas na nové interview, pokud si vezmu diktafon. Prozatím tedy omluvte, že už tu tato část článku není. Děkuji. P. T.

Ještě druhý den jsem potkal někoho z večírku. Bylo ještě dopoledne, když na náš zvonek zazvonili Martin Mercl a Petra Žídková. Jak se ukázalo, mnoho dívek u Martina ve vší počestnosti přespávalo :) Kuriózní bylo, ž Martin na cestě k nám ztratil SPZ. Simonka udělala obalovanou cukínu a mezi šprými, jsem se ještě dozvěděl, že Petra Žídková pracuje v call centru Zoot v Praze.
Závěrem bych chtěl ještě jednou poděkovat Petře Šimůnkové, neboli Owečce za svolání akce. TR

 

Jitka Jägerová z Kyberny hraje v Bio Centrál se skupinou New Sound Crew Orchestra (celkový pohled), listopad 2013


Zleva Jan Bauer, Naďa Hůlková, Mirek Havran, Martin Grus, Jitka Jägerová, foto Jan Husák 

Koncert s účastí čtyř generací kybernetů v Bio Central

Zamkl jsem auto a běžel sychravým podvečerem třídou Karla IV. v HK směrem k pamětihodnému kinu Centrál. Pohledem jsem rentgenoval hloučky kuřáků stojících ve vchodu, ale nikoho z nich jsem neznal. Teprve za prosklenými dveřmi jsem zahlédl DEXe. Seběhl jsem k němu tedy po schodech – vedly dolů, do kotle plného divoké muziky a hromady nadšených fanoušků. 

Matěj Pavlík alias dýdžej DEX, který to všechno zorganizoval, měl bohužel namířeno ven na vzduch. Pochopitelně, když měl za sebou vystoupení, nebylo se co divit. Odkázal mě na ostatní. Sestoupil jsem níž a proti zářivému plátnu osvětlenému generovanými obrazci jsem uviděl Jitku Jägerovou. Jako osamocená silueta se tu svíjela v rytmu drum’n’bass. Užívala si přestávky v produkci jejich kapely: „New Sound Crew Orchestra“.

V tom se přede mnou mezi lidmi mihnul jiný známý… „Ace,“ vytanulo mi. Rázem jsem byl u něho. „Čau! Tak jaké máš dojmy?“ plácnul jsem dotaz bez přípravy ve snaze dohonit nabrané zpoždění, produkce totiž začala už před hodinou. Zasmál se a logicky mi odpověděl: „To bys přece měl vědět Ty, jak se Ti to líbilo. Nebo ne?“ měl ostrý hlas a ten se mi teď zaryl do svědomí jako nůž.

„No víš, já jsem přišel až teď“ přiznal jsem se a on vytřeštil oči, zvedl obočí, ale pak se zase usmál a pokrčil velkoryse rameny: „No jo, no, tak co už naděláš.“ A zasmál se zase od ucha k uchu.

„Nemáš to, prosím Tě, nebo nemáte to někdo náhodou nahrané?“ zakoktal jsem ze zoufalství.

„Ne, já jen fotím.“ odpověděl a pohladil si pečlivě střižený plnovous, který jsem na něm v této formě viděl poprvé. 

 

Generace první: Legendární kybernet

Jan Husák autoportret
 

Ta akce mě děsně zajímala už proto, kolik pokolení absolventů si tady dávalo sraz vytvářejíc společný umělecký projekt. Speciálně Jan Husák (Ace) byl z nich největší mazák. Maturoval na Kyberně už v minulém století (1998) a potom ještě čtyři roky učil předmět 3d grafika. Pro mnoho lidí je opravdovou legendou, získal si také pár nepřátel, ale kdo žádné nemá. Dnes si už těžko někdo umí představit s jak obtížně ovladatelnými a dostupnými technologiemi on tehdy pracoval a do jakých hloubek dokáže v oboru dohlédnout. Umělecky byl rovněž velice kreativní, vytvořil původní logotyp (modrého brouka), velmi rád fotografoval a výtečně to dělá dodnes, píše a navrhuje weby, reklamu atd. Pro nás má absolutně největší význam iniciace vzniku historicky prvního počítačově-grafického oboru v ČR. Díky jeho nápadu a doporučení získala Kyberna další české prvenství po akreditací oboru Výpočetní technika. Ještě dlouho po vzniku naší „Virtuální grafiky“ žádná z uměleckých škol podobný obor nezaložila, ačkoliv se jimi dnes stovky z nich pyšní. 

Po odchodu na soukromou dráhu se Ace úspěšně etabloval jako grafik nejen v Hradci Králové ale i jinde (dnes přechodně pracuje v Praze). Mezi jeho místní klienty patřilo samo město (webdesign královéhradeckého webu) a mnoho významných firem: CzechRing.cz, TROTINA Auto, Playman.cz, Xzone, Continental, Servisbal Obaly, CHOVSERVIS, VCES, ČEZ, casopis Autosport & Tuning, STRATOS AUTO. S přibývajícím věkem ovšem neodchází jeho erudice. Zdá se, že je tomu přesně naopak. Jeho mladistvý vzhled, klidná a velice sebevědomá tvář, neformální vystupování… Nedávno se dali dohromady s programátorem Danielem Kunešem (rovněž z Kyberny) a napsali mobilní aplikaci BIG Launcher pro seniory a osoby s méně kvalitním zrakem a doslova tak zaplnili díru na globálním trhu. Pokud vím, shodou okolností jim konkurovala ještě jedna parta stávajících studentů Kyberny. Ovšem zkušenosti nejspíš zvítězily. Mě osobně fascinuje, že Jan Husák už několik let natáčí rallye, tedy dálkové závody dakarského typu. Už jako dítě jsem obdivoval rallye Paříž Dakar a přesně v těch místech se jezdí dodnes pod názvem l'Africa Eco Race. Aceho klientem, který si natáčení objednal je závodník Tomáš Tomeček. Jak vidíte, je toho mraky, v čem Ace figuruje, ukázky nalzenete na této adrese: gplus.to/acegraphx.

Jan Husák zvaný ACE v Africe natáčí pouštní ralye dakarského typu

Na dnešní akci měl Honza Husák na starost VJing, tedy promítání a živé mixování videa paralelně k hudbě. Na dotaz, jestli mi na ukázku neposkytne ještě nějaké videosekvence, ze kterých projekci realizuje mi řekl: „Víš, to nejde, to je všechno dílem okamžiku, to už nelze nikdy zopakovat.“ a když viděl, jak na něj nechápavě zírám, dodal: “Samy o sobě ty fragmenty nic neznamenají, je potřeba vnímat kompozici i muziku jako jeden celek.“ znělo to, jako definice z knihy. V té chvíli se však otočil. Za rukáv ho zatahala o hlavu menší, hezounká dívenka s rovně vyžehlenými vlasy. 

 

Generace druhá: Kateřina – domácí mazlíček

Poznal jsem ji okamžitě. Káťa Boháčová, asi první absolventka tehdy nově založeného grafického oboru. 
„Ahoj Káťo!“ oslovil jsem nekorunovanou miss třídy historicky druhých grafiků, jak se o ní mluvívalo. Podívala se na mě, ale musela v paměti nějakou chvíli pátrat. Nakonec si mě správně zařadila:
„To jsi ty? Ahoj! Vůbec jsem tě nepoznala, ty jsi přibral, ne?“ komentovala mou přítomnost s otevřeností, která mě přiváděla do rozpaků. „A taky vlasy máš mnohem kratší.“ Ani to mě nijak nezalichotilo, holt už mám první šediny tak si na long hair nepotrpím. S utilitárním rýpnutím jsem tedy řekl:
„To je, bezva, že tu jsi, nemáš náhodou videozáznam z dnešního koncertu?“ zašklebil jsem se zištně.
„Ne, ale tyhle Asiatky to natáčely na telefon.“ uzemnila mě s ukazováčkem namířeným do publika. Teprve teď jsem si všimnul, že je publikum mezinárodní. 
„Hm.“ kapituloval jsem. K dotazu v Japonštině jsem se jaksi neměl. 
Ace nás v té chvíli opustil, a tak jsme si ještě chvíli pokoušeli povídat. Jenže u reprobeden člověku brzo vypovědí hlasivky: „Nechceš si jít pokecat támhle, tady není nic slyšet.“ křičela Kateřina. Zamířili jsme tedy k protější straně, jež byla před hifi soustavou, tam bylo poněkud klidněji. Usedli jsme na široké pohodlné křeslo, zvuk tu dovoloval mluvit jen s vypětím hlasivek (o něco menším), našponované uši jsem si musel nechat i tak.
Kateřina Boháčová a Jan Husák na prácházce
 
„Nečekáte náhodou rodinu?“ zeptal jsem se na její vztah s Acem. „Myslím, když jste tak dlouho spolu?“ 
„Kdepak, my máme jen kočičky,“ řekla s úsměvem a vytáhla Samsung Note jedničku, aby mi je na fotografii ukázala. 
„Jé, ty máš Note, na něm se výborně kreslí!“ probudil se ve mně výtvarník a náhle jsem vypadl z role: „Kreslil jsem na Noutu trojce, můžu si to porovnat s tímhle?“.
„Jasně,“ řekla a několika pohyby mi kreslení otevřela. Nakreslil jsem si jejího vousáče, který mezitím opět zasednul do vídžejské pozice u PC vedle hudebníků. Pozoroval jsem při tom, jaké video mixuje a zdálo se mi, že spíše než k hudbě to cílí na zábavu. Nějaký maník sebou na něm mlátil do postele v rytmických cyklech, černá kočka se přibližovala a vzdalovala od kamery a korunu všemu nasadila jakási vyvinutá dáma, která se prudce otáčela (a její přední tělo se dmulo odstředivou silou sem a tam…).
„Ace to rozjel!“ volali jeho kamarádi a zástup lidí, který tudy shodou okolností zrovna plynul ve večerních oblecích z představení: „Labutí jezero“ se nestačil divit.
Snažil jsem se nakreslit i Jitku, která nádherné hrála na elektrickou kytaru a jejíž hudební intuice dokonale posilovala účinek mixované hudby, ale několik nadšenců rytmus zvedl ze židlí a vznikla tak živá hradba clonící mi ve výhledu. Houslista se svou slečnou, který si právě sedl ke mně na opěradlo se „zdvořile“ (v dané situaci) optal, jestli nepřekáží, ale v té chvíli už to bylo jedno. 
Káťa mi vzala mobil z ruky a její ruce zakmitaly na display a spustily focení: „Bezva!“ ocenil jsem to, protože tenhle způsob dovoloval zachytit všechno rychleji, než kreslící tablet. Vše mi pak obratem odeslala na email: „No jo, Kybernetka se nezapře.“ ocenil jsem její pomoc. „Děláš asi něco v oboru, ne?“ ptal jsem se. Není neběžné umět rychle obsluhovat vlastní tablet, ale v jejích gestech bylo přece jen o něco více odbornosti.
„Šest let jsem pracovala v call centru ve front line…, vlastně jsem byla jedna z šesti nejdůležitějších operátorů.“ odpověděla Kateřina do decibely prosycené atmosféry. 
„Nějaký telemarketing?“
„Ani náhodou. Šlo o poradenství. Po telefonu jsem vysvětlovala, jak nainstalovat wifi, jak a co fakturovat, jak celkově rozchodit připojení k internetu, řešit problém s doménou a tak.“
„Vida! A proč si toho nechala?“
„Ta firma měla nějaké problémy, stále snižovali počty, až jsem tam zbyla ještě s pár spolupracovníky sama. Šéf měl pak na mě takové nároky, že jsem toho měla plné zuby a raději jsem odešla.“
Kývl jsem a zamyslel se: „…no ano! Vzpomínám si, že si i mně kdysi navigovala v kořenových složkách windows, učila jsi mě instalovat fonty, rozumět, jak se co nastavuje. Viděl jsem tě také překládat z angličtiny film a dělat k němu titulky.“
„Jo, to je pravda. Dokonce jsem si dělala vlastní skin na mobil, jenže než jsem to dokončila, vyšel už od té firmy nový model.“ 
Ukázalo se, že Kateřina je nejraději se svými kočičími mazlíčky a já zamířil vyzpovídat členy koncertující kapely.
 

Generace čtvrtá:  "Jäger-meister" 

(Vím, že po druhé generaci by měla následovat třetí, ale povídali jsme si na přeskáčku, pozn. autora)

Při obou částech koncertu New Sound Crew Orchestra na sebe poutala pozornost kytaristka Jitka Jägerová. Už jednou jsem o ní zde v //komentáři psal v souvislosti s pomocí, kterou organizuje pro děti v Africe, o jejím pobytu a přípravné práci na tuto činnost v Norsku. V souvislosti s Bio Centrál je nutné zmínit i její filmařské úspěchy. Dva její studentské filmy měly právě zde premiéru a sklidily vlnu uznání (ačkoliv šlo o avantgardní a hluboká umělecká sdělení). Po tom, co dnes dohráli, mi věnovala několik desítek minut, při kterých jsme se posléze sešli i s ostatními:
 

Jitka Jägerová hraje v Bio Centrál se skupinou New Sound Crew Orchestra, listopad 2013

 
„Tak co, Jíťo, jak Ti to šlo?“ zeptal jsem se, když jsme kvůli rozhovoru mizeli z dosahu decibelů.
„No bylo to hrozný!“ překvapila mě bláznivou odpovědí. Smála se přitom a rukama gestikulovala nad hlavou. 
„Ale vždyť lidé se zdáli být spokojení?“ nevěřil jsem já.
„To fakt nechápu.“ odvětila s typicky českou (nezdravou) sebekritičností.
„A co obecně, jaké je to hrát po boku dýdžejů?“
„No to je naopak úžasný.“ nadšeně obrátila.
„Co přesně tě na tom baví?“ pátral jsem po důvodu nezvyklé kombinace i po rozporech v jejích vyjádřeních.
„Ten rytmus!“ odpověděla energicky, „Je tam strašně moc rytmů dohromady a ta hloubka těch basových linek je prostě výborná.“
„Tak takhle ti to vyhovuje, aha.“ přikyvoval jsem.
„No ještě by to mohlo být líp nazvučené, hlavně co do basů, taky abych se více slyšela.“ doplnila.
„To by pomohlo?“ hledal jsem přesnější podrobností.
„No, úplně nejlepší by bylo, kdyby ten rytmus hrál někdo naživo, to by pak byl úplnej masakr!“ zazářila.
„Tobě tedy nejde ani tak o elektroniku, jako spíš o ten divoký riff a doufáš, že to bude někdo umět zahrát, jo?“ 
„Třeba to, co tam teďka hraje, lze reálně docílit.“ tvrdila Jitka Jägerová.
„A je ti jasný, že všechny ty samply jsou nahrávaný přes prográmky?“ ujišťoval jsem se pro jistotu.
„No právě! No právě!“ opakovala nadšeně! „Já bych chtěla najít lidi ovládající nástroje, s nimiž by to uměli živě hrát!“ přesvědčovala mě: „Už jen proto, že je to taneční hudba, že se u toho člověk musí hejbat!“
„A co to tempo, dá se to vůbec zahrát na kytaru?
„Ale jo, i když minimálně jednou jsem se vůbec nechytala. Jak musí Nadja ty desky dorovnávat, tak je zrychluje a to samozřejmě mění tón. Ty originální nahrávky nemají stejný tempo a výška se mixováním mění. Saxofon a housle se chytají dobře, ale kytara právě ne. Saxofon může přefukovat až o půl tónu nahoru a housle ani nemají pražce.“
„Jak to, že se mění ladění až o tolik?“
„Prostě když se to srovná na doby zrychlením nebo zpomalením, tak se pohnou i výšky tónů,“ opakovala.
„Aha, no to je vlastně fakt!“ přikývl jsem.
Bylo to zajímavé ale hlavou mi vrtalo ještě něco jiného: „Poslyš, vím, že hudbou žiješ po celou dobu studií i nadále, ale nedávno jsi všechny zaujala účastí na tom dobročinném hnutí pro africké děti. Co je pro Tebe v životě priorita?“
„No to je docela hustá otázka!“ vyhrkla překvapeně, „U mě se to hrozně střídá.“
„Tyto obě věci rovnocenně?“
„Právě že nejen tohle. Ještě dělám výtvarný umění a tanec.“
„Aha.“ přikývl jsem ohromeně.
„Já bych to chtěla nějak spojit.“ dodala a sklopila zrak. „…nejlépe nějak inteligentně.“ 
Pak jsme si povídali o mých projektech na Kyberně, když nás náhle přerušil vysoký mladík. Nejprve se slušně optal, jestli neobtěžuje, a pak pravil: „Já bych Vám chtěl jenom říct, že jsem Vaši hru hrozně moc obdivoval… To bylo tak neuvěřitelné, ty rychlé běhy po strunách, pěkně jste si to tam dávala, fakt!“ mluvil a stál při tom div ne v pozoru (zatímco my jsme oba seděli). „A nebyla Vám takhle na boso zima na nohy?“ řekl najednou a pohlédl dolů k podlaze. Pod krátkou sukní s výraznými květy totiž zářila Jitčina nahá kolena a pod nimi se černaly dlouhé podkolenky (od kolen ke kotníkům), chodidla měla opravdu bosé. „Hm, slušný výkon na 20. listopad při produkci, která je téměř venku.“ pomyslel jsem si, ale u Jitky mě to nepřekvapilo. 
„Víte, Jitka chodí bosa od Norska po Afriku.“ informoval jsem mladíka, ovšem ten mi kupodivu věnoval jen krátký pohled a zcela bez zájmu. Oči měl jen pro ni.
„Já už Vás nebudu rušit, ale kdybyste chtěla, koupil bych Vám ty ponožky.“ 
„Ne, to je dobrý.“ odpověděla ona mile, ačkoliv na podobné otázky musela být už zvyklá.
„Ale ty holé dlaždice, abyste se nenastydla.“ vyjadřoval mužík dál své obavy, takže mu Jitka nabídla alespoň tykání, a pak už jsme věděli, že se jmenuje Ondřej a že je, tuším, farmaceut, že obdivuje také její kytarové combo, a i přesto, že to není pravé lampové, ale jenom „tranďák“. Sám prý hraje Ondřej také, proto to dovede posoudit, ale Jitka, že hraje lépe než on a on si toho fakt cení. 

Tahle živá vsuvka mi dává příležitost naznačit styl Jitčiny hry. Už ve škole se vymykala všem sezónním hudebníkům, kteří pro publikum nacvičují všeobecně oblíbené písně, aby excelovali u táboráků a všechny okolo bavili. Pokud Jitka hrála na obdobné neformální akci a lidé se sesedli okolo ní, museli se obdivovat její bravurní technice, složitým hudebním figurám, chromatickým běhům, nebo citacím klíčových partií rockových balad. Jenže Jitka se po čase obvykle pohrouží do experimentování a zcela zapomíná na své okolí. Zábava potom zpravidla vázne, každý sedí pohroužen do vlastních myšlenek a nikomu není do řeči… Jitule prostě odmítá hrát nějaký podřadný materiál na tři akordy, při kterém praskají struny od samé rozjařenosti účinkujících i diváků. 
Na druhé straně ji nikdy nešlo o vyšponovaná sóla založená na barvě a výšce tónu, jako jimi oslňoval Jimi Hendryx nebo Brian May. Základem jejích improvizací je rychlý, rytmizovaný harmonický riff inspirovaný úryvky konkrétních skladeb. Všiml jsem si zřetelně například Del Tones Miserlou, písně Dicka Dalea (proslavené filmem Pulp Fiction), tedy úryvku z působivého a výrazného díla z oblasti jihokalifornského surf rocku. Jitka je necituje otrocky, naopak jde o kdysi dávno zvnitřněné hudební myšlenky, které pak imaginativně vrství, analyzuje a dále rozpracovává. 
 

Generace třetí: rodina dýdžejů

Matěj Pavlík alias dDEX



 
Konečně dorazil i Matěj Pavlík, tedy dýdžej DEX: 
„Á, tady jste!“ zavýskl a Jitčin fanoušek se asi lekl, protože si dal ihned odchod.
Chtěl jsem se Matěje na spoustu věcí zeptat, to on mě sem (k mému potěšení) nalákal sloganem vícero generací kybernetů pohromadě. Byl tedy ten pravý, koho bych se mohl zeptat: 
„Jak vy jste se vlastně dali dohromady?“
„Na inzerát.“ byla s odpovědí rychlejší Jitka.
„Cože? Na inzerát?“ divil jsem se upřímně, „Vždyť jste se potkávali na stejné škole!“
„To je pravda,“ řekl DEX: „Celý rok jsme se potkávali a nevěděli jsme o sobě. Já jsem učil programování a ona maturovala, ale míjeli jsme se.“
„A v jakých novinách, prosím Tě?“ obrátil jsem se nevěřícně ještě na Jitku.
„V časopise MUSIC STORE.“ řekla mi: „Já hledala na inzerát někoho, kdo dělá drum and bass a našla.“ 
„A opravdu proto si tam ty inzeráty pročítala?“ pochyboval jsem nevěřícně.
„Chápej, hrát doma půl roku je dobrý, ale pak už ti to nesvědčí.“
argumentovala: „Chtěla jsem někoho najít a někde začít.“
„Aha a proč vy jste si dali ten inzerát?“ obrátil jsem se na Matějě.
„To je na dlouhé povídání.“ začal Matěj: „Chtěli jsme tak nějak zkulturnit (vyslovil to slovo s „cool“ uprostřed) celou tu naši performance. Proto jsme se dali do kupy s Acem a inzerátem jsme si vyhledali i ty živé hudebníky.“ odpověděl mi. Pak se zcela samostatně rozhovořil: „Bylo to po tom, co už jsme s Naďou realizovali několik větších akcí. Abys rozuměl, ona dělala DJjing ještě dřív, než jsme se setkali a díky tomu jsem se k němu také dostal. Naďa je opravdu hodně umělecky založená a přistupuje ke všemu s citem a intuicí. Společně jsme pak zdokonalili technické vybavení, gramce, desky, právě včetně cesty k těmto rozsáhlejším projektům.“
„A jak probíhal ten nábor živých hudebníků?“
„Nejdřív přišly, myslím, housle, pak saxofon a teď i kytara, na kterou hraje tady Jitka. Na první zkoušce s ní nám řekla, že to teda zkusí. Odhadovali jsme to na deset, dvacet minut, ale když už hrála půl hodiny, pořád nové a nové prvky, byli jsme z toho fakt nadšení. Hned jsme ji proto do naší kapely (New Sound Cerw Orchestra) vzali.“ 
Matěj Pavlík pochází z Prahy, ale dětství prožil v Krkonoších mezi městy Vrchlabím a Špindlerovým mlýnem. Na naši střední školu do oboru Výpočetní technika se dostal přesně na přelomu druhého tisíciletí. Tady na něj byly kladeny poměrně vysoké nároky, pokud vím, ale přestál je jako výborný student a dnes je z něj vynikající programátor, takže záhy po Kyberně vystudoval Univerzitu Hradec Králové v oboru Informatika. 
Jako inženýr se k nám vrátil a několik let u nás úspěšně učil programování webu. Dnes se jako subdodavatel specializuje například na online univerzitní počítačové systémy. Cílovými zákazníky těchto systémů jsou například Akademie věd ČR, Univerzita Karlova, ČVUT, VŠCHT, UHK atp. Co se týká nejzajímavějších klientů v komerční sféře, patří mezi ně Dřevocentrum.cz a.s., Gastro koření s.r.o., Centrum andragogiky s.r.o., Pneu Kuthan s.r.o., Geodetické centrum s.r.o. (geoserver) a různé obce, třeba Předměřice nad Labem. 
Sdílel jsem s ním pár let kabinet a mohu říct, že specifikem jeho životního stylu je asi optimální vyvážení velmi profesionálně odvedené práce a bohatého osobního života. Mezi jeho zájmy patří právě oblast umění, kromě hudby rád fotografuje. Znalosti fotografování ho vedli k experimentům s HDR a jinými high-tech novinkami a v té souvislosti stojí za povšimnutí, že je spoluautorem knihy Percepce krajiny a genius loci. Napsal také mnoho odborných textů, jejichž soupis jsem našel na jeho osobním webu.   
Matěj se pouštěl do výkladu o náboru nových členů s takovými podrobnostmi, že jsem začal po kapsách zoufale hledat diktafon a spousta detailů mi bohužel unikalo: „…on ten saxofonista nikdy nic takového nehrál! Vždycky všechno jenom z not a u nás totální improvizace. Jenže i tak mu to učarovalo a ze svého původního orchestru přešel jen a jen k nám.“
 
DJ Nadja při hře na gramce

 
Všichni jsme tou dobou stáli v půlkruhové předsíni kina, kde byl klid na hovor, protože tohle místo figurovalo odděleně mezi hlavním projekčním sálem a koncertním foyer. Tu se otevřelo jedno z křídel velkých, těžkých prosklených dveří a dovnitř nakoukla půvabná ženská tvář. Vytanulo mi, že se jí asi právem říká nadějná hradecká dýdžejská princezna (zkráceně DJ Nadja):
 „Matějíčku, shání Tě Ace na schodech a chce Ti něco říct.“ zvolala tato blonďatá dáma a spolu s sebou do předsálí vpustila i trochu hlasitých drum-beatů a elektronické muziky od vedle. Naďa Hůlková si z temene sňala sluchátka, takže bylo jasné, že jde rovnou od gramců: 
“No jaký jsou dojmy?“ zeptala se mile ostatních.
První zareagovala opět Jitka: „No já tam skoro nic neslyším, ale ono to prý občas ladí.“
„Ale lidi si to chválej, zrovna tebe s kytarou i Gruse se saxofonem!“ chválila vřele Naďa. „Dokonce jsme prý tak hezky ladili, že nebylo úplně jasné, co je deska a co ty.“ informovala kytaristku.
„Tak to je bezva.“ oddechla si konečně Jíťa. „Ale jak jsem stála na rozhraní těch basů, kolísaly výšky tónů a za mnou to moje velký combo, měla jsem v jeden okamžik takovej bordel…“ stěžovala si znovu.
„Akorát neříkali nic o viole, protože ji prý neslyšeli a i tebe slyšeli málo! Klidně si ještě přidej.“ organizovala Naďa svou spoluhráčku. Bylo znát, že je front woman.
„Technika je prostě náš nepřítel, který nám jen občas pomáhá.“ vmísil jsem se do hovoru já s naprosto nemístnou skepsí (Tou obvykle oplývám, ačkoliv bez počítače neudělám ani krok.).
„Až tak jo?“ odvětila Nadja skoro dotčeně.
„Já jen, že je opravdu moc problémů, kdykoliv člověk s něčím veřejně vystupuje. Zlatej analog!“ brblal jsem ještě, ale Nadja jen zakroutila hlavou. 
Naďa Hůlková není naše absolventka, ale studovala identický reklamně-grafický obor a je v tom velmi úspěšná. Pracuje jako grafička (mrkněte sem) v Mall.cz a mimo jiné i výborně kreslí. Zjistil jsem to při jedné figurální kresbě u nás, kde si vyzkoušela nejprve roli modelky a pak se skvělým výsledkem pozici kreslířky (koukněte tady). Naďa pochází z Jaroměře a umělecky se hlásí k žákům akademického malíře Jiřího Škopka, který se proslavil malbou pohlednic (zvláště s vánočními a regionálními krajinnými motivy). Teprve díky pohledu na materiály k tomuhle článku jsem si uvědomil, jak kvalitní výtvarný design Naďa produkuje a pořádně jsem si poslechl i ukázky jejích mixů. Nejen proto mám nyní dojem, že se jí daří asi ve všem, nač jenom sáhne. S Matějem každopádně vytvořila nejen kompatibilní dvojici, ale i duo grafik & programátor, a to je v naší branži zatraceně dobrá strategie. Její a Matějův projekt New Sound Orchestra, což je část produkce jejich hudebního dýdžejského uskupení New Sound Crew Orchestra (abych byl přesný), má díky Nadje nádhernou výtvarnou propagaci a řekl bych, že i skvělou úroveň. Ostatně můžete to posudit sami, nejbližší data koncertů naleznete na jejich webu http://www.newsoundcrew.cz/.
 
New Sound Cerw Orchestra – plakát od Nadi Hůlkové na tuto akci
Plakát na toto vystoupení New Sound Crew, který vytvořila Naďa Hůlková.
 
Závěrem bych se chtěl omluvit za tak rozsáhlý článek, který mi z množství materiálu nasbíraného na jediném večerním koncertu v Bio Centrál vzniknul. Hlavně ale chci všem kybernetům i jejich láskám popřát spoustu úspěchů a pěkné Vánoce, které se už kvapem blíží. Užívejte si a ať Vám to spolu dobře beatuje! TR
 

 

(Zleva: Ondřej Beránek, Marek Kotala, Petr Zoufalý, Martin Milota a Lukáš Olša při setkání absolventů grafiky v Ústí n. L.)


Setkání po letech

Lukáš Olša zvaný Olí konečně dorazil… Sešli jsme se na Větruši, pseudozámečku na svahu kopce vysoko nad řekou Labe a městem Ústí. Dvoumetrový blonďák, respektive trochu pihatý a nazrzlý blonďák, stál klidně na vyhlídkové plošině. My, Máca, Beri, Zub a Marek (všechno absolventi Kyberny) jsme se k němu nahrnuli, abychom mu místo obětí, na které jsme si netroufli, podávali jeden přes druhého ruce. „Čau chlape, jak se máš!“ znělo odevšad.
 „Dobrý den, jak se máte?“ uzemnil mě formálně řečeným ahoj a já si uvědomil, že má bývalá funkce jejich třídního je možná navždy bariérou. Chvíli jsem to rozdýchával, uraženě prskal, brblal jsem, že vykání se mi příliš nelíbilo, ale vydržet jsem to musel až do oběda, nežli to tenhle obr vezme na vědomí.
„Já si Vás vážím, proto vykám.“ povídal se zdvořilostí jemu vlastní.
„Ale já si Vás také vážím!“ odrážel jsem v nuceném plurálu. Po chvíli jsem to ale nevydržel a začal opět volněji: „Ty prý na hlavní pracovní poměr prodáváš pneumatiky a grafiku děláš jen jako hobby, je to pravda?“
„Ano, to je, ale náš pneuservis není vůbec obyčejný, máme výhradní zastoupení závodních pneumatik Michellin v celé ČR.“ odvětil důstojně a tvářil se příjemně, přátelsky a klidně.
„Ó, to je pěkné a jak se to přihodilo?“ tázal jsem se a připomenul mu, že byl známý svou šikovností: „Bezprostředně po škole jsi přece v povolání grafika působil, nebo ne?“ (viz jeho portfolio, poznámka autora)
„Ano, dělal jsem docela dobrou práci, vlastně jsem stál u zrodu Heureka.cz, ale…" řekl, však větu nedokončil.
„Cože, Heuréka?" zvolal jsem ohromeně „Ten portál na porovnávání cen…, no to je bomba! A v čem byl potom problém?" žasnul jsem nechápavě.
„Nevím, prostě po třech letech každodenní otročiny jsem tak nějak vyhořel a v téže době jsem dostal docela výhodnou nabídku dělat tohle.“
„Má to větší budoucnost?“
„Snad ano, i když si nejsem jistý, jak se v budoucnu změní vedení firmy. Jestli si nebudu muset hledat něco jiného. Na vedení celý tenhle job závisí.“ řekl a pohlédl do hlubokého údolí s městem pod námi.
„A nevstoupíš do vedení ty, prý jsi tam důležiý pracovník?“
„Když já nemám takový talent na jazyky.“
„Francouzština?“
„Přesně tak, Anglicky je to v pohodě, ale Francouzsky spíš jen odpovídám na dopisy, asi bych si netroufl jít do obchodních vztahů se svými dosavadními znalostmi.“

„Není to jen pohodlnost?“
„Možná.“
„No přál bych Ti, abys to všechno zvládnul.“ řekl jsem a vytáhl foťák, protože se zrovna všichni naskládali tak dokonale, že bych je mohl mít v záběru i s městem. Jen Olí mi jaksi formát přesahoval. Všiml si mě ale Máca (Martin Milota) a glosoval to poněkud méně distinguovaně obraceje se k Olímu: „Na to si musíš zvyknout, Pavel furt fotí.“
Olí se nemotorně zasmál svým sametovým barytonem a zašklebil se na mě ještě víc, když mu Máca pošeptal, že si to budu pouštět asi doma před spaním.
„To mám za to tykání.“ pomyslel jsem si a bezděky vyslechl jeho další otázku: „No a co ty, Olí, máš pořád stejnou babu, nebo máš jinou?“…

S Martinem se nejlépe hovořilo o jeho ženě Janě, ne všechno je však možné publikovat. V květnu 2013 se stali manželi po asi jedenácti letech kontinuálního vztahu.
„Janička je moc chytrá.“ chválil svou ženu: „vystudovala germanistiku na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Teď pracuje v německé firmě, ale nestačí jí to, chtěla by studovat ještě přímo v Německu.

„A tvé zaměstnání?“
„Já pracuji jako grafik u Wundermanna, to je velmi významná reklamní agentura. Našimi klienty jsou Ford, Microsoft a další. Náplní mé práce jsou hlavně webové produkty: microsites, emaily s reklamou a bannery.“
„Kolik Vás tam je grafiků?“
„V mém oddělení jsme tři, ale celkově má firma přes tři sta zaměstnanců.“
„Cože? No tak to je obří agentura!“ vykřikl jsem.
„Je to tak. Jsou tam celá oddělení, která se věnují třeba jen jedné firmě, pokud je tak velká jako Microsoft.“
„Jak ses k tak dobrému fleku dostal?“
„Začínal jsem jako grafik ve firmě Hexagon, která dělala trenažéry uživatelského rozhraní pro tanky. Používal se tam velmi mnoho program Flash, takže to byla docela v pohodě práce. Ale zdálo se mi, že je to tam trochu bez budoucnosti, tak jsem si našel toho Wundermanna. Při přijímání mi právě pomohlo, že bezvadně ovládám Flash.

„Jasně, ale Flash je nyní na ústupu, ne? Nahrazujete ho HTML5?“
„Ano, ale Adobe teďka přišlo se softwarem Edge, to bude asi ta pravá aplikace, co Flash nahradí, budu se zase muset mnoho nového učit.

Byl s námi ještě Ondra Beránek, vlastně magistr umění v oboru průmyslový design, který u profesora Škarky vystudoval Fakultu multimediálních komunikací ve Zlínské UTB. „Kde ty vlastně jsi?“ zeptal jsem se pln očekávání.
„Já jsem bez zaměstnání, pracuji příležitostně pro různé klienty a spolupracuji s tátou.“ Znělo to chabě, ale jen zmínka o tátovi stojí za vysvětlení. Je majitelem rodinné sklárny ve Škrdlovicích u Žďáru nad Sázavou, která představovala mezi lety 1940 a 2008 ve sklářském průmyslu skutečný pojem. Vlastimil Beránek, sám vystudoval VŠUP, byl velice bohatý a úspěšný výtvarník i ředitel. Ale krize, která postihla celý český sklářský průmysl, jej donutila podnik dočasně uzavřít a tvořit jako umělec na volné noze.  
„Jak se tatínkovi daří?“ zeptal jsem se.
„Daří se mu v současné době dobře.“ řekl mi naprosto stručně Ondra a totéž málo mi řekl o svém mladším bratrovi Janovi, který na Kyberně také studoval: „Můj mladší brácha pracuje v Brně jako grafik už několik let a je tam velmi spokojený.“ konstatoval. Musel jsem si tedy pomoci pár pikantnostmi, o kterých jsem věděl díky Facebooku.
Ondru mezi přáteli dost proslavila cesta po USA. Všichni jeho známí se královsky bavili, když sledovali, co zase nového vyvede se spolužáky Michalem Van Vurenem a Tomášem Janíčkem. Nejlepší bylo video, jak jedou zachumlaní v hustých kožiších, aby další záběr prozradil, že jejich cesta vede rozpálenou pouští. K jeho chvále nutno přidat, že na cestu si vydělal prací v New Yorku v jednom obchodě. Že to byl obchod s pivem, bych snad raději ani nezmiňoval.

O Markovi Kotalovi už v našich článcích řeč byla, snad jen doplňme, že se stal jedním z našich prvních studentů vyššího odborného studia. Petra Zoufalého jsem již také zevrubně zmiňoval, ovšem zapomenul jsem napsat, že jedna z jeho grafických prací byla vystavována mezi pracemi nominovanými na grafiku roku. Pár další exhibic v regionu jen potvrzovalo jeho uměleckou úroveň. Momentálně působí jako doktorand, tedy pedagog na univerzitě v Ústí nad Labem. Vyučuje zde a to mě velmi mile překvapilo, jsou to jak počítačové, tak ryze tradiční předměty. Tedy od grafických technik v materiálu (dřevo, měď, zinek atd…) po multimediální grafiku včetně prostorové tvorby. Přejme jim všem, našim absolventům, maximální úspěch. TR

 

 

 

 

 

"Nějak jsem to neřešil, teprve když jsem se dostal do druhého kola…" 

„Co to je vlastně to umění?“ zeptal jsem se mladíka s rezavou kšticí, jehož vousky i vlasy se vlnily do drobounkých prstýnků a na temeni vytvářely efekt ne nepodobný Albertu Einsteinovi.
„To se mi nechce o tom mluvit, ještě kór, když to píšete.“ odpověděl mi Šimon s úsměvem a raději se vrátil k tématu své přednášky, kterou na Kyberně dnes měl.
„Na tý FAMU je dobrý i to, že si člověk v prvním semestru projde všema katedrama, který tam jsou a všema profesema, kterým se tam lidé věnují.“

Přednáška o Šimonově studiu na FAMU (kam se ihned po naší škole dostal) a o skvělé královéhradecké kreslířské akci FLEK (kterou spoluzakládal) se konala 7. listopadu 2013 v učebně 404 a přišlo na ni asi jen šest lidí z dvaačtyřiceti, kterým jsem to řekl. Ostatním to tedy zkusím sepsat.

„Není to příliš mnoho řemesel, který si student musí osvojit, když projde každou z kateder?“ zeptal jsem se.
„Právě, že ne! Každý si zkusí všechno, aby od svých budoucích spolupracovníků nechtěl nereálné věci, ale v dalších ročnících se specializuje a studuje na profíka ve svém oboru. Navíc se pak všichni dobře znají a spolupracují spolu ve filmových a jiných štábech.“
„Hm, zní to logicky, vydržíš tam celých šest let až do absolutoria?“
„Ne, to není na šest let. Počítám, že zůstanu jen tři roky v bakalářském studiu a už letos si dám také přihlášku na VŠUP.“
„VŠUP má obor fotografie lepší než FAMU?“ 
„To nevím, ale chtěl bych mít možnost výběru. Dost mě to vzalo, když jsem se tam na poprvé nedostal.“
„Myslím, že jen to, že ses dostal na FAMU, musela být makačka, ne?“
„Ani moc ne, já jsem se hlásil na Umprumku na grafickej design a na fotku na FAMU jsem si dal přihlášku jen tak a nějak jsem to neřešil. Teprve když jsem se dostal do druhého kola, tak jsem to musel řešit. Ale jak jsem se teď dozvěděl, druhé kolo na FAMU není moc rozhodující, nejdůležitější je hlavně ten pohovor v něm.“ 
„A co se na FAMU na fotografii studuje?“
„V prvních semestrech se dělá jenom analog. Tomu digitálu moc nevěří, což ve finále mají pravdu.“
„Proč mají pravdu?“
„Je to hezčí, já nevím.“ rozhodil rukama: “Ne, tak hlavně tam jde o to, že se člověk naučí s materiálem, věcmi, klasickými principy, jak fungují, hlavně u větších foťáků, to by člověk na tom digitálu nezkusil.“
„Na jaký formát fotografuješ?“ zeptal jsem se.
„Na negativ 9×12 centimetrů.“
„To jsou ty harmonikové fotoaparáty, že?“
„Přesně tak.“
„Nemáš něco na ukázku?“
„Ne, děláme jen technická cvičení a mám jen hromadu nevyvolaných filmů.“ odpověděl patrně s nadsázkou.
„Přijde mi, že jako umělec jsi hrozně skromný.“
„Proč?“ ohradil se.
„Skromnost a zároveň nejvyšší liga,… Že neděláš podbízivý design.“ vysvětloval jsem a čelil přitom jeho zamračenému pohledu.
„Dělám, ale ne pro sebe!“ odrazil mou chválu.
„A pro koho?“ 
„Většinou tady po Hradci pro nějaký ty kravaťáky.“ řekl pejorativně: „Nejvíc jsou to tiskoviny, nějaký výroční zprávy, letáky, časáky, katalogy.“ dodal přinucen další otázkou.
„Jak se k takovým zakázkám namaneš?“ 
„Dělal jsem náhodou vizuál veletrhu pro nějakou pražskou firmu a pak už to šlo samo.“
„Dobře a to umění teda děláš proč?“ obrátil jsem list.
„Já bych to nenazýval uměním, nemám ten termín rád. A nepřipadám si, že dělám umění.“ prohlásil odmítavě.
„A proč Tě tedy vzali na FAMU?“ kontroval jsem úspěšně.
„Ne, že bych nechtěl dělat umění, ale zatím ho asi nedělám.“ trval skromně na svém a obrátil se raději na studenty: „Vy chcete někdo na FAMU?“
„Já bych to chtěla zkusit.“ odpověděla oslovená Lucie Rejlová.
„Na nějakou filmovou?“ tázal se Šimon zkratkovitě.
„Na střih.“ řekla ona.
„Tam je ,maniakální‘ profesor, ale střih je docela dobrá volba, myslím.“ plácnul a všichni se zasmáli. Asi nechtěl, aby to vyznělo špatně, tak dodal: „Na FAMU je to dobrý, ale je tam hrozně moc učení a člověk tam je od rána do večera.

Se Šimonem Levitnerem jsme se sešli především kvůli převzetí tradice veřejných kreslířských soutěží FLEK (viz článek), o což měli zájem jak studenti, tak Šimon. Akce měla hodně příznivců, ale všichni hlavní organizátoři jsou nyní na studiích mimo Hradec Králové.

„Proč vlastně jste FLEK založili?“ 
„Tomu předcházely naše schůzky v jednom vybydleném domě. Malovali jsme na jeho stěny, ale záměr byl dělat to legálně a veřejně, aby z toho vůbec někdo něco měl. Tak jsme se ptali v Aldisu. Ale tam byl takový pán, kterého to sice nadchlo, ale vytáhl nějaký posudek, že budova nemá v pořádku statiku, takže si to nemůže vzít na triko, že by nám to tam během akce mohlo spadnout na hlavu.“ ušklíbl se se smíchem mladík a pokračoval: „Hledali jsme jinde a nakonec byl nedaleko v Šimkových sadech areál scateparku. Docela ideální prostředí, kde se dá pracovat i kdyby pršelo.“
„Takže jste přenesli street art do oficiálních prostor?“
„Já byl původně proti tomu, v tom ohledu udělal mnoho práce David Kořínek, ale pak jsem si to oblíbil.“
„Kolik FLEKů už vlastně proběhlo?“
„Asi šest nebo osm, ten poslední byl Centrálu a nebyl v takovém rozsahu.“
„Jaký rozsah je podle tebe ideální?“
„Nevím, ale když jsme FLEK organizovali vedle Vědecké knihovny, tak toho bylo tolik, že jsme lítali sem a tam a hrozně se báli, aby nám tam někdo barvu nevylil na zem, nebo něco nezničil. Bylo to od v rozsahu od podzemních garáží až po galerii v patře a to už bylo fakt moc.“ řekl tvrdě, takže mnoha studentům spadla brada a ambice udělat to ve velkém stylu.
„Poslední otázka, Šimone,“ uzavřel jsem rozhovor: „budeš se účastnit, když se to našim žákům podaří v létě zorganizovat?“
„Určitě, rád.“ Přislibil mladík a s tou jsme se v dobrém rozešli, venku už bylo stejně tma jako v noci. TR

 

 

Jaroslav Svoboda prezentující projekt výroby modelů vesmírných těles před Dr. Ricem z USA

foto: Miroslav Krejčí

Grafici na Marsu

Dne 20. září 2013 navštívil Hradec Králové planetární geolog NASA James W. Rice, PhD. Dr. James Rice je planetární geolog s více než 25 letou zkušeností v oblasti výzkumu se zaměřením na povrchovou geologii Marsu a historii výskytu vody na jeho povrchu. Jeho kariéra zahrnuje práci pro NASA, konkrétně je členem astrogeologického velitelství Spojených států amerických pro geologický průzkum na Arizonské státní universitě a také je členem Lunární a planetární laboratoře na University of Arizona. Dr. Rice je spoluřešitelem projektů planetárních marsovských vozítek v programu Mars Exploration Rover (robotická vozítka Spirit a Opportunity). Rice má také zkušenosti z práce na misích Mars Odyssey Orbiter a Lunar Reconnaissance Orbiter, což jsou satelity kroužící nad Marsem. Dr. Rice je zapojený do výběru míst přistání všech sond v každé misi NASA od roku 1995, kdy na Marsu přistála sonda Mars Pathfinder.

Jak je znát ze stručného výčtu jeho pracovních zkušeností, není to jen tak nějaký řadový pracovník NASA. Proč jej tedy zajímal Hradec Králové v malé nenápadné zemi kdesi ve střední Evropě? Především jej přilákaly modely významných geologických útvarů na Marsu, které jsou vystavené ve stálé expozici na Hvězdárně a Planetáriu v Hradci Králové. Mezi těmito útvary (jejichž spoluautorem je učitel naší školy Mgr. Jaroslav Svoboda) je model největší sopky ve Sluneční soustavě; sopka se jmenuje Olympus Mons a na planetě Mars (kde ji snadno nalezneme) ční do více jak dvacetikilometrové výšky nad povrchem. Její model v měřítku 1 : 910 000 vyrobili v roce 2011 žáci naší školy v oboru Počítačová grafika v projektu Modely astronomických těles. Byla to týmová práce, v průběhu několika měsíců se v projektu výroby dvou modelů sopky Olympus Mons (druhý model byl určený pro brněnskou hvězdárnu) vystřídali tito (nyní již) absolventi školy: Daniel Krejčí, Šimon Jablanov, Šimon Levitner, Martin Kaňůrek, Tomáš Kratochvil, Petr Sušanka, Pavel Prokop, Kristýna Kamenická, Ondřej Javora a Ondřej Gejdoš. Součástí výroby modelů sopek byl také model pozemského ostrovu Mauna Loa, což je jeden z ostrovů v havajském souostroví a je to zároveň největší pozemská sopka, na výrobě tohoto ostrovu se podílely také Markéta Modráčková a Romana Schromová, které jsou obě ve školním roce 2013/2014 žačkami oboru Počítačová grafika ve třídě G3.

U setkání s Dr. Ricem na královéhradecké hvězdárně byl vedoucí projektu Modely astronomických těles Mgr. Jaroslav Svoboda, jeden absolventský zástupce z řad žáků naší školy Šimon Jablanov a jeden člen nového týmu v tomto projektu Martin Mareš (ve školním roce 2013/2014 je žákem třídy G2), který se v předchozím školním roce podílel na výrobě modelu Měsíce. Pana Rice zaujala technologie výroby, kterou žáci v našem školním projektu používají při výrobě modelů – jedná se totiž o propojení klasických modelovacích a odlévacích technik se šablonami, jejichž podklad je vygenerováván přímo z radarových dat sond, které NASA vypouští do Sluneční soustavy k mapování přirozených satelitů (včetně našeho Měsíce) a planet. Pan Rice se také ptal Šimona i Martina, kam by chtěli nejraději vycestovat, zda na Měsíc, či na Mars; jako planetární geolog se zaměřením na Mars nejspíše očekával, že chlapci budou také nakloněni Marsu jako on, ale chlapci nezklamali, a oba se nezávisle na sobě vyjádřili, že je víc přitahuje Měsíc (zřejmě proto, že je mnohem blíže Zemi a lze se z něj vrátit zpět na Zem; NASA zatím nemá k dispozici dostatečnou přepravní kapacitu, aby někoho mohla poslat na Mars a zaručit mu i cestu zpět). Šimonovi se například líbilo, že na Měsíci by vážil šestkrát méně než na Zemi (na Marsu je přitažlivost jen třikrát menší než na Zemi).

Model kráteru Olympus Mons, foto J. Svoboda

(Model kráteru Olympus Mons, foto J. Svoboda)

Od dr. Rice chlapci dostali krásné knížky s jeho věnováním, jedná se o knihu Mars 3D, jejíž součástí jsou 3D brýle, kterými si lze prohlédnout v knize reprodukované 3D fotografie marsovského povrchu, které tam během svých několikaletých misí vozítka Spirit a Oportunity nafotila. Záznam z tohoto nevšedního setkání se zastupitelem NASA lze nalézt zde: http://www.rozhlas.cz/zpravy/vesmir/_zprava/hradec-kralove-navstivil-geolog-nasa-james-rice-ve-hvezdarne-si-prohledl-modely-povrchu-marsu--1259822.

Autor článku: Jaroslav Svoboda

 

 

Martin Hnař ve své výstavní expozici, fotografie: ©Jan Hromádko

Co se má stát, to se stane: Martin Huňař

Byl jsem jeho třídní a tehdy jsem v něm ještě neviděl potenciál, kterým vládne dnes. Objevil se nečekaně u nás ve škole, že prý pro pár projektorů, které mu náš pan ředitel půjčí na výstavu Změny prostředí v Galerii Kuskovu v Praze, povídali jsme si…

„Teďka už rok a půl bydlím v Praze.“ popisoval mi „čerstvé“ novinky.
„Sám?“, ptal jsem se zvědavě.
„Ne, s Michalem Feurmannem, dalším ilustrátorem a spolužákem. Pomáhal mi i s organizací té současné výstavy.“
„Ale to je výstava celého ročníku, ne?“
„Ano, ale z osmi lidí to táhnu jenom já a on. Dal jsem i všem ostatním jasné pokyny a deadline odevzdávky. Vše k vystavení mělo být připraveno do 24. září a někteří to poslali až dva dny po termínu. Naštěstí jsem si udělal týdenní rezervu.“ postěžoval si Martin. „Málem nám tu výstavu uváděl Federico Díaz,“ zvolal náhle jméno dost známé v uměleckém světě a hlavně mezi studenty VŠUP Praha, kde ten pán vede jeden z ateliérů (At. supermédií).
„Ale že byl zrovna pracovně v zahraničí, tuším, že snad ve Vietnamu, tak to nestíhal dojet. Se svým asistentem Davidem Kořínkem jsou nadšený ze spolupráce s námi, naším ateliérem, kterou plánujeme někdy v budoucnu. “ dodal a odmlčel se.
Abyste rozuměli, Martin studuje v Liberci na Fakultě umění a architektury Technické univerzity Liberec obor Environmentální design. Jeho vedoucím je slavný designér Bořek Šípek a získal pod jeho vedením už titul bakaláře (zde jsou Martinovy osobní stránky: http://lontak.tumblr.com/) a ve studiu stále pokračuje, nyní je v páťáku.
„Jde o to, že výstava, co pořádám, má ukázat způsob, jakým pracujeme na Environmentu v Liberci. Je to design prostředí, dá se to také nazvat participální způsob navrhování.“ popisoval Martin ony těžko pochopitelné věci.
„Nedávno jsme se Šípkem vystupovali a referovali o tom v TV Metropol.“
„Super a v Liberci už se tedy vůbec nevyskytuješ?“ ověřoval jsem si.
„Poslední dobou tam moc nejsem, protože mám v Praze praxi a vydělávám. Nejdřív jsem makal ve studiu Typograf, které mi dohodila Pája Miksová (naše absolventka). Teďka, když jsem odešel, přenechal jsem zase já místo Evě Petříkové (taky absolventka) a teď tam pracují obě naráz. To bylo vtipný období, když jsem v Typografu pracoval.“ řekl mi: „Chtěl jsem to prezentovat jako praxi, ale vedoucí ve škole v žádném případě nesvolila, prý to už umím a zařídila mi Macka.“
„Macka?“
„Ateliér Design Petr Macek sídlí kousek za Prahou. Šli jsme tam spolu s Michalem a doslova jsme mu rozšířili jeho korporátní design.“
„Opravdu?“ divil jsem se, „A o co?“
„O polepy na auta, tisíce variací na jeho logo, nové vizitky, potisky na hrnečky atd.“ odpověděl Martin.
„Takže úspěšná spolupráce pro obě strany?“ skočil jsem trochu do řeči.
„Jo, jo,“ přitakával: „Také jsme se sami dozvídali, jak fungují různé materiály a postupy práce. A i co se týče navrhování. Vyvrcholilo to v únoru, to nás vzal do Španělska na tři týdny, abychom postavili showroom pro firmu Škoda Auto, která tam pořádala Word Dealer Conference.“
„Vau!“ vykřikl jsem, „Vím, že děláš například ilustrace, ale showroom? Výborně!“
„Trošku jsme přišli o iluze, co a jak funguje.“ připustil ještě Martin ohledně showroomu, ale pokračoval hned o kresbě, takže jsem se bohužel nedozvěděl v čem.
„Ilustrace jdou mimo to, co děláme ve škole.“ vysvětlil mi: „Ty jsou spíš moje vášeň. Dělal jsem ilustrace třeba teď pro Czech Design, a to je neziskovka. Pořádali Equal Design –  výstavu pro lidi, jak si mají připravit své bydlení s ohledem na stáří. Musel jsem kvůli tomu prozkoumávat, jak to ve stáru funguje, abych dokázal udělat ilustrace pro všechny situace, do jakých se staří lidé běžně dostávají.“ řekl a já jsem se usmíval s hrdostí na bývalého studenta.
„Díky tomu se mi pak ozvali z Národního muzea, že chtějí komiks.“konstatoval spokojeně, prostě to nějak vychází a co se má stát, to se stane!“
„V tom ohledu také externě spolupracuji s Promoplanet.“ pokračoval Martin. „Nejdřív jsem pro ně dělal kresby a návrhy na platební karty, a teď se mi ozvali, že chtějí animaci pro Biskupské gymnázium v Olomouci.“
„Ó, to mě zajímá, o čem ta animace bude?“
„Je to součást videa o jejich škole a mělo jít o animaci rytíře, kterého oni používají jako maskota.“ popisoval Martin: „Rytíř se dostane se do vtipných situací, kdy ho ožehne drak, nepovede se mu dohonit reálného koně, chytí místo toho koně houpacího atd.“ řekl s úsměvem: „Jenže konzervativní křídlo s tím bojovalo, že prý nechce symbol školy takto zesměšnit. Bohužel si to i prosadili, tak mám nové scénáře, které jsou mnohem méně zajímavé.“ zakončil on a já se chtěl na něco zeptat, ale ten kluk běžel jako kolovrátek.
„A teď mi zase začala škola.“ chlubil se: „Je to celkem na šest let, takže mi zbývají teda ještě dva roky. A máme tu teď hrozně zábavná témata: extrém, stavební materiál,…“ bylo jich několik a ani jedno vtipné, tak jsem se zeptal: „Co je na tom veselého?“
„Ta spousta způsobů, jak si to můžeš interpretovat, to je na tom hrozně skvělý!“ rozvášnil se, pak ale uvážlivěji doplnil: „Je jen hrozný nemít žádný hranice. Nevědět, kdy se máš zastavit s přemýšlením, kdy se z těch myšlenek vymanit a začít tu věc už realizovat.“
„Můžeš ještě něco říct o té Vaší pražské výstavě?“ využil jsem časové mezery k tematickému návratu.
„Začíná 2. 10. 2013 Uvede to děkan Ing. Arch. Zdeněk Fránek, což je zajímavá osoba na české architektonické scéně. Postavil v Litomyšli kostel.“ a přidal významnou osobní vzpomínku: „Dostal jsem od něj děkanské ocenění své bakalářské práce.“
„Bravo! Bylo těžké ji stvořit?“
„Byly to 4 roky potu, dřiny a odříkání, ale mám Bc.A!“ zavýskl si: „Hlavně to byla samostatná práce s minimálním dotekem od vedoucích, to bylo hodně těžké. A navíc to shrnulo všechno mé předchozí studium a bylo potřeba provést malou retrospektivu, takovou myšlenkovou revizi, co člověka zajímá, co chce v designu dělat.“ zamyslel se a dodal: „Ale stejně mě to pořád táhne k ilustracím!“
„Před několika lety jsi měl také úspěch s lavičkami pro Prahu, vzpomínáš?“
„Ano. Ty lavičky vznikly ve dvojí podobě, nejprve pro Novoměstskou radnici v Praze v rámci naší výstavy, ale jsou tam do dneška.“ vysvětlil a rozzlobeně dodal: „Nezaplatili mi za ně nic!“ odmlčel se.
„A druhá podoba vznikla v Bučovicích, v mém rodném městě, kde jsem vytvořil čtyři další kusy.“
„Taky bez peněz?“
„Ne, ty mi zaplatili, ale velmi poskromnu. Vlastně jen náklady na výrobu, kterou jsem také dotoval. Investoval jsem do toho spoustu vlastní energie a času a oni je pak umístili oproti plánované ploše v centru k místnímu biotopu, což je rybník.“ zasmál se tomu hořce: „A jednu si místostarosta odvezl k sobě do ulice, kde bydlí. Je tam teď tak pitomě schovaná, že si na ní sedává stejně jenom on sám. Ale zlobit se asi nemůžu, protože jsem na začátku udělal takové gesto, že to vyrobím a daruji jim to. Doufal jsem pak alespoň, že dodrží tu dohodu o místě, když jsme se původně shodli, ale neudělali to.“
„Škoda.“ zalitoval jsem a naposledy se vrátil k jejich expozice v Praze: „Takže nás zveš na vaši výstavu nazvanou Změny prostředí. Proč?“
„Krásně shrnuje celé naše studium a přístup k navrhování.“ Odpověděl on: „Můžeš tam vidět, jak nejdřív vytváříme analýzu projektu, pak celý postup, jak s těmi daty naložíme, až po finální výsledek. Je tam hrozně široký rozsah projektů od animace a tv-grafiky přes třeba orientační systém pro slabozraké a nevidomé pro knihovnu tady v Hradci, záškodnický zásah v Ikee, až po změnu hlavního parku před Hlavním nádražím v Praze, což byl můj projekt.“
„Vyženeš odtamtud bezdomovce?“ zareagoval jsem hbitě, ovšem až na poslední položku.
„Jasně, ale nenásilným způsobem, v podstatě odtamtud vyženu úplně všechny lidi! A s čistýma rukama.“ připojil trochu děsivě.
„Proč, proboha?“
„Protože to místo takovou změnu potřebuje.“ řekl mi s důrazem.
„Dovoluji si nesouhlasit.“ namítl jsem já: „Proč by to nemohlo být místo pro slušné lidi?“
„Je potřeba pochopit vývoj toho parku v rámci města.“ začal Martin Huňař historií nečekaně zeširoka: „V 18. století to byl okraj Prahy. Byly tu ohromné sady a městský sociální život v parku. Jenže pak se město rozvíjelo, a přišly nové potřeby. Byla postavena budova Hlavního nádraží (Fanta), která změnila ráz parku ve prospěch reprezentativních účelů. Všichni ten park, když přijeli do Prahy, uviděli jako první. V okrasné tradici se tím samozřejmě pokračovalo, dokonce tam byl malý kolouch, jezírko a skála.“ povídal mi s úsměvem: „Jenže rozvoj se u tohohle nezastavil a v 70. letech vznikla nová odbavovací hala, která si tedy pořádně ukousla z původního parku.“ napil se za šálku a pokračoval: „V 90. letech, kdy lidé z východu Evropy emigrovali na západ, se vytvořilo z parku jakési záchytné místo, kam je od hranic vraceli a kde oni pak začali jako bezdomovci přebývat. Žebrali a k nim se přidaly další negativní jevy, hlavně drogy a tak. Kvůli tomu tamnímu lesíku dnes posměšně přezdívá Sherwood.“ sdělil mladý designér s ironií. „Když se na to podíváš takhle, je to jenom pěší propojení města s nádražím.“ Pak zdůraznil, že přechází k věci: „Já jsem na této definici založil svůj projekt. Já ten park celý vydláždím, vysázím tam velké množství stromů a poslední krok, nechám tam prýštit vodu zdola nahoru!“ triumfoval: „Trysky, sprinklery tam budou rozprašovat jemnou vodní tříšť odspodu vzhůru, což nebude umožňovat zdržet se tam déle, než pět minut, jinak bys zmoknul! Prostě to máš projít.“
Překvapeně jsem se zeptal: „A co to bude za stromy?“ Martin bez zaváháníodpověděl:
„Budou to platany, veřejné noční osvětlení na ně bude vázáno a v případě, že trysky někdo přikryje, ať už úmyslně, nebo náhodou, pravidelně tam bude projíždět čistící vůz, který je zase uvede do chodu.“
Nakonec připustil: „Může ti to připadat jako utopistický koncept, což vlastně i je, ale ten razantní zásah je potřeba. Nemyslím si zkrátka, že když se ten park vybaví spoustou krásných laviček a všechno se obnoví do původní nádhery, tak jak si lidé přejí,  že se snad něco změní. To je právě způsob, jakým nás u Šípka učí uvažovat, ale když vidím některé spolužáky, tak si myslím, že to nezvládne každý!“ řekl razantně.
„Není to příliš sebevědomé?“ optal jsem se.
„Ano. To je ale potřeba. V designu a jakékoliv tvorbě silnější pes mr*á.“

…………………………………………………………………..

Než jsme se s Martinem Huňařem rozloučili (stavil se u pana ředitele pro pár projektorů, jak už jsem říkal), jen tak mimochodem se zmínil o plánované cestě: „Pojedu za svou holčinou do Ruska.“
„To je daleko, ne?“
„Je. Až za Ural, na Sibiř. Dělá to nějakých 4200 km. Ona tam studuje ekonomii a jmenuje se Linara.“
Dál už jsem se neptal a bylo mi jasné, že jablko nepadlo daleko od stromu. Tím stromem je Bořek Šípek, který se mi jako pedagog líbí čím dál víc. Asi pak není nemožné, dát 20 000,– za lístek na vlak, když se člověk umí prosadit a nebojí se projevovat veřejně a nahlas.


Mnoho štěstí, Martine. TR

Zleva: Zuzana Dohnálková, Jiří Lábus, Denisa Jarská, Jana Tajchmanová, fotografie Radka Maťátková, Z  festivalu Jičín město pohádky 2013Zleva: Zuzana Dohnálková, Jiří Lábus, Denisa Jarská, Jana Tajchmanová, fotografie Radka Maťátková, z festivalu Jičín město pohádky 2013

 Zleva: Zuzana Dohnálková, Jiří Lábus, Denisa Jarská, Jana Tajchmanová, fotografie Radka Maťátková

 

Animátorský workshop pro děti – praxe studentů od nás

Již třetím rokem a velice rádi zajišťujeme digitální animační workshop na festivalu Jičín město pohádky. Práce je tu dost pro každého člena týmu nejen proto, že vzrůstá návštěvnost a popularita naší dílny, ale také proto, že zajistit technické zázemí, odborné vedení dětské tvůrčí práce, i překlopení zdrojových dat do filmu na Youtube vyžaduje znalosti, komunikaci a výdrž. Tohle je prostě praxe a nic než praxe pro naše studenty, kteří ji nepochybně ocení ihned po absolutoriu.

Našim úkolem je poodhalovat malým i velkým návštěvníkům tajemství animace, letos se ale část kybernetů podílela na dokumentaci festivalu filmem a fotografií.

Radka Maťátková, která letos nastoupila do čtvrtého ročníku, se těchto akcí účastní každoročně. Z disciplín vyučovaných na Kyberně preferuje fotografii. Když jsem od ní stahoval fotky kvůli dokumentaci, narazil jsem na záběr s hercem Jiřím Lábusem: „Páni, ten můj tým se dotýká hvězd!“ rozzářil jsem se. Práci jsem okamžitě přerušil a dotázal se jich na pár zážitků:

„To je ale pěkný úlovek, Radko!“ pochválil jsem ji. “Fotografuješ v Jičíně ještě jiné motivy, kromě celebrit?“
„Ano,“ řekla samozřejmě, „třeba děti, které přijdou do naší dílny. Když se naskytne čas, jdu se projít na náměstí, tam fotím stánky, dílny a jiné zajímavosti.“
„Fotografováním se budeš chtít v budoucnu živit?“ ptal jsem se dál.
„To ani ne. Mým hlavním cílem je navrhovat design interiérů. Ale fotografování v tom také využiji.“
"A kam že sis to odjela včera večer a dneska ráno?" doplnil jsem jen tak mimochodem.
"Na zápas." konstatovala Ráďa s nepochopitelnou provinilostí, asi že den nebyla s námi.
"Prý jste v tom volejbale porazili všechny až na jedné družstvo, gratuluji!"
"Ale, to není k čemu, to byl pouze sokolský pohár." řekla skromě, ale já si toho cenil. 

Poděkoval jsem za odpověď a obrátil se na Zuzku Dohnálkovou, která se zaskvěla neméně tím, že natáčela rozhovory s mnoha účastníky festivalu a některé dokonce v roli redaktorky.
„Zuzko, ty máš letos vlastně dvě funkce naráz. Je to poprvé, kdy pracuješ ve filmařském týmu?“
„Není. Ve filmařském týmu jsem pracovala už mnohokrát!“ odvětila sebejistě a já si ihned vzpomněl na několik jejích filmů umístěných na Youtube. „Nejčastěji jsem režisér, kameraman, střihač a všechny technické věci, takže ostatní většinou řídím.“ vysvětlovala.
„Koho jste dnes natáčeli?“
„Dnes mě nejvíce zaujala kavárna potmě. Speciální projekt, který lidem dává příležitost poznat na vlastní kůži svět nevidomých. Ale co se natáčení týká, tak byl nejlepší rozhovor s Majdou (Magdou Reifovou) z Kouzelné školky. Největší sranda zase byla, když jsme se fotografovali po vystoupní s kapelou Mandrage
„Co na tom bylo tak vtipné?“ vyzvídal jsem.
Zuzka zdvihla levou paži a ukázala mi podpisy od celé kapely psané černou fixou a pár společných fotek, pak ukázala na podpis nahoře na předloktí a řekla: „My jsme si myslely, že tohle byl ten kytarista, nebo klávesák a on to byl jen nějaký pomocný technik.“ Když dořekla, dala se do smíchu a s ní i ostatní holky: Denisa Jarská a Jana Teichmanová.
„A jaké jsou tvoje dojmy, myslím z našeho workshopu?“ obrátil jsem se na jednu z nich.
„Tak je tu práce až nad hlavu, když sem přišly třeba dvě školky najednou, to byla síla!“ odpověděla Denisa, která celý den pilně pracovala v naší dílně.
„Co s nimi vytváříš, když přijdou?“
„Ukazuji jim základy animace v Adobe Flash a případně si kreslí sami.“
„A jaká témata preferují?“
„Jsou to děti, tak zvířátka, domečky, autíčka…“
Jana se zdvihla a měla se k odchodu: „Jani, můžeš na chvilku?“, zadržel jsem ji pohotově.
„Já nechci!!!“ bránila se.
„Neboj. Chci se jen zeptat k té super fotografii s Lábusem. Pamatuješ si ještě, kdy jsi ho poprvé viděla na obrazovce?“
„Aha. Jo. Když jsem byla malá, hrál v Arabele čaroděje třetí kategorie Rumburaka.“ usmála se koutkem úst.
„V nějaké kladné roli ho znáš také?“
„Možná, že asi jó, ale nevzpomenu si.“
„A jak na tebe působil jako člověk, když ses s ním ve středu setkala?“
„Byl ochotný, se všemi se fotil a všem se podepisoval, nijak mu to nevadilo.“
Nakonec jsem se obrátil na Matěje Ptáčka.
„Matěji, zdá se mi, že na našem workshopu patříš k nejpracovitějším. Nebýváš z toho unavený, jak se staráš o všechny příchozí a jejich ratolesti?“
„Ani ne, únava na mě padá až k večeru“ zasmál se student.
„Které návštěvníky je nejtěžší zvládnout?“
„Myslíš motivovat?“ „Já jenom přemýšlím, jestli jsou náročnější hyperaktivní děti, nebo studenti té střední školy, která u nás byla celkem třikrát.“ (Navštívila nás pro inspiraci místní průmyslovka a docela jsme se spřátelili. pozn.aut.)
„Vadí ti, jaký hluk udělali s mými elektrickými strunnými nástroji a klávesami?“ vyzvídal jsem.
„Ale ne. O to snad ani nejde. Alespoň je zase nějaká změna.“
„O co teda jde?“ tázal jsem se já.
„Nejtěžší je najít ta správná slova, aby všechno pochopili, protože ten software je docela obtížný. Vždycky se snažím to vysvětlit tak, aby mohli pracovat sami a já se mohl věnovat dalším lidem.“

Když už jsem měl všechny přítomné studenty-lektory vyzpovídané (Erika Žďárská i Honza Šimčík už byli pryč), napadlo mne ještě oslovit kolegu Jaroslava Maťátka. 

„Jardo, není to moc velká otrava, když skoro při každém školním výjezdu na workshop musíš asistovat při balení, brát vlastní vůz, nakládat a vozit vybavení včetně lektorů, a to všechno s výhledem, že s námi pokaždé tři až pět dní strávíš?
„To není otrava. Musíš to brát tak, že je to práce jako každá jiná a Jičín mě baví, protože jsem v této oblasti žil už odmalička. Máme nedaleko chalupu a rád sem jezdím.“ pověděl mi věrný kolega.
Také já přidal vyznání rodnému kraji, když jsem mu svěřil, že jsem se narodil v Turnově – v srdci Českého ráje – a že to tu mám velmi rád. Snad nám tedy ta spolupráce co nejdéle vydrží. TR

 

Marek Kotala se svým autem a reklamou na zadním skle, foto Pavel Trnka


Grafik – zaměstnavatel: Marek Kotala

Na Kyberně studoval obor Virtuální grafika mezi lety 2001–2005, což snad současným žákům může připadat dávno, ale nemyslete si, vám to také tak uteče, jako voda :)
Ve třídě Ilony Mayerové patřil k nejlepším borcům přes 3D – dokázal bez problémů vymodelovat a otexturovat jakýkoliv obličej přímo ve 3ds Max a nejen to. Jeho maturitní prací, kterou stihnul během časově omezených deseti kalendářních dnů, byla 3d  video reklama na energetický nápoj.
Scénář, který rovněž sám vymyslel, využíval válečný motiv japonských Kamikadze letců. Jeden z nich vzlétl ve své stíhačce s polovičním palivem k místu bombardování, ale v kritické chvíli sáhl kamsi do zásob a napil se… následoval střih, jak spokojeně přistává po splněné misi – plechovku ještě u úst. Pak ji odhodil, zoom na detail, na etiketě název zázračnému nápoje: Kamikadze.
Později, když jsme se už pár let neviděli, přišla nám domů krásná knížka pro děti (dárek pro moji ženu) s námětem pirátské lodi vybavená lentikulárními (stereoskopickými) obrázky, ilustrovanými opět ve 3d. Nadšeně jsme ji ukazovali studentům ve škole, nežli se kamsi ztratila. Moje chyba, že jsem ji neuhlídal.
Marek nyní působí v Praze, ale setkali jsme se na srazu u přítele Zuba: „Ty ses, pokud vím, velice dobře chytl ihned po škole, viď?“ zeptal jsem se: „Vzpomínám si, že Tvým prvním zaměstnavatelem byl nějaký výrobce bazénů a dělal jsi pro něho veškerou grafiku, ne?“
„Ano a mým klientem je dodnes.“ pochlubil se Marek a vyprávěl mi, že jeho firma GENES media v současné době čítá pět zaměstnanců, on je jejím majitelem (původně ji založili s kamarádem, ale neklapalo to) a její obrat činí stovky tisíc měsíčně.“
„Čím se Tvá firma zabývá?“
„Soustředíme se především na weby. Práce je v tomhle odvětví velké množství, krize – nekrize, ale je nutné si vybírat. Nerad dělám a téměř vždy odmítám dělat malé zakázky za málo peněz. Klienti typu Jomla, Wordpress atd. na které se jen dá nějaké pěkná grafická šablona, to není nic pro mě.“
„Proč?“
„To bys musel vidět. „Levný klient“ chce za své malé peníze neustále něco předělávat, opravovat, nemá nic pořádně promyšlené, co se mu zprvu zdá dobré, vzápětí rozkryje jako nedokonalé a to je pro každého výrobce naprosto nerentabilní.“
„Jaké zakázky tedy preferuješ?“
„My děláme zásadně full service, čili od domény, přes hosting, programování, grafiku, až po správu webu, obsah a údržbu.“
„Aha a jak jsi přišel k tolika zaměstnancům? Grafici se většinou nechávají najímat.“
„Já jsem z počátku dělal všechno sám, nebo jsme pracovali ve dvou se spolužákem Pepou Jabálkem. Založili jsme si tohle eseróčko, ze kterého Pepa později po dohodě odešel a založil si vlastní firmu. Já jsem další grafiky a programátory postupně nabírat musel, protože moji klienti se rozrůstali a všechno jsem už nestíhal.“
„A jaký jsi jako šéf firmy?“
„Já se hodně inspiruji osobnostmi typu Steva Jobse, Kiyosakiho, v něčem i Billa Gatese. Čtu životopisy takových osobností a knihy o vedení lidí vůbec. Typický rozhovor mezi mnou a grafikem je asi tento: ‘To, co jsi teď navrhl je nevýrazné, já potřebuju, aby to bylo tak dobré, že se na to podívám a musím si říct: TO CHCI!’ No a ten grafik se samozřejmě vzpouzí, přitom to má nemastné a neslané, oko po nadpisech těká z místa na místo, barvy jsou nevýrazné. Řeknu mu prostě, aby to udělal znovu a lépe, že to jde a že to prostě chci. Žádné vysvětlování mě v tu chvíli nezajímá.’“
„No a jak to dopadá?“
„Většinou ti lidé druhý den přijdou a řeknou: ’My jsme na tom včera makali, pořád to nešlo, ale pak jsme našli skvělej nápad a podívej!’ No a ono to tam skutečně je.”
“To ale musíš mít čuch na správná řešení, musíš tušit, kde má věc své slabé místo, jak bys to jinak dovedl správně říct?”
“Já myslím, že právě tohle i mám. Že mi stačí se zběžně podívat a v tu ránu vidím, že tomu něco chybí, tak prostě svého zaměstnance přinutím, aby něco vymyslel, a on to většinou za velice krátkou dobu také zvládne udělat.”
“A pak mu za to dobře zaplatíš?”
“Ano, ale pozor, to je jeho práce, dělat věci dobře.“ řekl moudře Marek a vysvětlil mi ještě jednu věc:
„Ono to není vždy jednoduché dát zaměstnancům výplaty včas. Dost často jsem třeba dva tři měsíce úplně bez peněz a pak teprve od klienta přijde třeba dvěstě tisíc, takže klukům platím, dokud to jde, z vlastního, třeba nezaplatím elektriku atd.” mluvil rychle a úsečně: “Nejčastěji ošidím sám sebe a platím hlavně kluky. To proto, že kdyby oni viděli, že jim nic nedám a sám sobě ano, tak pak, až přijde opravdová nouze, nevydrželi by bez výplaty pracovat vůbec. A to občas nebývá zbytí!”
“Takže se potýkáte s vážnými finančními starostmi?”
“Ne, to ne!“ řekl rázně, „Jde jen o nepravidelnosti příjmu. Klienti velmi rádi platí za všechno najednou, ale já musím platit účty a svým zaměstnancům každý měsíc. No a takové cash flow zase nemám, abych měl dostatečné finanční rezervy na tři čtyři měsíce v kuse. Je sice fakt, že musím třeba dva měsíce škudlit, ale pak dostanu velký balík a z toho, co zbude, když všechno poplatím a všem dám výplatu, si koupím třeba bavoráka.” Právě jako teď, viděl jsi ho?”
“Ano, viděl jsem ho na FCB.” pokýval jsem hlavou. “A jak si své zaměstnance vybíráš?”
“Tak k nám vždycky chodí stohy portfolií a z toho si většinou vyberu toho, kdo se mi hodí.”
“Podle čeho si volíš?”
“Zásadně podle vizuálních ukázek, a také podle referencí, s kým kdo pracoval. Naprosto nesnáším ty sáhodlouhé odstavce textu, kde se snažím dohledat nějakou relevantní informaci. To rovnou odhazuju. Taky nechápu, co ty lidi na vysokých školách učí!“ stěžoval si: „Oni mi pošlou žádost o práci webového grafika a v portfoliu mají třeba dokonale vystínovanou bystu, nebo krásně nakreslenou kočičku. Takové hned vyhazuju do koše! Mě zajímá hlavně to, co u mě ten člověk má dělat, což je třeba právě návrh webu.“ konstatoval: „No, on to tam občas někdo něco webového má, ale je to design třeba jako z 90. let.“
„Poslyš,“ zaútočil na mě Marek otázkou: “jsou v kresbě vůbec nějaké zakázky? Vždyť to z těch VŠ umí úplně každý, ne?“
„Nevím,“ odpověděl jsem po pravdě, „já každý měsíc zhruba jednu takovou mám, ale je fakt, že mezi tím věnuji obrovské úsilí škole, tak mi to možná jen připadá, že je to často.“
„Mám ale docela šťastnou ruku,“ navázal volně Marek: „třeba když jsem si vybíral matte-paintera, tak jsem měl před sebou 20 portfolií a hned napoprvé jsem našáhnul toho, se kterým pracoval přede mnou David Havel. (David Havel je další spolužák a hlavně velká osobnost české 3d animace, natáčel třeba film Hurvínek ve 3d, rozhovor s ním mám v plánu. Pozn. aut.)

 

Pavel Trnka a Marek Kotala, fotografoval Martin MilotaVlevo autor článku, vpravo Marek Kotala, fotografoval Martin Milota.

„Všiml jsem si, že máš v autě fotbalový míč, hraješ?“ okrášlil jsem téma sportem.
“Jo, hraju předposlední ligu za vesnici, kde bydlím. Jmenuje se Rostoklaty. Ale ten míč mám kvůli Hanspaulce (Hanspauslká liga). To je pražský fotbal na umělé trávě a hráčů je vždy pět na pět.”
“A jakou pozici máš v tom klasickém fotbale?”
“ Zaloha.“ řekl stručně a teprve dodatčně vysvětlil: „Hraju pravého záložníka, což je jeden z těch, kteří běhají po celém hřišti od brány k bráně a nejvíc se namakají.” Vida, Marek Kotala, je i sportovec! Zabrousil jsem proto ještě k jednomu tématu, ke němuž mě inspirovaly nejen ty Rostoklaty: “A ty sis koupil dům, viď. Moje žena Tě velmi chválí, kolik na tom uděláš práce!”
“To není pravda, sice jsem se třeba rozhodl kopat na zahradě jezírko a zlikvidoval jsem kvůli tomu starý skleník, ale k odvážení a úpravám jsem se už nedostal.”
“To se mi ale opravdu nezdá. Žena tvůj informační kanál na Facebooku sleduje opravdu často a ukazovala mi i některé obrázky z krásně upraveného domu a zahrádky. Mimochodem má velmi ráda Tvůj humor, především katastrofické story, které na Facebook píšeš.”
“Jo, to je fakt, to sleduje docela dost lidí.” Tuhle jsem přijel do Valmezu (Valašské Meziříčí, odkud Marek pochází, pozn. aut.) a takovej kluk, se kterým jsem se znal úplně minimálně, vlastně jen od vidění, na mě přes celou ulici volal: ,Čáu Máro, to je skvělý že Tě vidím, kdy bude další katastrofická story? Já to úplně miluju a čtu!’ No ale já se s ním nikdy před tím nebavil, jen mě má v přátelích na Facebooku!“
„No a neplánuješ, že ty své story vydáš jako knížku?“ povzbuzoval jsem ho.
 „Jo, nejseš první, kdo mi to říká, asi by to stálo za to.“
„Pro Knížku o pirátce, kterou jsi už vydal, možná také připravuješ pokračovaní ne?“
„No to byl tehdy takový nadšenecký projekt. Neměli jsme to marketingově dobře zmáknuté. Výrobní cena byla 100,-, my jsme to prodávali za 110 a jen nakladatel si na to přihodil dalších 80 korun. Teď jsme to optimalizovali, ale čekáme zatím na sponzora.“
„Proč sponzora, to nebude dostatečný zisk?“
„O to nejde, ale my musíme vytisknout 50 000 kusů, aby byly ty náklady menší.“ horlil opět Marek, pak ho něco napadlo, měl právě na klíně počítač a Facebook (seděli jsme na pohovce v Zubově bytě a bavili se nekulturně po kyberneticku s živými i virtuálně přítomnými přáteli). Ukázal nám video se svým bavorákem točené v noci. Tohle teď taky dělám.“
„Co to má být?“ řekl jsem nechápavě.
„Můj klient se rozhodl natočit reklamu v temném stylu. Obrovská zvrhlá párty, prostě aby se na to člověk koukl a řekl, tohle chci.“
Jak jsme tak seděli, vyfotografoval nás při práci Martin Milota zvaný Máca, jeho fotka je skvělá, musím ho poprosit, aby ji poskytnul k tomuto to článku. Za odměnu napíšu příště i o něm. Každopádně Marku Kotalo, ať se Ti daří! TR

 

 

Kateřina Nováčková a Václav Nosek prezentují na školním výletě Kyberny

Na fotografii z videa je Václav Nosek a Kateřina Nováčková při perfektní prezentaci.

V totálním dešti – Orlické hory – školní výlet G1

Co dělá žák Kyberny poslední týden v roce na sportovně-turistické akci školy, když totálně prší?
Sedím v pokoji s třídním učitelem Jaroslavem Svobodou, je podvečer a on opět někam spěchá.
„Kam zase kvačíš, máme mít klid a volno!“ ptám se ho.
„Jdu předávat poháry nejcharizmatičtějším prezentátorům třídy G1“
„Jaké poháry“, divím se, jako bych nevěděl, že jsme slíbili tuto sladkou odměnu asi šesti výhercům rétorské soutěže, kterou jsme tu improvizovaně pořádali.
„Jsou to poháry zmrzlinové se šlehačkou, nebo palačinky se zmrzlinou.“
„A nějaké ovoce v tom není?“
„To já nevím,“ řekl Jarda netrpělivě: „nechal jsem ten výběr na nich.“ pronesl a já pochopil, že ani neochutnal, když ho dalším šesti včera už kupoval (den před tím se soutěžilo v kreslení).

Přesunuli jsme se oba dolů do restaurace. Lokál se nacházel v přízemí penzionu Na statku v obci České Petrovice, kde jsme už od pondělí prodlévali obklopeni vytrvalým deštěm, kde noční teploty na konci června sahali až k šesti stupňům nad nulou a nebýt jedné túry hned na počátku a krátkého výletu pár lidí v průběhu akce, byli by se žáci asi ven ani nepodívali.

Nicméně bylo to tu i jinak docela hezké díky dobře rekonstruovanému interiéru. Majitel a zároveň autor této architektonické přestavby se jmenoval Božislav Popelář a měl zálibu v kombinaci světlého i tmavého dřeva, omítnutých moderních interiérů a odkrytých původních zdí. Právě jejich režná struktura byla velice příjemná na dotek a odhalovala výklenky a členění někdejšího hospodářského stavení.

Většina výherců naší prezentační soutěže už dole, v krásném, nezakouřeném lokále seděla. Za masivním rohovým stolem se mě usmívala Tonička Hálková, šťastná už proto, že se herectvím na naší škole zabývá od samého počátku a nemít úspěch by ji určitě mrzelo. Její subtilní postava ale zaujala naše filmaře už nejednou dříve k natočení snímku o tajemných dívkách, které svým pohledem hypnotizují, takže si s ní promluvíme speciálně třeba během Prázdninových dílen.

 

Penzion Na statku v Orlických horách, kam jsme jeli na výlet s Kybernou

 

Jakub Resl a Jirka Le (další ocenění prváci) vcházeli shodou okolností zrovna do lokálu s námi. Hned jsem je podrobil dotazům, zatímco usedali mezi ostatní: „Jak vnímáš tenhle deštivý výlet, Jakube?“ zeptal jsem se prvního z nich.
„Je to škoda na jednu stranu, ale v mém případě spíš výhoda, protože mám sebou jen jedny boty a ty už jsou mokré.“ řekl s pousmáním.
„Jak vás dnes napadlo prezentovat v soutěži aktivitu SUPER BAND?“ ptal jsem se tentokrát na inspiraci pro kratochvíli, za kterou získali vítězný počet bodů. (Měli totiž nápad udělat si různé improvizované hudební nástroje na principu co vidlička, to triangl, co poklička to činel a tím chtěli pobavit nudící se společnost.)  
„My jsme hledali alternativu k prezentování obyčejných věcí, jakými jsou telefon nebo knížky, ty jsou při nepřízni počasí naprosto triviální k použití. Lákalo nás vymyslet fakt zajímavou činnost a volba padla právě na hudbu.“ vysvětloval.
Druhý chlapec, Jirka Le, který byl rovněž od přírody nadán schopností působit bezprostředně a mile, mi to ještě dovysvětlil. „Hrál jsem kdysi na bicí a Jakub měl zase podobnou aplikaci na tabletu. Ale napadlo nás to až těsně před začátkem prezentace!“ zdůraznil.
K tomu nápadu si nakreslili obrázek velké bicí soupravy, který krom kuchyňských hrnců obsahoval i veliký naftový barel jako tympán: “Když neseženete barel, stačí něco podobného.“ doporučoval s bájnou představivostí Jirka Le.
„Překvapilo vás, že jste dostali tolik hlasů?“ obrátil jsem se opět ještě na Jakuba.
„Ano. Nemyslel jsem si, že bych měl nějaké herecké předpoklady.“
„Možná to máte v rodině, ne?“
„Nevím o tom,“ nesouhlasil Jakub: „mamka a táta vlastní tiskárnu (
Resl), s lidmi musí jednat často a být přívětiví, ale přímo o hereckých vlohách u nich nevím.“ vzápětí si ale vzpomněl na bratra: “Jo, ten vždycky přehrává každou vtipnou scénku z filmu, kterou někde vidí.“ řekl a při té představě se pousmál.
„Na jakou profesi se u nás vlastně připravuješ?“ ptal jsem se.
„Na fotografa.“ řekl Jakub bez váhání.
„A výsledky už nějaké máš, když jsi tu strávil rok?“
„Zatím ne, protože ve Fotografickém semináři probíráme hlavně technologii a teorii.“ oznámil mi. „Na praktické focení se dostane až ve druháku, ale chválen jsem byl už za fotografie, které jsem vám ukazoval u přijímaček.“ Moje odpověď zanikla v příchodu servírky:
„Dáte si palačinku s lesní směsí, jahodami, nebo malinami?“ ptala se s úsměvem a oči všech se na ni mlsně obrátily.
„Já si dám s jahodami, ale pohár.“ objednal si Jirka Le, a tak jsem si ho trochu blíže prohlédl: „Odkud vlastně jsi, Jirko?“
„Martinice v Krkonoších, ale maminka je původem z Ha Noi.“
„Ale česky mluvíš naprosto dokonale, a dokonce jsi s tím dnes vyhrál, jak jsi to dokázal?“
„Čeština je mojí rodnou řečí, já jsem se tady narodil.“
„Takže tu možná i zůstaneš, máš vybráno, kam dál zamířit po naší škole?“
„Musím říct, že už si tím nejsem tak jistý. Zpočátku to bylo třidéčko a video-efekty, ale výuka 3d byla trochu moc zaměřená na software.“
„A jak by sis to tedy představoval?“
„Myslím, že není tak důležité trvat na výuce programů jako takových, spíše se zaměřit na jádro, k čemu jejich využívání směřuje. Asi jako programátoři, když neřeší konkrétní příkazy v daném jazyce a soustředí se na algoritmy. Chtěl bych to trochu praktičtější k cílovému využití místo obvyklých školních zadání.“ objasňoval mi pro mě spíš nepříjemnou zprávu. „Líbila by se mi dělat třeba vizualizace auta a ty video-efekty, jenže to jsme se vůbec nebrali.“
„Vizualizace auta, ale to je u nás přece běžná věc, co ti v tom bránilo?“ divil jsem se: „A jestlipak víš, že video efekty se učí až ve třetím ročníku v podání Martina Mercla? Navíc i já After Effects trochu učím, hlavně k použití ve 2d animaci.“ obhajoval jsem naši realitu.
„Tak to nevím, že je to ve třeťáku, ale stejně to ve výuce nebylo ono.“ řekl Jirka a vysvětloval mi ještě spoustu věcí, co se mu nezdálo, nebo nelíbilo. Nakonec jsem to ale uzavřel slovy: „Když Tě něco baví, nenech si to žádným způsobem vzít, na nic se při tom nevymlouvej. Něco tak ušlechtilého jako 3d grafika a efekty, tomu člověk musí dát i spoustu volného času a hlavně mít vůli v tom něco dokázat.“
Nevěděl jsem, jestli to Jirka pochopí, ale druhý den skutečně přišel a povídá: „Hodně jsem nad tím přemýšlel a nakonec jsem si tenhle pozitivní přístup zvolil. Všiml jsem si, že tady studovala spousta nadaných studentů a je za nimi vidět úspěch, ale je jasné, že na sobě pracovali v podstatě především sami. Že to bez toho nejde.“ Těchto jeho slov si opravdu vážím a přeji mu hodně úspěchů.

zapůjčený ilustrační obrázek palačinky

 

Prezentační soutěž na naší chatě spočívala v nalezení výrobku nebo aktivity, která by potěšila ubohé kybernety zavřené mezi čtyřmi a více stěnami a čekající na odchod temných mraků.
Mezi návrhy nechyběl třeba Goaching, což byl tréning odpočinku na gauči, nebo pokojový basketball s odpadkovým košem zavěšeným na hřebík místo lampy a s držátkem či madlem šuplíku místo míče. Je s podivem, že k žádné devastaci nakonec nedošlo, jak potvrdil sám majitel Božislav Popelář, když nám následující den u snídaně poděkoval, že krom zcela vyčerpaných bojlerů neshledal na zařízení žádné škody: „…ve vašem vývojovém stádiu to vskutku není zvykem!“ prohlásil trochu netaktně, takže studenti se v tu chvíli mohli cítit jako nějaké kobylky a nikoli lidé.

Mezi vítězi bylo i několik žen, ale netušil jsem, že je to spíš proto, jak umí být upovídané naprosto při každé příležitosti. Jednu z nejšikovnějších jsem také požádal o rozhovor. Seděla naproti s Václavem Noskem a poblíž stál ještě jeden student, o kterém bude řeč.
„U vás mě zaujaly krasopisně napsané barevné texty, kterými jste přednášku ilustrovali.“
„O to nám hodně šlo.“ přitakala Katka: „Dokonce k tomu měly být i obrázky, ale to jsme za tak krátký čas přípravy nestíhali.“ pověděla mi.
„Co podle Vás přispělo k vašemu úspěchu?“
„Asi pomohlo, jak jsem hodně ukecaná.“ rozesmála se Kateřina, „ale odhadovala jsem, že vyhraje Kamil Rochl s tím Léčivým rohem.“ (O rohu více za chvíli).
„A co ta koordinace vás obou a vtipkování?“
„Myslíte jako, že se to naše jmenovalo Hra pro retardy?“ ovětila nepříliš moudře. Jinak mlčenlivější Václav však doplnil: „Všechno jsme to dali z fleku, nebyl čas si to nazkoušet.“
„Dobře, Vašku, ale mnoho týmů mělo naprosto nevyvážené projevy. Třeba Eliška L. byla záměrně zcela pasivní, zatímco Kamila Bočková brebentila dokonale a za obě.“ popisoval jsem fakta: „Ty jsi byl aktivní, nakonec jsi také promluvil a mělo to zasloužený úspěch.“
„Já jsem si právě myslel, že to tak bude vypadat lépe. Chtěl jsem se nějak zapojit a ne vypadat trapně.“
„Hi, hi, hi,“ řehtala se slovu trapně Káťa a já se tedy rovnou obrátil na třetího studenta.
„Danieli, váš projekt Goaching byl sice na první pohled unikátně líný, ale mnoho studentů by se mu chtělo věnovat od rána do večera, patříš mezi ně?“
„Mě baví kreslit.“ řekl Daniel Volovik suše jsa opravdu nečekaně probuzen ze skromného mlčení.
„Máš pravdu,“ vzpomněl jsem si já: „kreslíš dokonce tak dobře, že jsi vyhrál včerejší soutěž, viď?“
Přikývl: „Chtěl bych dělat digitální malířství, kresbu na tabletu, nejraději grafiku do her, možná ale i webdesign.“ Pochválil jsem ho za jasnou vizi do budoucna a dobře o sobě promluvil i Vašek Nosek: „Ještě si vůbec nejsem jistý, ale já bych nejraději chtěl pracovat jako produktový designér, nebo grafik, ale realizoval bych to nejraději přímo z domu.“ Poděkoval jsem za odpověď na to, co mě u každého našeho studenta vždy zajímá a otočil se zase o stůl dál.

 

Štěpán Brýdl a Jakub Resl s Kybernou na výletě

 Na fotografii zleva: Štěpán Brýdl a Jakub Resl.

Následující dva žáci patřili také k vítězům. Štěpán Brýdl právě snědl svou palačinku a měl na mě trochu více času. Kamilu Rochlovi servírka teprve jeho sladkou porci donesla. Byla to podivuhodně dobře sehraná parta, ale jejich projekt mi připadal nesrozumitelný. Jmenovalo se to Léčící roh, či tak něco a bylo to jinak velice vtipné.  
„Vy jste prezentovali ten Roh, že? Nebo bych měl říct to absurdní drama Roh?“ rýpnul jsem si a ostatní u stolu se trochu rozesmáli. „Jak jste na to téma vlastně přišli?“
„Bylo to to první, co mě napadlo a Kamil to rozšířil o předvádění karet.“ tvrdil Štěpán svým nízko položeným hlasem.
„Vida, ta absurdita, nechápu to ani teď!“ zlobil jsem se a Štěpán musel vysvětlovat:
„Když se člověk postaví do rohu tak tam probíhají energie, což má schopnost léčit například nějakou chronickou nemoc. No, a když člověk v tom rohu stojí moc dlouho, tak se mu zároveň zvyšuje ego. Pak se cítí úžasný.“
„Proč?“
„No, protože nemá, co v tom koutě dělat a medituje nad různými věcmi a tím se stává úžasný.“
Připadal jsem si jak u nějakého magora – léčitele, ale nedalo mi to a položil jsem ještě jeden dotaz: „Jak tam figurovaly ty karty na Prší?“
„Karty vyléčí člověka s nemocným palcem. Myslím tu nemoc, která se projevuje zvětšením a hnusným zfialověním palce.“ mlžil ještě komplikovaněji žák.
Dalšími a dalšími otázkami, které musím přeskočit, to začalo dávat neuvěřitelný smysl. Na intru jim kdosi neesteticky ukazoval zahnívající palec a ten někdo je patrně velmi populární, neboť jeho jméno nelze prozradit! „Můžete mi sdělit jeho jméno?“ dotíral jsem na hrozné tajemství.
„Ne! Co kdyby si to tady přečetl!“ odpovídali chlapci ustrašeně: „Ale ty karty, ty obyčejné karty na Prší, ty jsme chtěli onomu muži prodat, jako bychom byli synovci Horsta Fuchse z Teleshoppingu.“ prohlásili svorně. Je nutné s účastí přijmout péči těchto mladých kybernetů, s níž tak spontánně projevovali úctu tajemnému muži, kterému chtěli pomoci a vyléčiti ho pomocí Teleshoppingu.

Chtěl jsem ještě pochválit i řadu dalších našich mladých rétorů z prvního ročníku, zejména partu čtyř nadšenců (Janáse, Ptáčka, Ansorgeho a Mareše), kteří by jistě vyhráli nebýt diskvalifikace za porušení pravidel převýšením počtu lidí v týmu a umístěním jednoho z členů do neviditelné pozice, ale to už by byl článek delší než všechny předchozí dohromady. Podstatným faktem na závěr je, že kyberneti si s blížícím začátkem prázdnin čím dál raději hrají a nezbývá jim k tomu než popřát, ať si to zase do září ve zdraví užijí. TR

 

Lucie Rejlová a Báca, oba po vítězných zápasech v Kanadě na mistrovství v hokejbalu 2013

 

Lucie Rejlová: Českou státní hymnu jsme zpívali, když nám hrála. 

Lucie Rejlová: Českou státní hymnu jsme zpívali, když nám hrála.(4. 6. 2013) Lucie Rejlová dnes zvítězila se svým týmem ženské reprezentace nad řeckým družstvem s výsledkem 7:0! Mistrovství světa se koná v Kanadě ve městě St.John's.
Lucie je naší studentkou v oboru Počítačové grafiky, je ve druhém ročníku, a přestože studium u nás je poměrně náročné (minulý týden složila úspěšně klauzurní zkoušku), dokáže paralelně sbírat i četná vítězství v hokejbale, mezi která patří dokonce i trofej mistra ČR. Nesmírně si toho vážíme a přejeme jí i týmu naší reprezentace v Kanadě co největší úspěch.

„Co Váš tým po tomto úvodním vítězství ještě čeká?“ zeptal jsem se Lucie.
„V základní části budeme hrát ještě proti Kanadě, proti Italkám a pak už nás čeká čtvrtfinále, posléze semifinále a možná i finále!“ napsala mi reprezentantka on-line přímo z Kanady.
„Úžasný, ale chtělo by to fotografie, nemáš nějaké, prosím.“
„Fotky zatím žádné nemám, tak použij klidně ty, co najdeš na tady na fcb, ale bacha, ta profilovka je z mistrovství republiky, tak tu tam nedávej.“ napsala mi po Facebooku a připojila: „Ještě něco bys rád věděl?“
„A mistrovství republiky jsi vyhrála kdy?“
„To bylo teďkon 18. a 19. května, hrála jsem za Slávii.“
„Jak dlouho se tomuto sportu vlastně realizuješ?“
„Celý rok hraji za Hradec Králové extraligu a celkem se hokejbalu věnuji asi šest let.“
„Není to obtížné při studiu Kyberny?“
„Je a dost.“
„Kolikrát týdně musíš na tréning?
„3× plus soboty a neděle, kdy máme zápasy. To vše na podzim a na jaře. V zimě máme posilování a přes letní prázdniny normální tréningy.“ vysvětlila mi Lucie.
„A zde v Hradci je hokejbalový tým?“
„Ano, ale prozatím hlavně mužský, jsem tam totiž jediná holka.“ napsala a přidala smajlíka.
„Proč nehraje více dívek?“ zajímal jsem se.
„Hokejbal zatím není tak známý, navíc jsem zvyklá, že si ho lidé pletou s florbalem.“ odpověděla a mě v tu chvíli napadlo, že vítězství, které právě vybojovali v Kanadě (bylo to jen pár hodin), by si možná zasloužilo odpočinek.
„Nejsi už dnes unavená?“ ujišťoval jsem se: „Nevadí, že si s Tebou píši?“
„Ne, nevadí. My stejně ještě máme za pár hodin uvítací ceremoniál.“
„Jak takový ceremoniál vypadá?“
„Já nevím, ještě jsem ho nezažila.“ napsala Lucka a já jí popřál, ať si ho užije a ptal se dál:
„Jak jste ty Řekyně dostali?“ vyzvídal jsem. „Máte nějakou taktiku, pokud není tajná?“
„Taktiku?“ uvažovala naše reprezentantka, „hráli jsme jak umíme, ale důraz byl kladen hlavně na křížené přihrávky a clonění před gólmanem.“
Díky za ten vysvětlení. Jaká byla cesta do Kanady, je obtížné se aklimatizovat?“
„Pro mě vůbec, ale chlapi, reprezentanti, kteří tu s námi jsou, si stěžovali, že už byli vzhůru třeba ve 3 hodiny ráno a už pak nezabrali.“ konstatovala dívka. „Jinak let byl hodně unavující, bylo to nějakých 8–9 hodin letu.“
„A jaké máte ubytování?“ ptal jsem se se zájmem.
„Hezké. Máme tu i bazén a maséra, takže je to pohodička!“ pochvalovala si ona: „I když je znát, že rozpočet je trochu omezenější, ačkoliv reprezentujeme naši zemi.“
„Znáš své spoluhráčky, když Tvůj hlavní tým je v podstatě mužský?“
„Nějaké už jsem dříve potkala, ale většina dívek je tvořena z florbalistek nebo hokejistek. Na hokejbal jsme tu specializované pouze tři, z toho pouze já hraji v útoku.“
Vzpomněl jsem si, že Lucie Rejlová miluje muzikály a zeptal jsem se i na to: „Budeš mít čas si zajít na nějakou kulturní akci?“
„Tady v St. John
’s není nic k mání. Tedy alespoň ne tak, aby to zároveň nebylo moc daleko. Na ulici není ani živáčka, protože všichni jezdí v autech a cesty vedou od skupinek domů k malým vzdáleným centrům, kde Kanaďané nakupují.“
„Chtěla bys něco vzkázat domů?“
„No, nevím, jestli domů, ale možná, ať se všem splní jejich sny.“ popřála velkoryse Lucie a ještě zdůraznila: „Ta dřina stojí za to!“
„Tak, Lucie, přejeme mnoho štěstí v dalších zápasech a ať je Tvůj útok pokaždé neodolatelný.“ napsal jsem se špetkou jinotaje, rozhovor však ještě pokračoval.
„Dík za přání. Ještě mě napadlo, že vám dám odkaz na online přenosy ze zápasů
a já hraji pod číslem 11, kdyby vás to zajímalo.“
„Děkuju, to je skvělé.“ spěchal jsem se na odkaz podívat.
V té chvíli právě probíhal zápas Čechů proti USA, tentokrát šlo o mužský tým. Asi za čtvrt hodiny na to bylo jasné, že i oni mají vítězství na dosah. Konečný stav byl 7:2 a komentátor prohlásil: „This is frustrating day for the team USA.“
„Tak koukám, že kluci také vyhráli!“ napsal jsem ještě Lucii, která byla stále on-line. „To musí být nádherný zážitek, vyslechnout si naši hymnu po takovém vítězství.“ popisoval jsem svůj pocit.
„Jo, jo, kluci je také dali! Oni jsou už 2× po sobě mistry světa!“ zdůvodnila mi jejich vítězství a přiznala: „Ta hymna, no to je mazec, jsme si ji zpívali, když nám hrála.“ TR

 

Petr Zoufalý v Arches National Park v Utahu, foto Michal Kadlečík

Petr Zoufalý v Arches National Park v Utahu, foto Michal Kadlčík

Zoufalý, génius zarůstá vousem.

Petr Zoufalý studoval na Kyberně od roku 2001 a maturoval v květnu 2005. Že je geniální, si musel uvědomit každý učitel, jakmile vyřkl i jenom pár slov ve třídě grafiků, kde Petr seděl. Ne, milí čtenáři, to není ironie ani legrace. Petr měl podle svých kousavých poznámek přezdívku Zub a kdykoliv se pedagog spletl, nebo nedej bože něco nevěděl, sejmul ho Zub dobře mířenou poznámkou, vyvedl ho z omylu a teprve pak ho nechal pokračovat. Často to došlo až tak daleko, že Zoufalý učitele požádal, jestli by mu nevadilo, kdyby jeho hodinu odučil sám, protože mu látka zatím příliš nejde. Na rozdíl od ostatních kolegů jsem ho měl za to rád. Díky němu byly i mé hodiny perfektní, co jsem nevěděl já, věděl on a naopak. Navíc zanechal na naší škole i neuvěřitelně nesmrtelný nápad a náš společný projekt, totiž server ART. Na něj všichni grafici doposud odevzdávají své práce a berou si odtud zadání úkolů, nebo sem tam i tutoriál, když ho pro ně některý pečlivý pedagog vytvoří.

No a tenhle borec, jehož bratři i otec jsou inženýři, se, považte, zkazil a vydal se studovat do Ústí nad Labem uměleckou větev Pedagogické fakulty UJEP. Dobrovolně se stal učitelem, a co víc umělecky zaměřeným a vzdělaným!

Měl velké vize. Bezprostředně po absolutoriu zakotvil na jedné severočeské střední umělecké škole podobné té naší, ale dlouho tam nevydržel. Přesněji řečeno oni nevydrželi tempo, jakým hodlal školu vylepšit. Málokterý učitel si například umí propojit všechna PC v učebně tak, aby od katedry kontroloval plochu kteréhokoliv z nich na dálku, každému pomohl a poradil. Snažil se, aby se jeho škola technologicky přiblížila té naší a aby ji pokud možno ještě předčila. Hodně jsme o tom tehdy mluvili a měl jsem z té konkurence opravdový strach, ovšem ne každý ředitel je osvícený ve prospěch pokroku a tak si Petr musel hledat seberealizaci jinde.

Po půlročním působení na základní škole se tam vystřídalo vedení a změnilo stávající personál za vlastní lidi. Petr s nostalgií vzpomíná na tamní žáky, od kterých tehdy nerad odcházel podat přihlášku na doktorát zpět na UJEP.

Na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně ho naopak přijali s radostí a úctou, protože po jeho odchodu do praxe jim velice scházel univerzální informatik Petrova ražení. Až budete číst následující řádky, prosím, uvědomte si, že Petr je člen Mensy a že jeho vysoké IQ nemůže být příčinou jeho bláznivých nápadů.

Psali jsme si dnes krátce po Facebooku, kde mne pozval na sraz spolužáků, byl jsem totiž jeho třídní. Mohu si prý vzít karimatku, abych měl kde spát. Ach… Napsal jsem mu: "Dneska se (moje žena) Simonka vyjádřila, že z Tebe jde hrůza s těmi vousy."
„Jo, to jde…“ odepsal Zub: „Hlavně z toho, že bych tam mohl mít klidně hejno včel…“
„Uf…“ odtušil jsem a oznámil hned Simče, která stála opodál, že jsem pozván na sraz, odsekla mi:
„Jestlipak se už Zub oholil?“
„Ne.“ objevila se na obrazovce lakonická hláška a v zápětí fotka s popiskem: “Tahle je z dneška!“
Simča se mrkla a řekla: „Ať to kouká shodit, jestli nechce vypadat jako slabej vodvar Šintáka!“
„Náhodou vypadáš vlídně,“ napsal jsem mu já: „skoro jako Reinhold Messner,“ maje na mysli toho světoznámého horolezce, se kterým má Petr společného minimálně to, že miluje výšky, když má jako dlouholeté hobby paragliding.
Zub mi hned odpověděl: „Nemůžu to sundat z náboženských důvodů. Přísahal jsem, že dokud nesplním určitý seznam věcí, nepůjdu se oholit.“ Následovala příloha s internetovým odkazem na seznam jeho povinností.

Zubovy povinnosti, bez kterých si nesmí oholit vousy, cituji:
„Vytvořit firemní web pro jagu.cz (moje vlastní firma)
Projít si všechnu nepřečtenou poštu
Aktualizace pgbaraka.cz
Web prihlaseni-facebook.com/
Web mojeslozenka.cz/
Domluvit se se Zuzkou na předání erasmáků (v procesu, teď je to na ní)
Vyřešit neoficiální web KVK (prezentační systém)
Dořešit půjčovací systém pro KVK
Aktualizace partyusti.cz
Vyřešit kredity v 1. ročníku Ph.D + naučit se na zkoušku u Michálka
Finanční vyrovnání s Olliem
Bezpečné úložiště dat pro Blanku
Revize financí s Jaguárem
Domluvit školení ohledně rozvrhu UJEP, jak ho používat atd
Vymyslet program fotografického kurzu do Chorvatska
Úterní večer začít chodit s klukama na stěnu
Dopsat sylaby
Konference atd. v doktorském studiu (maily od Géringové)
Dovyřešit hodiny z dílny pro předmládežní období
Přeskládat strukturu webu pf KVK
Nebýt idiot a začít číst knížky…“

Nekonečný seznam pokračoval a pokračoval a mně bylo jasné, že mám před sebou budoucího rekordmana v délce vousu. Když mi v zápětí poslal ještě fotografickou dokumentaci růstu své vousaté brady a povolil vše publikovat, bylo mi jasné, že mám námět na skvělý článek do Komentáře.
Každopádně takhle to asi vypadá, že se Petr zbláznil. Ovšem dovolte mi, abych Vás vyvedl z omylu. To je pouze důsledek studia – když se geniální matematický mozek vydá studovat současné umění. Divili byste se, kolik potencionálních matematiků nám zanechalo famózní umělecký odkaz. U Petra to bude vous. Mnoho zdaru, Petře! TR

 

Petr Zoufalý se nechává zarůst vousem, foto autor, animace TR 

 

FLEK, kulturní festival našich studentů zaměřený na malování

 

Druhý a hlavně větší FLEK ve Studijní vědecké knihovně

FLEK je malířská a kreslířská akce ve veřejném prostoru, kterou hradečtí občané poprvé zažili zhruba před rokem. Také letos jej organizují a účastní se ho velmi mladí výtvarní umělci a lidé z oblasti street-artu, především ale dva naši studenti a jeden gymnazista. 

Akce proběhne v sobotu 8. června v areálu SVK a základnou jí bude kavárna Cafe Index, okolo které umělci rozestaví plochy k malbě. Nově přibyla řada aktivit jako autorské čtení a přednášky, vernisáž v podzemních garážích (Judita Levitnerová, Ondřej Vaňek a Alexandr Martsynyuk), nebo promítání studentských filmů a video-artu. Soutěž a živou malbu doprovodí známí dýdžejové KOMOX, WATEVER, HEROIN a MFSTFLSTNSLV. Hudební produkce vyvrcholí v nočních hodinách dvěma koncerty kapel SchwarzpriorBeobachtung.

Je vážně skvělé, když si dva středoškoláci a jeden gymnazista dokáží zorganizovat kulturní akci pro stovky lidí a získat na ni finance od sponzorů. Takovou akci, na kterou kamenné umělecké galerie mohou jen hledět, protože je přesně toho typu, o kterém se bude dalších sto let mluvit a psát v odborných kruzích. Právě na takových akcích obvykle dochází k manifestaci nových uměleckých směrů a jakékoliv drobné detaily a vtipné okolnosti pak vchází do učebnic, aby se o nich příští studenti museli učit. Ostatně paralela se přímo nabízí. Před 105 lety vyšla podruhé na veřejnost proslulá a progresivní umělecká skupina Osma v Topičově salonu v Praze a bylo to rovněž v červnu. Jaká to náhoda, že někteří její členové byli Východočeši a Bohumil Kubišta se dokonce narodil ve Vlčkovicích u Hradce Králové.
Člověk, který FLEK vymyslel, grafik a kreslíř Šimon Levitner, nám poskytl exkluzivní rozhovor: „Jak akce vznikla?“
 „Původně jsme se scházeli a malovali na stěny jedné hradecké stavby, která je nejspíš určena k demolici a tam nás to napadlo.“
„Koho z Vás?“
„Ten nápad je spíš můj, ale David Kořínek, ten je z Boženy (Gymnázium B. Němcové), to pozvedl na mnohem vyšší úroveň. Zařizuje ty peníze a povolení a celou tu organizaci.“
„Jak tam figurujete vy?“
„Já a Michal Plodek řešíme uměleckou stránku, sháníme tvůrce, volíme výtvarné prostředky, pečujeme o digitální techniku. David nemá takové kontakty na lidi, kteří se tomu věnují.“
 „Komu je akce určena?“
„Primárně lidem, kteří se věnují výtvarné činnosti, čili kresbě a malbě, video-artu atd.“
„Nemusí jít primárně o street-artisty?“
„Hrozně nerad používám pojem streetart, protože je zprofanovaný. Neznám totiž nikoho, kdo by se tomu věnoval doopravdy vážně. Spíš se mu věnují lidé, kteří dělají kresbu nebo malbu, a pak si vyrazí něco namalovat i ven. Nespadá do toho ani čisté grafiti. Street jsou věci vytvořené různými způsoby, nikoli nutně sprayem, které cíleně reagují na situaci ve městě. Využívají třeba zdi s nějakou hrou a nápadem, zatímco grafiti je drsnější, nezajímá ho, kde to je, shání jen dobře viditelné a velké plochy. A nemyslím to nějak špatně, grafiti je také založené spíš na čistým písmu, street nám vyhovuje víc, protože je volnější.“
„Promiň mi tu otázku. Dokázal bys vyvrátit, že nejste vandalové? S tím si totiž street-art každý obyčejný člověk pojí.“
„Nezlob se, ale na tohle téma se raději nechci bavit. Je to věčné téma, které nemá žádné řešení. Ti, co s tím souhlasí, budou souhlasit nadále a ti ostatní, zase nebudou. Diskuze mi připadají bezpředmětné, totéž, jako se bavit, jestli to je, nebo není umění. Na základě takových debat se stejně nikdo nezvedne a nezačne street dělat, a to je pro mě podstatné.“

Šimon Levitner a Katka Duki Dobiášová pózují před objektivem.

 (Na obrázku Katka Duki Dobi a Šimon Levitner. Fotografii zapůjčil Šimon z vlastní sbírky bez uvedení autora.)

„Ještě pár slov o Tobě. Byl jsi letos přijat na FAMU na fotografický obor. Vnímáš to jako úspěch a plánuješ v Praze založit vlastní skupinu, nebo se spíše k někomu přidáš?“
„Ano, vnímám to jako úspěch a jsem na to docela zvědavý. Rád bych pokračoval v těchto věcech, ale neumím si představit, jak to v podmínkách Prahy půjde. Ačkoliv je Hradec Králové relativně malé město, dá se tady všechno vyřešit na normální rovině a rozumně se na tom se všemi domluvit. Bude asi chvíli trvat, než tam do toho proniknu.“
 „FLEK ale není první akce, kterou v Hradci pořádáš, že?“
„Není. Od nás pochází také Schovávaná, což je projekt, který dává příležitost lidem v obdobné věkové kategorii v Hradci Králové, aby se potkali, promítli si svá videa nebo videoarty a dobře si o tom popovídali.“
„Kdy a kde se Schovávaná konala?“
„Proběhla vlastně už třikrát a pokaždé na nějakých nevšedních, netradičních místech. Poprvé to bylo v bunkru na Flošně, pak v podzemních garážích v knihovně a poslední byla ve dvoraně kina Centrál, ale to bylo proto, abychom mohli zároveň uspořádat i hudební koncert.“
Ukončil jsem rozhovor, který, považte, probíhal v zákulisí Šimonovy maturitní zkoušky na Střední škole aplikované kybernetiky, kde studoval obor Počítačová grafika. Když se mnou mluvil, čekaly ho ještě dva předměty, které oba zvládl na výbornou a odpoledne jsem mu již mohl gratulovat ke splněným předpokladům na získání maturitního vysvědčení.

Na závěr dovolte, abych Vás ještě pozval na FLEK do Cafe Index v prostorách Studijní vědecké knihovny, kde od 13:00 začíná program vernisáží a videoprojekcí. Od 14.30 si můžete přijít veřejně zakreslit. Pomůcky jsou pro vás už zakoupeny od fixů, tuší po akrylové barvy. TR

 

 

 Fotografie: © Martina Adamů

Kameraman Lukáš Novák, mistr republiky v Capoeiře (při natáčení reportáže s Dominikem Haškem)

Dnes bych vám chtěl představit opravdu sympatického mladého muže. Vzpomínám si, jak snadno jsem si zapamatoval jeho příjmení hned v prvním ročníku (2004) na školním výletě. Vlastně šlo tehdy o krajinářský kurz v rekreačním středisku Štíří důl. Myslím, že ale není výhrou mít příjmení jako 70 000 dalších Čechů, když jste tak neobyčejní, jako je Lukáš Novák. Kolik vašich spolužáků se stane během střední školy mistrem Evropy?

Přeskočím pár let do doby, kdy maturoval. Tehdy svou oblíbenou Capoeiru stále výrazněji propojoval s filmařinou. Naučil se tu výborně obsluhovat kameru, natáčet i stříhat a stalo se mu to profesí.
„Lukáši, na maturitu jsi natáčel Divadlo Honzy Pokusila a vystupoval jsi s nimi dokonce ve scénickém baletu, že?“ zeptal jsem se ho, když usedl vedle mne v mém kabinetu.
„Jo, točil jsem o nich dokument.“ potvrdil (před začátkem psaní mi prozradil, že příčinou jeho návštěvy na Kyberně je právě náš pedagog Štěpán Mach, kreativní ředitel tohoto baletního divadla).
„Takže když pro někoho něco uděláš, tak se ti pak vrátí jako klient?“ ověřoval jsem si.
„To jo, když něco potřebuje, tak se pak ozve.“ řekl a pokračoval: „Chtěl by natočit několik spotů z tréninkových programů, které nyní vede."
Otevřel jsem pusu k další otázce, ale on ještě doplnil: „Mimochodem, teď mi opět volali kvůli práci.“
„A kdo?“ zareagoval jsem.
„Východočeská televize V1.“ odpověděl, jako by to byla věc zcela samozřejmá: „Večer mám jít natáčet nějakou šarmantní osobnost Královéhradecka.“
„No páni, Ty tam pracuješ? A jak dlouho?“ divil jsem se.
„Od října, čili půl roku celkem, zatím.“ odpověděl opět rychle a konec věty ozdobil dalším přívětivým úsměvem.
„Pracuješ tam jako kameraman?“
„Kameraman, střihač, ještě k tomu studuju na UHK a mám různé zakázky pro divadlo. Natáčím představení…“ brebentil a já sotva stíhal zapisovat. „To je taky fajn!“ dodal ještě s velkým důrazem, asi proto, že měl na mysli báječné Divadlo Drak. 
„Takže to všechno dohromady tě evidentně uživí, ne?“ odhadoval jsem. 
„Nájem, co mám a něco málo do huby…“, odtušil se smíchem. „A ještě taky vedu tréningy, za to také něco málo mám!“

Množství činností tohoto supermana jsem se už radši nedivil a tázal se ještě na sport. 

 

 

„A co kariéra capoeiristy, Lukáši?“
„Ta šlo o trochu níž, protože mám potrhané vazy v koleni. Ale funguje to dobře.“ řekl s naprostou samozřejmostí. „Takže jsem letos skončil na 5. místě a v mistrovství Evropy jsem byl tento rok až sedmý.“
„Až?“ zíral jsem já, ale on si mého překvapení nevšímal a přidával další trumfy:
„Vystupujeme teďka s hudební skupinou Na Ostro, byli jsme s nimi na Tuchlovickém folklórním festivalu, skákali jsme tam salta.“ referoval Lukáš a dodal se smíchem: „Všichni tam byli v tuzemských krojích a my skákali v kiltech.“
„Kde všude Tě člověk nenatrefí!“ žasnul jsem.
„Dá se to tak říct. Třeba pro spolužáky jsem natáčel Koloběh, což je závod na 19 km. Dvojice vždy jedou nebo, každá z nich má totiž jen jedno kolo.“
„To je zajímavý, ještě jsem o tom neslyšel.“ konstatoval jsem provinile.
„Koloběh je suprový  závod. Minulý rok jsem ho běžel, ale odpadla mi partnerka, tak jsem tam byl letos s kamerou.“ vysvětlil tu rádoby pohromu Lukáš Novák, a pak se ještě přiznal: „Je pro mě hrozně těžký sedět a stříhat u počítače, když je venku tak hezké počasí – jako třeba teď.“  A venku bylo v té chvíli opravdu nádherně, sluníčkově, bylo 9. května, abyste rozuměli. 
V tom Lukášovi zazvonil telefon, on jej zvedl a ze sluchátka (a zároveň i z chodby) se ozvalo: „Čau, kde seš, nechtěl by ses za mnou stavit a zajít na oběd?“ Podle hlasu to byl Štěpán Mach, takže jsem rychle otevřel dveře a pozval ho dovnitř. 
„Mám ještě poslední prosbu, než mi utečeš.“ poprosil jsem Lukáše.
„Jakou?“
„Potřeboval bych do hlavičky nějakou Tvou fotku.“
Když jsem si na jeho Facebooku z pár obrázků vybíral, nevěřil jsem vlastním očím. Na jednom z nich byl Lukáš s Dominikem Haškem. Zeptal jsem se hned, jak k té fotce přišel?
„Máme v televizi magazín Hvězdy na dlani.“ vysvětloval mi „a Hašek je pardubická hokejová legenda, tak jsme si ho pozvali, abychom s ním natočili reportáž.“ 
Kameraman a mistr Evropy Lukáš Novák s několikanásobným mistrem Dominkem Haškem natáčí reportáž? To už na mě bylo moc. Ale rozhovor byl už stejně u konce, protože Mach už si Nováka odvedl a ještě se divil, že si prohlížím fotky z jejich divadla kvůli Lukášovi a ne kvůli němu. Stejně to byl ale příjemný čas, tak jestli chcete poznat fakt příjemného borce, tak Lukáš je dokonalý prototyp. Má ho ráda i moje žena a to už je co říct. :) TR

 

Klára Bartheldi – autoportrét ©Klára Bartheldi 2012

 

Nádherná fotografka

Někdo v Peterově a mém kabinetu hovořil a když jsem zvědavě přišel blíž, vidím, že je to býválá vicemiss Východních Čech 2007, Klára Bartheldi, jinak ale naše úspěšná absolventka. Její fotografie několik let za sebou krášlily náš stánek na veletrzích a nyní Klára už 4. rokem studuje v Ústí na Labem nad Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně na oboru Aplikovaná a reklamní fotografie.

„Zůstalo mi v názvu slovo aplikovaná.“ zasmála se Klára, když svůj studijní obor popisovala, a mínila tím podobnost s názvem naší střední školy.
„Co ještě Ti jako památka na studium od nás zůstalo?“
„Hrozně moc zkušeností – různých, všechno, co jsme odzkoušeli, třeba tyto krásné LCD tablety Cintiq, na kterých se dalo kreslit. Bohužel jsou ještě pořád příliš drahé.“
„Jakému tématu se nyní umělecky věnuješ?“
„Módní fotografii a dokumentům z cest.“
„Vyděláváš si také při studiu?“
„Musím.“
„A jak?“
„Udělala jsem si vlastní ateliér a dostávám reklamní zakázky.“
„Pro koho jsi tedy pracovala a co zajímavého jsi fotografovala?“
„Já Ti to řeknu, Pavle,“ přidal se do hovoru Ing. Jiří Petera, který Kláru vedl kdysi během závěrečné práce a za kterým dnes ona znovu přišla: „dělá bakalářku na téma Cigareta v portrétu.“
Klára se usmála a vysvětlila mi: „U nás ve škole jsou si všichni názorově příliš blízcí, a když odbočím někam jinam, získám alespoň další pohled na věc.“ a dodala: „Oni sami měli radost, že jsem si vybrala právě pana Peteru jako oponenta. Byli by vděční, pokud by je přijel i navštívit!“
„To je výborné, že si ho tam považují.“ pochválil jsem jejich postoj a vrátil se ještě k tématu získávání peněz na studium: „A co ten Tvůj ateliér?“
„Fotografovala jsem třeba billboardy pro Afipalace, Maro koupelny…, Europarfemy.cz, pro ně nyní fotografuji snad úplně všechno.“ zasmála se divoce: „Například přefotografovat všechny ty parfémy, to byl opravdu záhul.“
„Tak za to alespoň byly nějaké peníze, ne?“
„No to ano, koupila jsem si nový Canon 5d a k němu objektiv.“
„Bezva! Mohl bych Tě poprosit o nějaký vzkaz našim současným žákům, o nějakou radu na závěr?“
Klára se zamyslela, na chvlíli byla vážná a pak řekla: „Aby to, co se naučili ve škole, použili do praxe.“
„Učte se pro život!“ doplnil to Jiří Petera. TR

 

Kyberna na Anifestu 2013

 

Workshopy animace na mezinárodním festivalu animovaných filmů Anifest 2013

Akce, které se tradičně účastníme, přináši osvětu dětem i dospělým. Mohou si v naší dílně vyzkoušet bez jednoho deset LCD tabletů Cintiq a vyzkoušet si software, který jsme letos rozšířili o velmi interesantní novinku. Z klasických technik zde děláme modelínovou animaci a pro kompletní výrobu filmů jsme přidali i zvuk. Workshopu se jako lektoři účastní také tři studenti prvního ročníku, kteří už jsou schopni instruovat další generace mladých výtvarníků. 

 

 

Vzhůru do Silicon Valley!

V pátek ráno mi přišel zajímavý email s doporučením, abychom si více všímali úspěchů našich studentů. „Týjo, to mám rád!“ výskl jsem si a obloukem od katedry skočil mezi lavice zrovna vedle Tomáše Snopa:
„Pro koho pracuješ, Tomáši?“
 Žák třetího ročníku Multimediální tvorby se usmál, jako by tu otázku už dávno čekal a odpověděl:
„Pracuji ve firmě férweb.cz a díky tomu, že jsem hodně fotil a dělal grafiku pro hudebníky, získávám spoustu kontaktů pro externí spolupráci.“
Abyste tomu rozuměli, Tomáš je profesionálně patrně nejpokročilejší z G3. Není sice sám, ale jsou tu i lidé, kteří o praxi (ani o práci) nezavadí, jak je rok dlouhý.
„Pro jaké hudebníky jsi už pracoval?“ pokračoval jsem v rozhovoru.
„Z 90% šlo o lidi z hip-hopové a RnB scény: Jay Diesel, Nironic, PvP Label, Life is P… a další.“
„Jak je možné, že máš tolik klientů, když jsi teprve ve třeťáku?“
„Už na základce jsem poznal kamaráda, který teďka vystupuje pod pseudonymem Abde a pro něj jsem dělal první zakázku někdy v osmé třídě.“ odpověděl Tomáš: „Od té doby jsem každý den sjížděl tutoriály, učil se nové věci a hledal inspiraci u lidí z české scény.“
„A proto si zvolil naši školu?“
„Doporučila mi ji jedna paní, která tu pracuje.“ vysvětlil mi Tomáš.
“Myslíš, že Ti to tu prospívá?“ ptal jsem se propagandisticky J.
„Jo, jako určitě. Já vlastně už v prvním ročníku po třech týdnech vyhrál první soutěž, což pro mě znamenalo start v grafice. U programů jsem teď mohl sedět i ve výuce, a to každý den. Navíc mám v odborných předmětech náskok.“
„Měl jsi ode mne zadané webové portfolio, můžeme ho teď zveřejnit?“
„Tak já tam mám vlastně práce z druháku. Od té doby jsem ho neaktualizoval, protože jsem zastánce toho, že si do portfolia chci dát jen práce o kterých si myslím, že jsou na nějaké úrovni.  A nemyslím si, že jsem té úrovně zatím dosáhl.
„Jejda, tak to bude špatná známka, máte mít portfolio vždy aktualizované.“ prohlásil jsem, ale Tomáš se jen zasmál.
„Jaká je adresa?“
snop.wz.cz“, řekl stručně.
„Neuvažoval jsi o vlastní doméně?“
„Mám ji zaplacenou, ale nemám na ní žádný obsah. Je to v plánu, ale zatím realizace stagnuje.“
„Jaký je Tvůj poslední úspěch?“
„Už se nesoustředím na soutěže, ani na podobné věci. Za úspěch považuji, když člověk dosáhne nějaké intelektuální úrovně a ujasní si priority, co chce v životě dělat. To se mi za poslední půlrok povedlo a díky tomu jsem získal i skvělou práci, která mě baví, ve které mám zázemí.  To považuji zatím za svůj největší úspěch.“
„Na co se specializuješ?“
„V současné době se snažím dělat weby, dobré weby. Také navrhuji uživatelské prostředí pro IOS. Vymýšlím nové věci: lifestylové aplikace a tímto způsobem se chci propracovat do Silicon Valey. Vím, že v ČR na to jsou podmínky. Spousta lidí se tam už vypracovala a je jim 20 až 25 let. Jde hlavně o kontakty, o tu komunikaci, vycházet lidem vstříc, být přátelský a hlavně makat.“
„Co bys doporučil dalším našim studentům, tedy pokud to budou chtít slyšet J
„Určitě, aby si uvědomili, že mají pusu a používali to k vytváření nových kontaktů. Nejde o to dostat první práci někde na fajn-brigádách.cz  a říct si za to nesmyslně moc peněz jen proto, že jsem na Kyberně , ale ptát se lidí, snažit se co nejlíp komunikovat, přátelsky, otevřeně. Když něco zjistím, nenechávat si to pro sebe, podělit se o to s ostatními. Grafický design je nejotevřenější odvětví v těchto věcech. Je to komunita lidí, kteří si pomáhají, přehazují zakázky, doporučují se navzájem a funguje mezi nimi taková harmonická symbióza.“
„Dobře,“ ukončil jsem s pocitem, že se mnou hovořil skutečně ctihodný student a rozloučil jsem se: „Děkuji Ti, Tomáši, za rozhovor a přeji mnoho dalších úspěchů včetně toho Silicon Valey.“  TR

 

 

 David Kotík vyhrál Junior Design 2013

(fotografie s poděkováním zapůjčena z Facebookového profilu pořadatele Junior Internet)

Jsem rád, že vedle úžasných úspěchů našich programátorů se můžeme pochlubit i skvělými grafiky. Právě včera jsem se dozvěděl, že David Kotík je vítězem celostátní soutěže Junior Internet v kategorii junior design 15–19 let. Vyhrál nad tři sta dvaceti čtyřmi dalšími soutěžícími!
„Na projektu, který předložil, jsme hodně pracovali i při výuce Navrhování webových stránek.“
„Ahoj Davide, do jaké míry Tě ovlivnilo zadání v NWS?“
„Bylo to souběžné s jedním projektem, který připravoval můj kamarád. Navrhoval jsem to zároveň pro něj i do výuky NWS.“
„Čeho se týkal ten projekt?“
„Je to školní internetový organizátor pro studenty základních a středních škol.“
“To znamená něco jako školní informační systém?“
„V podstatě ano, ale jsou tam navíc funkce sdíleného kalendáře a zápisků z hodin prováděných on-line do elektronického sešitu.“
„To mi připomíná závěrečný projekt vynikajícího absolventa naší školy Karla Kulíška, měl jsi o něm nějaké povědomí?“
„Ne, Káju sice znám, ale o jeho projektu jsem neměl ani tušení. Myslím si ale, že těžiště toho, proč jsem zvítězil, bylo hlavně v návrhu designu. Ostatně po nás ani nepožadovali, aby projekt byl funkční.“
„A váš projekt je funkční?“
„Částečně ano, interaktivní je už dlouho, ale většina nadstandardních funkcí se teprve dokončuje.“
„Ve tvém návrhu převládají fotografie s důrazem na detail, materiál a tlumená elegantní barevnost.“ „Čím ses inspiroval?“
„Chtěl jsem vymyslet originální moderní design. Používal jsem jednoduchá tlačítka, ikony na sociální sítě, fotografie mobilních zařízení…, takže co nejvíc věcí, co jsou dneska jakoby trend, cool.“
„Jejda, to zní skoro jako klišé, naštěstí za tebe mluví ten design. Mimochodem vím, že jsi svůj návrh musel prezentovat před lidmi a porotou. Jak to probíhalo, neměl jsi náhodou trému?“
„Všechno jsem si den před tím důkladně připravil, největší práce na prezentaci byla až v pátek večer J
„A co ty naše nácviky rétoriky, pomohlo to?“
„Určitě, hlavně jsem to ale nemusel mít tak podrobně připravené, protože konkurence nebyla až tak tvrdá. Pomáhal mi i můj dobrý kamarád Tomáš Snop. Navíc porotci sledovali pouze prezentaci a ne můj výstup. Nejvíce jsem proto mluvil k publiku.“
„Co plánuješ dál za soutěže?“
„Pokusím se o tutéž soutěž zase příští rok a o jiných soutěžích jsem zatím ještě nepřemýšlel.“
„Děkuju za rozhovor, Davide, a přeji mnoho dalších úspěchů.“
David se odmlčel a zatím, co jsem psal, náhle řekl: „Akorát mě štve, že mám sice z té akce moře kontaktů a nabídek, ale to, že nejsem z Prahy, je pro mě velkým handicapem.“ TR

 

 

 

 

 

Úspěšně přijatý Daniel Krejčí – rozpačitý před fotoaparátem.

 

Fantastická zpráva pro Daniela Krejčího

Je tradičně pýchou středních uměleckých škol…“ začínal jsem před pár týdny článek o přijímačkách na VŠUP – vedoucí školy českého výtvarně-uměleckého vzdělávacího systému. Dnes už mají všichni v ruce výsledky a jsou fantastické. Dostat se na školu, kde berou zhruba 0 až 3 studenty do kteréhokoliv oboru a zvládnout to napoprvé, to je opravdu výkon.

„Dane, ke kterému pedagogovi ses hlásil a na co se zaměřuje ateliér, kam jsi přijat?“
„Pedagog se jmenuje M.A. Ivan Dlabáč a ateliér se zaměřuje na průmyslový design.“
„Byl ses tam podívat před přijímačkami?“
„Už před dvěma lety a dvakrát na dni otevřených dveří, kde se mi podařilo konzultovat s asistentem MgA. Vlastimilem Bartasem.“
„Myslíš, že Ti pomohlo vědět, do čeho jdeš?“
„Stoprocentně, to je naprosto žádoucí!“ prohlásil Dan rázně.
„Myslíš, že Ti byla k něčemu dobrá i výuka tady?“
„No samozřejmě,“ zasmál se mé podivné otázce: „třeba třidéčko, úplně výsostně.“
„A ty konceptuální okruhy, která jsme probírali?“
„Rozhodně, ten finální produkt se skládá se ze všech těch malých cvičení. Ty typohry, to byla jedna z nejdůležitějších věcí, jak si hrát s významem.“
„Tak děkuju,“ řekl jsem s uspokojením.
„Jak probíhaly přijímací zkoušky?“
„Byly dost náročné, třídenní maraton, vlastně týdenní, když to počítám s cestou.“
„Co bylo náplní?“
„První den jsme řešili takové kompozice, nějaký test tam byl, troška filosofie: ‘Kolik andělů se vejde na špičku špendlíku.‘“
„A co dál, jaké techniky, jaké úkoly?“
„Hodně koukali, jestli jsme schopni vidět prostor. Pozorovali, jak pracujeme, zajímali se o naše osobnosti a volný čas, o rodinu a zájmy, prostě kompletně o osobnost, kdo tam chce jít.“
„A jak se cítíš teď? Hůř než před tím?“
„Ne, to rozhodně ne, jsem šťastnej, že jo!“

Jestli chcete vědět něco víc o Danově extatickém pocitu štěstí, musíte se s ním setkat. Rád bych ještě doplnil, že úspěšná byla i Eva Šmahelová na obor fotografie a s dalšími studenty, kteří se letos dostali na FAMU, UTB ve Zlíně, ZU v Plzni atd.velmi rád udělám rozhovor někdy příště. TR

 

 

Nový student slavného designéra Bořka Šípka

Přišel jsem si do školy zkontrolovat sadu PC na drobné školeníčko a z poza rohu vykročil „nádherně oděný muž“ v botách Nike s barvami vlajky ČR (vypadal jako fotbalista). Navíc mi byl povědomý podle svého ironického pohledu a všudypřítomné baseballové čepice – Karel Marek (příjmení je ta druhá část), zkrátka byl jako ze škatulky.
„Á přijel ses podívat a poreferovat ze studií v Liberci?“
Architektonický návrh Karla Marka„Jo, zrovna jsem nedal dvě zkoušky z dějin, učí nás Kamil Nabělek (říkáme mu Gargamel), který učí zároveň na VŠUP tentýž předmět a je pěkně ostrej. V jedné písemce byly Pompeje do podrobností typu: ‚co je na tomto neznámém obraze’ a kdo byli autoři pavilonů z výstav v Paříži roku 1937, v Barceloně roku 1927. Zkrátka tam toho bylo na kila.“
„A kteří autoři to byli?“
„Ruský pavilon byl od Borise Jofana, německý od Alberta Speera, a v Barceloně dělal německý pavilon Mies van der Rohe.“ řekl a pokračoval:  „Taky nám tam předložil úryvek z Aristotela k hádání autora a k vysvětlení jeho názoru na umění, uměleckou katarzi atd.“
„Dobře, Ty!“

„A taky Bořek Šípek už mě hodnotil, dokonce mi chtěl dát za jedna, ale nakonec dal dvojku.“
„Co kritizoval?“
„Naše zadání bylo navrhnout „Minimální prostor pro jednu osobu“ a já vytvořil domy, kde každý měl své vlastní patro, dokonce individualizované co do rozměru a stoprocentní soukromí. Ale bohužel ve vizualizaci se prý tato individualita ztratila. A byla tam u toho ještě Soňa Rýmaříková (ta dělala také nějaké environmentální vědy, je jeho asistentkou), ale ta nic neříkala.“
„A ostatní předměty?“
„Mám už 24 kreditů, což bohatě stačí i na letní semestr, tam je potřeba 40. Když splním Ateliér za 16, tak to mám v kapse.“
„Ty si věříš?“
„No od nás už pár lidí vypadlo, jeden se od listopadu neobjevil ve škole, tak ho vyrazili. Já se už můžu pyšnit Šípkovým podpisem v indexu.“
„Tak hodně štěstí i nadále, borče!“ rozloučili jsme se s naší novou celebritou Karlem Carlosem Markem. TR
........................................................................................................................................................

(PS: u Bořka Šípka už nám studovali Jiří Chocholoušek, Eva Bártová a Martin Huňař)
 
 

 

Dobře se připravit na přijímačky, to je základ.

„Jak se mají Lucie Sněžné na cestách?“ zeptal jsem se rádoby vtipně Lucky, která se u nás, na své Alma mater Kyberně, zastavila po úspěšném zdolání zkouškového období na VŠ.

„Jde to.“ řekla stručně a po výtce vysvětlila: „Nikdy neříkám dobře ani špatně. Nikdy nevím, co se pak pokazí.“
„Jsi pověrčivá?“
„Jsem a hodně, protože když to nezaklepu, tuším že se někdo nabourá, nebo mi umře. L
Změnil jsem raději téma J: „Nejsi náhodou na Univerzitě HK?“
„Ano, na Výtvarné tvorbě a Historii se zaměřením na vzdělávání.“
„Přijímačky byly snadné?“
„Tento rok jo. Zkoušela jsem to už jednou před tím, proto jsem už věděla, jak se řádně připravit na učitele.“
„Bylo to hodně individuální, tedy myslím o lidech v komisi?“
„Výtvarná výchova určitě. Vím už, co rád slyší například pan docent Hrubý.“
Usmál jsem se: „Takže o středověkých řádech a o katedrále?“
„Hlavně preferuje Hradec Králové, ale i antiku a hlavně gotiku. Když jsem nepoznala autora, tak se mě ptal, proč jsem poznala, z jaké je to doby (slohotvorné a jiné prvky). Jeho kolegyni, doktorku Štěpánkovou zase zajímalo, na kterých výstavách jsem v poslední době sama byla (akce se školou nepočítají).“
„Jo, to jsou oba vynikající odborníci.“ pochlebil jsem upřímně.
„Také se ptali, jaké mám zkušenosti s dětmi, jestli je mám ráda, koneckonců je to pedagogický obor.“
„Bylo více komisí?“
„Ano, asi dvě a mohla jsem si vybrat.“ 
„Jak to bylo na dějepisu?“
„Chodila jsem na přípravný kurz, učili nás tam všichni pedagogové z oboru Historie, každý měl zhruba dvě hodiny. Jeden týden přednášel pan doktor Slezák o pravěku, druhý týden zase o středověku doktor Beran. Probrali s námi patrně všechno.“
„Kdy to probíhalo a jak navazovaly přijímačky?“
„Přesně už nevím, podívejte se na stránky dějepisu. Je to na stránkách UHK dokonce pro všechny obory.“ kurzy.uhk.cz

„Jaké je studium Historie?“
„Mám už zimní semestr úspěšně za sebou, ale není to snadné. Je to především o čtení. Musím stále bojovat o doporučenou literaturu, která je v knihovně permanentně rozpůjčovaná. Také se učitelé občas z legrace strefují do nás dívek.“

Vytřeštil jsem oči a začal plamennou obhajobu, při které se Lucie pouze smála: „Já si ale nemyslím, že ženy jsou horší mužů! Zvláště v současné době, kdy je možné například podrobit muže porodním bolestem, aby předvedli, jak v takové situaci obstojí (neobstáli, jak jsem viděl v TV), nebo když se díky práci uměleckých historiček, například Mgr. Martiny Pachmanové, Ph.D. odkrývají záměrně zapomenuté osudy a kvality žen umělkyň 19. a 20. století.  A klíčovým trendem poslední doby je přehodnocení jednostranně mužského hlediska, mužských kritérií, které znevýhodňují pozici ženy v kulturním kontextu.“
„Ale oni nás jen tak škádlí, asi se jim líbíme, na zkoušky to nemá žádný vliv. Naštěstí J
„Můžeš nějak shrnout své zkušenosti pro naše současné žáky?“
„Já myslím, že už jsem pochopila, v čem spočívá vejška. Je to o přípravě na život. Tady ta střední byla mnohem víc profi v přístupu a chování. Učitelé na VŠ se chovají mnohem víc osobně (sympatie/nesympatie), hodně nás srovnávají s těmi, kdo byli na stejné zkoušce před námi. Laťka vyžadovaných znalostí se díky lépe připraveným jedincům může pohybovat vzhůru. Učivo na SŠ bylo mnohem více předem dané, takže když ho dva až tři lidé po sobě pouze zopakovali, měli stejný výsledek. To tady platí méně. Důvodem je asi samostudium a různé předchozí vzdělání a zdroje, z čeho se člověk učil.“
„Co Tě třeba v poslední době zaujalo?“
„U docenta Záhoranského jsem zpracovávala volné téma inspirované obrazem nějakého umělce do jiného formátu i techniky. Dělala jsem Kupku z fotografií, takovou koláž, Záhoranský je fajn.“
„Díky, Lucie, ať se Ti i nadále daří.“ TR

 

Ukázka z portfolia M. Plodka

 

Báječné portfolio Michala Plodka

Je tradičně pýchou středních uměleckých škol, když se jejich žáci během přijímacích zkoušek na VŠUP Praha dostanou do užšího výběru, do druhého kola, nebo jsou dokonce přijati. U Michala Plodka mne zaujalo ale i samotné portfólio, kterým se na VŠUP prezentoval. Můžete ho nalézt na tomto odkazu. 

"Jakou technologii jsi použil?" zeptal jsem se ho na kratičké schůzce během společné hodiny.

"Umístil jsem tam video a celé to běží na HTML 5." řekl, ale dodal trochu sebekriticky: "Kódově na ty stránky nejsem zrovna moc pyšnej."

"Proč? Vždyť jako grafik nemusíš umět kódovat stejně dobře jako programátor."

"Jo, ale občas se bojím, aby to fungovalo, ta html pětka je pro mě nová a dost náročná."

"Které práce si tam nejvíce ceníš?"

"Asi toho 3d genu, který jsem udělal jako virtuální galerii především z 3d videí."

"Co je na tom zajímavé?"

"Chtěl jsem tu stránku prezentovat jako by sama byla výtvarné dílo a ne jen to, co je tam umístěno."

"Tak to je fain, přesně tak to působí." pochválil jsem ho, ale čas už neúprosně naši debatu ukončil. Dal jsem ještě poslední zoufalou otázku: "Nechceš ještě něco zajímavého říct?"
"Kdepak, asi moc nezvládám takovýhle mluvení." řekl zbytečně skromně Michal Plodek a s tím jsme se rozloučili. TR

 

 

 

„Mám vyšší ambice,“ tvrdí Sára Raudová

Ve dveřích se objevila známá tvářička s ještě známější hláškou: „Dobrý den, je tady pan Petera? Já bych potřebovala půjčit foťák…“ Normálně bych dotyčnou co nejzdvořileji odbyl, neboť nemám na starost ani techniku, ani kolegu samotného, ale tohle byla absolventka a já měl pár desítek minut čas.
Ukázalo se, že studuje na Univerzitě Pardubice filosofický obor! Byl jsem tím nadšen, nežli jsem zjistil, že jí to nebaví:
„Ale to není pravda, že by mě to nebavilo,“ narušila Sára rytmus mého „datlování“ na klávesnici: „Přijde mi jen zbytečné mít z toho titul!“
„Ty jsi orientovaná spíše na komerční sféru, viď?“ ptal jsem se a dále zapisoval, co říká.
„Hlásila jsem se do Zlína na obor Marketingové komunikace, a dokonce jsem udělala přijímačky!“
„A proč tam tedy nejsi?“
„Protože brali jenom 60 lidí a já skončila devadesátá sedmá.“ řekla Sára.
„Tam se dělají Scio testy, ne?“ sondoval jsem.
„Právě že ne!“ Tam se dělají testy ze všeobecných studijních předpokladů vytvořené speciálně pro tuto školu a já jsem vyhořela právě na nich. Ale byla tam ještě druhá část – testy kreativnosti a tam jsem měla plný počet! Teda skoro, bez dvou bodů…“
„Hm, a na co se ptali v těch všeobecných testech?“
„Jaký Egyptský prezident byl svržen v roce 2011 třeba.“
„Husní Mubarak, že?“
„Já myslela, že hnusnější jméno je Muammar Kaddáfí“, zasmála se studentka, „tak jsem tam napsala jeho.“ dodala a rozverně pokračovala: „Já tydlencty věci moc neřeším, stejně jako, která strana vyhrála letos na Slovensku volby.“ Otevíral jsem pusu, ale si dívka pospíšila: „Teď už samozřejmě vím, že to byl Levicový Směr-SD Roberta Fica!“

Zájem vedl mé otázky jinam: „A co ty Pardubice? Prý je tam velmi dobrá univerzita.“
„Jako že, určitě ano.“ řekla Sára: „Ale filosofie zrovna fakt není obor, ze kterého bych chtěla mít titul.“
„Ale studuješ, ne? Jací jsou tam profesoři?“
„Studuju a je tam hlavně spousta doktorandů. Jejich výuka tedy zrovna moc dobrá není, ale máme i titulované přednášející, u kterých z toho výkladu něco mám. Ačkoli i u těch doktorandů to občas není úplně špatné. Například u jedné, u které mě zrovna výuka baví, probíráme Kunderovy romány a jejich filosofický podtext. Jmenuje se Pavlína Stoupová. Jenže pak je tam třeba jeden uspávač hadů, který nám nabízí jako „lehké čtení“, knížku o Masarykovi, kterou prý přečetl za pět hodin. Že prý chodí na kurzy rychločtení, jenže ten text je něco mezi slovenštinou a německým slovosledem.“ usmál jsem se a dívka pokračovala:
Oproti tomu tam máme už hotové doktory, kteří se svými tématy zabývají na první pohled déle. Mají zkušenosti a nebojí se mluvit. Jejich výklad je energičtější a dává nám mnohem víc. Také tam máme úplně výborného profesora,“ řekla a začala se smát. „Ten přijde do hodiny, ssebou má štos papírů A4, dá si ho na kolena a začne mluvit.“ smála se víc a víc: „Na ty papíry se pak ani nepodívá, jen je kus po kusu během řeči odkládá na další hromádku.“ 
„On je nečte?“ zeptal jsem se nechápavě, „Co tam na nich má?“
„Přece to, co vykládá!“ řehtala se Sára a vysvětlila: „Má to už tak najetý, že na to ani nemusí koukat. A ke všemu je pro něj úplně všechno úžasný a každý z nás je ‚Franta‘, říká to asi takhle: ‚To je přece úžasná věc, Franto!‘“
„Hm, asi bych musel být při tom, abych si to plně vychutnal.“ konstatoval jsem pobaven. „A co příští rok? Jdeš znovu do Zlína na přijímačky?“
„Ano. Zkusím znovu Zlín a raději hned na dvě různé fakulty, UTB se prostě zatím nechci vzdát, pak mám ale ještě v záloze Jindřichův Hradec a tak různě. Také si zkusím udělat znovu Scio testy.

Vrátil jsem se ještě ke studiu filosofie: „Řekl bych, že musíš mít hodně psaní, viď?“
Zatím ještě moc nepíšeme, ale je to hodně čtení, fakt strašně moc. A nejhorší je, že nestačí si tu knížku přečíst, ale ji pochopit. Vytýkají nám, že neumíme vůbec číst.“
„A co čtete?“
„Jednání a promlouvání od Arendtové, také Vita Activa, Kunderu: Nesnesitelnou lehkost bytí, Směšné lásky atd. Jedeme to po kapitolách a dost podrobně to rozebíráme.“
A četba na doma?“
„Teď máme číst Arno Anzenbachera, Úvod do etiky. Jo a Karla Jasperse, Úvod do filosofie, teda doufám, že jsem to neprohodila.“
„Nemyslím si. Je to pro Tebe zajímavé čtení?
Sára se hrozně zamračila a procedila: „Dyť oni jenom plkaj!“
Zasmál jsem se srdečně a dívka pokračovala: „Na deseti stránkách čtu pořád to samé dokola. Jestli tohleto je umění, když na dvě stě stránkách bude sto sejných variant té jedné myšlenky, tak mě ta filosofie prostě přijde úplně zbytečná, přijde mi úplně zbytečné tu knížku jakoby vůbec číst celou.“
Teď jsem se už opravdu bavil: „Víš, tím jsem si také prošel. Nejdřív jsem ve filosofii hledal odpovědi, a pak jsem zjistil, že je to umění.“
Myslel jsem, že mi těžko neporozuměla, když jsem to tak shrnul, ale věcně řekla: „Chápu, co tím myslíte, jenže mně to asi nestačí.“
„Jaké byly přijímačky na tyhle Pardubice?“ tázal jsem se dále.
„Já jsem to měla ještě jinak, protože jsem dělala přijímačky na obor Humanitní studia a filosofie mi byla nabídnuta místo nich vzhledem k mým dobrým výsledkům.“
„Aha. A čím chceš být potom, tedy až něco vybraného dostuduješ?“
„Chtěla bych pracovat v oblasti reklamy.“ řekla.
„Sári, když jsme před rokem psali článek s Víťou Truncem, Ty ses do toho tehdy zamíchala, nevíš, jak se teď daří Víťovi?“
„Ten je v Plzni na UUD ZČU Multimediální design.“
Bleskově jsem si našel obor a jeho adresu: http://multimedia.uud.zcu.cz/aktualne/multimedia/
„A jak se teď vlastně jmenuješ příjmením?“
„Proč?“
„No jestli ses náhodou nevdala.“ vyzvídal jsem, aniž bych tušil, že jiného Víťu, totiž Víťu Strnádka potkám zhruba za hodinu u oběda.
„Jmenuju se stále Raudová, ale zadaná jsem.“
„Co bys vzkázala jako doporučení našim žákům?“ uzavřel jsem příjemný rozhovor.
Sára si vzdychla a řekla: „Ať hlavně nepodceněj přípravu na přijímačky.“ pak však honem dodala: „Ale tím se stejně řídit nebudou.“

Víťa Strnádek

 

Rozloučil jsem se se Sárou a spěchal na oběd, kde na cestě zpátky, jak už víte, jsem potkal dalšího našeho absolventa, Víťu Strnádka. Stál právě ve frontě k okénku prosklené kanceláře a vesele mě zdravil. Hned mi sděloval novinky: „Studuji právě Aplikovanou informatiku na Fakultě informatiky a managementu UHK. Právě dnes jsem byl na předmětu Enterprise Architect, tam řešíme problematiku stavby softwarových aplikací, algoritmizaci a podobně. Výsledkem je programátorský kód. Ten ale funguje spíš pro skutečné programátory. Nám to vysvětlují pouze v prváku, abychom jako budoucí manažeři měli o problematice jakousi představu.“
„Vypadáš nadšeně, takže Tě to baví?“
„Moc. A má to různé výhody, třeba ten rozvrh oproti Kyberně, dneska jsem měl jen jedinou hodinu.“
„No to ale není normální, ne?“
„Hm. Nebo mě zaujal i ten úplně jinej svět, než jste náš učili vy, výtvarníci.“
„Myslíš to, že my jsme zvyklí improvizovat, zatímco programátor musí umístit správně každou tečku?“
„Jo, přesně to.“
„Ale to já jsem si taky jeden čas pilně osvojoval, ale kreativní svět je mi přesto bližší.“
„Aha, no ale já si taky pořád kreslím, toho bych se určitě nechtěl vzdát.“
„Príma a děláš dobře, že si rozšiřuješ kvalifikaci na management. Na vedoucích pozicích to bývá náročné, ale dobře placené.“
Chlapec se usmál a já byl rád, že alespoň on se v oboru našel. TR

 

První dobrá věc, kterou o něm dokážeme říct :)

Dominik Hrdý tedy nebyl nikdy šprt, i když patřil do elitní skupiny TAVADAJA, která je na Kyberně pojem díky filmové tvorbě. Ve filmech Tavadaji často herecky vystupoval a projevil se jako dobrý situační komik. Vždycky upřednostňoval kvalitní zábavu před špičkově odvedenou prací, tak jsme do něj velké naděje nevkládali.
Jenže i schopnost dělat věci snadno a rychle se občas vyplácí. Dominik navíc nikdy nepracuje sám, drží se týmových projektů a dnes už díky tomu studuje VOŠ a přivydělává si natáčením videoklipů. Pochopitelně proto se tady objevil, zápůjčky techniky realizujeme občas i pro absolventy.
Bylo sychravé podzimní dopoledne a ve dveřích učebny se objevila jeho tvář.
„Ahoj, pojď dál, když už jsi tu!“ přívítal jsem Dominika.
„Čau. Jak se vede?“
„Jde to, děkuju a Tobě?“
„Super. Jsem teď na VOŠ Michael na oboru grafický design.“ řekl Dominik a zubil se vesele a plaše zároveň, jako kdyby čekal políček.
„Aha, bravo. Ovšem ředitele té školy trochu znám. Škoda že nepodpořil náš koncept VOŠ. Mimochodem, je na Michaelu dobré studium?“
„Určitě. Mně se tam líbí.“ Odpověděl Dominik: „Některé předměty jsou tam zbytečný, ale učí nás hodně i praktické věci. Ty se docela hodí.“
„Co třeba?“ zeptal jsem se, ale on se jen ošíval a nevěděl, co zmínit. Asi mě nechtěl urazit, jenže mě to doopravdy zajímalo.
„Tak co praktického máš na mysli?“ tázal jsem se vytrvale znovu a znovu. Nakonec dal Dominik jediný příklad:
„Při tvorbě plakátů jsme si hráli s barvovými kanály. Posunutím vznikl docela pěkný efekt.“
„Aha, celkem běžná věc.“ konstatoval jse a převedl řeč na přijímačky.
„Ty byly v pohodě. My jsme tam přišli s Jirkou Česákem a byli z nás nadšení!“
„Tak to rád slyším! Jaké měli požadavky?“
„Domácí práce a pohovor. Především chtěli portfolio a líbily se jim moc naše obaly DVD od našich filmů.“
„Skvělé a o čem byl pohovor?“
„Mluvili jsme o vlastní tvorbě, proč jsme co dělali a tak. Vůbec jim ani nevadilo, že šlo většinou o školní projekty z Kyberny. Nejlepší bylo, že mají zájem podporovat, abychom i nadále pracovali v týmu.“
„Jirka a Ty, to ale není celá Tavadaja, co Tadeáš Mudroch a Víťa Trunec?“
„Hm, o těch momentálně nevím.“
„Tadeáš je nyní na vysoké škole firmy Škoda Auto. Drtí se matematiku.“, konstatoval jsem já. „O Víťovi novinky nemám.“
„Já taky ne.“
„A děláte ještě něco mimo studium?“
„No právě!“ řekl Dominik nadšeně. „Točili jsme videoklip takové bandě rapperů za nějaký ten litřík. “
„Výborně!“ blahopřál jsem mu.
„Jirka to stříhal a já dělal kameru.“
„Dá se to někde vidět?“
Dominik Hrdý mi dal webovou adresu na Youtube: http://www.youtube.com/watch?v=j3Dz_4KzBSE,
tak jsme se chvíli dívali: 
„Už to má přes 300 000 lajků!" pochubil se.
„To je teda bomba,“ řekl jsem pochvalně a Dominik se chvíli těšil všeobecnému uznání i ostatních, kteří právě seděli v učebně s námi.
„Poslyš, měl bys nějaký vzkaz našim studentům? Nějaké doporučení, čím se v životě řídit?“
„No prostě,“ řekl Dominik Hrdý hrdě: „Dělejte to, co vás baví.“ A dodal: „Někdo se může drtit, a nakonec mu to stejně nevyjde. Myslím to, v co věří, u mě to vypadá spíš naopak.“
„Tak dík a měj se.“ rozloučil jsem se „ a pozdravuj Jirku Česáka!“
„Budu.“ odvětil Domča a odkráčel… TR

 

Kryštof Polák v mém kabinetu z žabí perspektivy.

 

Nic z toho nemá, ale jezdí nás reprezentovat

Bebího už asi znáte, věnoval jsem mu jeden z prvních rozhovorů. Dnes se na Kyberně objevil v kvádru a postavil se mi za záda. Přišel pro PPT prezentaci, kterou jsem právě dokončoval. Nechtěl jsem propást příležitost, a tak mne napadlo využít funkce diktafonu, kterou má můj nový mobil. Začal jsem se ptát, zatímco jsem i pracoval. 
„Takže teď jseš na čem?“ byla má první otázka samozřejmě o VŠ.
„Na aplikované informatice.“ řekl on.
„A kde to je?“
„Hnedka tady naproti, na Fimce.“ (Fimka, neboli Fakulta informatiky a managementu na UHK, pozn. aut.)
„A Tys odešel z archivnictví?“, míněn obor Počítačová podpora v archivnictví na UHK.
„No, no, nó.“ potvrdil Kryštof Polák.
„A proč?“
Částečně kvůli tomu, že jsem to měl kombinovaně…“
„To znamená, že jsi tam nemusel chodit vůbec?“
„Trochu ano. Prakticky každý dva týdny na jeden den.“
„A pak se jenom doma šprtat, nemít nic z výuky ani přátel, že?“ potvrzoval jsem z vlastní zkušenosti.
„No a taky už mě to potom ani nebavilo se pořád válet doma.“ svěřoval se Bebí, „Chvilku to bylo zábavný, že člověk nemusel nic dělat, ale potom už to bylo takový divný.“
„Vážně?“
„Jistě. Teďka jsem na prezenčním a chodím do školy třikrát za týden.“
„Ale tohle není jen změna formy, že si přešel z kombinovaného na prezenční.“
„No, to není. Na archivnictví mě většina předmětů nijak nelákala, tady jich bylo přece jenom víc.“
„Můžeš být konkrétní?“
„Teďka mě začaly celkem bavit algoritmy.“
„Vau, a ty jsi často programoval weby, že?“
„Ano, ale hlavně mi šlo o design. Třeba teď řeším jeden pro Marka Jecha. Zakládá další firmu přes interiér, nábytek a výstavní expozice. Zrovna teď jsme dokončili logo.“ rozpovídal se Kryštof. „Pořád v tomhle oboru něco navrhuji. Když už není objednávka, zkouším si nějaké vlastní věci.“ dodal.
„Má to celé finanční efekt?“
„Zatím jedu především na reference, abych měl materiál do životopisu. Něco reálného tam vypadá mnohem lépe, než školní cvičení.“
„A teď Tě živí rodiče?“
„Ano.“
„No ono je ještě brzy, viď? Kolik Ti je roků?“
„Dvacet a pořád ještě studuji.“
„Pravda. A jak to vlastně bylo s přijímačkami?“ zmněnil jsem téma.
„U přijímaček chtěli jen známky z matematiky. Já měl dvojky, ale dostali se tam i lidi s trojkami.“
„Hm, o to těžší budou mít pak studium, ne?“
„To asi ano.“
„A jaké jsou Tvé dojmy, co do obtížnost studia?“
Bebí se rozesmál: „No to ještě nevím, chodím tam teprve třetí týden.“
„No jo, tak to se nemám ani na co zeptat.“ odmlčel jsem se bezradně a pilně pracoval na prezentaci. Kryštof mezi tím sáhl do kapsy a podal mi elegantní lístek: „Kdybys chtěl, můžu ti dát vizitku.“
„Hm, Tys byl vždycky šikovný na grafický design (viz jeho web: http://krystofpolak.cz/), počítáš s tou profesi do budoucna?“

 „No samozřejmě!“ odpověděl Kryštof rezolutně: “Mám i pár kamarádů, kteří mi slíbili napsat posudek pro budoucího zaměstnavatele.“
„Cože? Jenom tak?“ podivil jsem se převelice.
„To samozřejmě ne, vždyť s nimi už třetí rok spolupracuju.“ vysvětlil Bebí.
„A práci už jsi zkoušel shánět?“
„Zatím ještě extra ne, jen jsem prohledával net.“
„Máš něco, čím by ses mohl pochlubit?“
„Byli jsme s přítelkyní na dva měsíce ve Skotsku.“
„Aha.“ odtušil jsem pasivně, zatímco můj mozek usilovně dělil pozornost mezi práci a rozhovor.
„Šlo o letní brigádu. Sbírali jsme maliny a autem jsme projezdili celé Skotsko, tedy až na severní část Orkney.“
„Když je tolik zajímavých možností, co že Tě zlákal právě Hradec? Byl jsi tu už u nás na střední.“
„Tak na Fimce studují mí kamarádi z Kyberny, jeden ze základky a ti mi to doporučili. A hlavně jsem to chtěl mít blízko, mám to domů dvacet kilometrů.“ vysvětloval mi on a já se na chvíli odmlčel.

„Mám to hotové!“  zvolal jsem radostně.
„Paráda.“ Řekl Bebí a podal mi malý černý flash disk.
„Ty Kryštofe, jak to že Ty, už dva roky absolvent, jedeš reprezentovat svou střední školu?“
„Já jezdím každý rok, už od druháku!“
„Ale to není běžné, aby se takhle angažoval někdo, komu z toho už žádné stipendium, nebo pochvala nekouká!“
„Mě to baví a nikdy jsem s tím neměl problém.“
„Je v tom teda nějaký vztah k této škole?“
„No určitě,“ řekl Bebí a mně se zatetelilo před očima, „vždyť tady to byly nejlepší léta mýho mládí!“

Vyprovodil jsem ho až ven k autu, kde pak s Dianou Vítovou ze třetího ročníku chystali další materiály. Udělal jsem si ještě jejich společnou fotku. Tedy snad z toho Diana nebude mít prušvih :D
TR
Kryštof Polák a Diana Vítová vyrážejí reprezentovat Kybernu do Náchoda.

 

 

Do pytle!

"Jičín město pohádky", tu akci určitě znáte. Zrovna tady jsme s Animační dílnou za SŠAK. Krásné město i místo. Denně se tu střídají desítky dětí i celých tříd, většinou malých drobečků, ale najdou se i větší. Zrovna teď:
"Čáu, máte to tu pěkný."
Odhlédl jsem od práce, tentokrát trochu více nahoru a vida, Martina Machová. No jasně, vždyť přece slíbila, že se tu staví. Martina je naše letošní maturantka a v Jičíně bydlí.
„Ahój,“ začal jsem taky vesele: „Jak je?“
„Jsem maximálně spokojená!“ odpověděla rozzářeně dívka, která ještě před pár lety spolu s Kjersti Jedelskou a Karlem Kulíškem (z její třídy) na Kyberně oslňovala jedničkami snad ze všech předmětů.
„Vau, z čeho plyne tvá spokojenost?“ zeptal jsem se v údivu.
„Mám školu, jsem šťastná doma i v práci.“
To poslední znělo o poznání váhavěji, tak jsem si rýpnul: „A jakou máš práci?“
„Takovou zakázečku okolo svatby, kterou připravovala moje známá.“
„Ty jsi to fotila nebo natáčela?
„Ne, ne. Já jsem připravovala grafiku, oznámení a tak.“
„Proč jsi také nefotografovala?“
„Já jsem k tomu moc nepřičichla, mám mnohem radši počítačovou grafiku.“
„A hodí Ti to nějaký dobrý peníz?
„Ano, ale já to dělám pro svou radost. Je to takový zákusek.“
„Zákusek? A po čem?“
„Po ničem, jenom abych se držela při grafice a dělala, co mě baví. Školu mám jen čtyři hodinky denně.
„Aha. Říkala jsi, tuším, že jde o jazykovku tady v Jičíně, viď?“
„Ano, přesně tak.“
„Jak tam probíhá výuka?“
„Gramatika, poslech, konverzace s rodilým mluvčím, prostě všechno v jednom. A rozumím jim úplně všechno, takže jsem hrozně spokojená.“
„Tak to stíháš asi ještě víc věcí, když Ti  jde ostatní tak snadno?“
„To ano. Školu mám čtyři hodinky každé odpoledne, tak ještě dělám do sportu.“
„Co konkrétně?“
„Florbal, box, atletiku…“
„Box? A nemáš obavu z úrazu hlavy? Co třeba následky?“ zeptal jsem se udiven.
„Následky? Ne, já trénuju jenom do pytle.“
„Poslyš, ale od Tebe jako od premiantky třídy, bych možná očekával vyšší ambice, ne?
„No jo, asi ano.“ řekla Martina a vysvětlovala: “Hlásila jsem se na UHK obor Grafická tvorba – multimedia, ale nevyšlo mi to.“
„A jéje. A jak ses připravovala?“
„Doma jsem dělala výkresy.“
„A byla jsi v kontaktu s pedagogy, kteří ten obor vedou? Chodila jsi k nim na konzultace?“ vyzvídal jsem.
„To ne, ale spojila jsem se se studentem Petrem Jindrou, který tam studuje. Poradil mi, na co je dobrý se zaměřit. Říkal, že tam dbají na figurální kresbu a berou to jako prioritu. A slyšela jsem to i z jiných zdrojů.“
„Ale na tu si přece nechodila.“
„Já vím, vynechala jsem ji kvůli Kajku.“ (předmět Konverzaci v anglickém jazyce; pozn. autora)
„Ale letos se nedostali ani další, kteří na Figurálku chodili.“
„Slyšel jsem o tom, to je výtka na mě. Chci být letos ve výuce přísnější.“
„Petr Sušanka říkal, že jako nejmenší kresby akceptují A3 kreslené uhlem.“
„Tak to je ale opravdu směšně malý formát na figurálku, ideální je naopak vše, co se blíží životní velikosti.“ rozčiloval jsem se a uvažoval: „Ledaže bychom brali v úvahu domácí práce, jejich dopravu a požadavky na ně.“
„Ale tam to nikde napsané nebylo.“ upřesňovala Martina.
„Poslyš,“ zeptal jsem se: „Měla jsi vybranou nějakou alternativní vysokou školu?“
„Spoléhala jsem, že vyjde právě tato.“
„Á jé, zase chyba!“ konstatoval jsem a všiml si změny jejího výrazu: „A teď ti to došlo, viď?“
„Ne v tuhle chvíli.“ řekla mi na to ona. „Ale příští rok to zkusím na publicistiku v Praze.“
„Víš, Martino, premiantka, jako jsi Ty, má mít vždy vysoké ambice. Ze školy si Tě velmi vážím…“ zastavil jsem příval opožděných pedagogických doporučení, protože jsem si všiml, že dívka spěchá: „Musím už běžet do školy.“ řekla.
„OK, tak díky, že ses zastavila.“
„Já ráda, těchto akcí jsem hodně absolvovala.“
„No jo, to je fakt, dalo Ti to něco?“
„Jasně, jak vystupovat před lidmi. Dalo mi to hodně.“
„To jsem rád, ale ještě svému talentu něco dlužíš!“
Zasmála se: “Nemyslím si o sobě, že bych byla premiantka, spíš jsem se držela standardu.“
„A to je právě ta chyba, když Ti to tak jde.“
Bezprostředně po tom, co jsme se rozloučili, naší škole nabídla spolupráci jedna jičínská společnost, která potřebovala grafika, animátora a filmaře. Neváhal jsem ani na okamžik.

Večer jsem Martině napsal zprávu: „Říkal jsem jim, že znám skvělou grafičku a filmařku. Hádej, koho jsem myslel? Jo a nezlob se, dal jsem jim na Tebe e-mail.“
„Jak bych se jen mohla zlobit, naopak moc děkuju. Určitě bych do toho šla.“ odpověděla Martina a já měl radost, že možná jeden mladý talent nevyzní na prázdno. TR

 

 

Neexistuje správná odpověď, ale ani špatná.

Dnes jsem ve škole potkal Václava Klůze, dalšího z našich absolventů: „Mě Hradec hrozně chybí,“ vysvětloval Václav, „strávil jsem zde střední a vysokou školu, a jak jsem si dřív myslel, že bych ve velkém městě bydlet nemohl, tak…“
„Co se Ti tu nejvíce líbí?“ přerušil jsem ho.
„Chybí mi ta architektura…“ chtěl pokračovat, ale když viděl můj zpytavý pohled, dodal oficiálně: „Hradec, salón republiky, to víš.“
„Kde pracuješ a jak se Ti daří?“ změnil jsem téma.
Zasmál se. „Jsem v jednom grafickém studiu ve Dvoře Králové a moc mě to tam nebaví.“
„Nebaví? Vždyť je to práce v oboru, ne?“
„To jo, ale taková manufaktura. Zhotovit dvacet osm inzerátů a k nim jeden plakát, a to pořád dokola.“
„Kolik času na to máš?“
„Tak tři dny. Když jde o malý plakát, tak půl hodiny.“ konstatoval Vašek.
„Hm.“ stihl jsem říct, ale on ještě pokračoval: „Nebaví mě to, co momentálně dělám, ale něčím se začít musí.“ dokončil.
„Aha, takže to někam směřuje?  A kam?“ zeptal jsem se.
„To ti řeknu, až se tam dostanu.“ prohlásil tajemně a dodal: „Alespoň mám motivaci nezůstat na jednom místě.“
„Stačilo Ti vzdělání z Kyberny na to, aby tě přijali?“
„To je těžko říct vzhledem k mezeře šesti let studií, po kterých jsem teprve tuto práci začal vykonávat. Ale je pravda, že mi toho dost scházelo.“
„Co třeba?“
„Adobe Illustrator, InDesign a fotomontáž ve Photoshopu“
„Ale to se tady běžně učí, například z InDesignu jsou každoročně klauzury, fotomontáž ve Photoshopu učí třeba Martin Mercl, Illustrator se učí v písmu…“
„Rozvinuli jste se, to je dobře, ale za mě se to ještě neučilo. Pamatuji se, že InDesign se tu objevil ten rok, co jsem maturoval, takže roku 2006.“
„Kde jsi tedy načerpal chybějící zkušenosti?“
„Ze zakázek a dalším vzděláváním přes tutoriály a odborné články.“
„Pamatuji se na Tvou pěknou maturitní práci. Šlo o fotografické ilustrace a vazbu k poezii, teď nevím, František, František…“
„František Gelner. Ano, to mě drží do dneška. To mám jako zábavu a volnočasovou aktivitu.“ zasmál se Václav Klůz a podotkl trochu výhružně: „Aby mě do toho nikdo nekecal!“
„Co jsi studoval na vysoké, Vašku?“
„Filosofii.“
„Přineslo Ti to něco do života?“
„Obohatila mě poměrně dost.“
„V čem? Máš víc peněz na zmrzlinu?“ zasmál jsem se trochu nejapně.
„Myslím, že studium filosofie neobohacuje v materiálních aspektech života, ale spíš přístupem k hodnotám, které umožňují nebrat tak vážně to, co se dnes považuje za správné dosáhnout.“
„Hm, člověk se líp orientuje. Máš nějakého oblíbeného filosofa?“
„Platóna. Hlavně co se týká vedení státu. To je totiž dost slušná totalita.“
„Jo, jo, jakmile to někdo s lidmi myslí ze srdce dobře, většinou je z toho totalita.“ přizvukoval jsem já. „To se ti na něm líbí?“ zeptal jsem se.
„Já neříkám, že ho mám rád ve smyslu pozitivních emocí. Můžu ho mít oblíbeného, vše od něho přečíst, a může mi připadat pouze zajímavý. Vychází z něho spousta politických systémů, náboženství, v podstatě má prsty v ledasčem.“
„Je to tedy vůbec prospěšné, s čím Platón svět ovlivnil?“
„Na to neexistuje správná odpověď.“ řekl filosof Václav Klůz a připojil ještě další bonmot: „Ale ani ta špatná.“
Usmál jsem se od ucha k uchu rozpoznávaje povědomý rys filosofických disputací: “Proč jsi ve filosofii nepokračoval?“
„Filosofie mě uspokojovala jen pro mě samého, ale neviděl jsem v ní budoucnost ohledně profesního uplatnění. V tom ohledu mě uspokojuje grafická tvorba jako taková a fotografování.“
„Budeš mít nějakou výstavu?
„Už jsem nějaké měl. Například ve Foma Galerii, a to s bráchovou třídou a vloni v Chodovicích v kostele.“
„Máš nějaký web, na kterém Tvé práce můžeme vidět?“
„Ano: www.grafikman.cz
„Príma, tak děkuju za rozhovor a ať se Ti daří. A díky, že ses stavil.“
„Já rád. Taky děkuju.“ rozloučil se Vašek a podal na rozloučenou ruku. Možná někdy dorazí i jeho mladší bratr. Jestli ale přijde (jmenuje se Tomáš), nesmíte si ho plést, protože jsou si oba velmi podobní! TR

 

G1 se fotí na konci roku před svou školou Kybernou l. p. 2012

 

Dojmy z prváku

Byl den po klasifikační radě, středa 20. června. Známky byly uzavřeny, ale předmět Výtvarná příprava byl ještě v rozvrhu. Vcházel jsem do třídy se smíšenými pocity, vždyť to byl jen týden, co studenti zažili přísné klauzury z kreslení, při kterých dva z nich neuspěli. Bohužel. Budou mít ještě zájem o výuku?

Navzdory tomu mě přijali vlídně. Ihned mi bleskl nápad, potají jsem vytáhl notebook a začal si s nimi povídat: „Víte, zajímalo by mě, jak se cítíte po tom roce, který jste na Kyberně prožili“
 „Hodně zkušeností, co se týče kresby a obecně výuky.“ odpověděl Jarda Semerák, jako kdybych ho z toho právě zkoušel. Naštěstí, když ale viděl můj nespokojený pohled, dodal i cosi osobního: „Taky plno zážitků ze školních výletů.“ Víc jsem z něho už nedostal, zato se rozproudila debata mezi ostatními, kdo následující týden pojede na školní výlet a kdo ne.
„Musíme jet všichni!“ znělo z lavic.
„Já jet nemůžu.“ prohlásil Quang Nguyen Nguyen (známý pod přezdívkou Main).
„Proč?“, ptal jsem se zvědavě.
„Ale místo toho jedu do Vietnamu na dva měsíce, poněvadž brácha se žení.“
„Hm. Mají Tě tu rádi?“ strefil jsem ho přímou otázkou. Main ale s klidem a úsměvem na tváři řekl:
„Samozřejmě, já jsem miláček třídy.“
„Že by to byla nejobyčejnější věc na světě?“, myslel jsem si.
„Já vůbec nevím, co to děláte!?“ obořila se na mě náhle Aneta Šejvlová, kterou znepokojovalo, jak se s ostatními bavím a všechno zapisuji do počítače.
„Píšu s Vámi článek.“ řekl jsem pravdivě, ač na neštěstí již odhalen.
„Aha.“ odtušila nechápavě, a jiná dívka mi nahlédla přes rameno: „No jo, von si to všechno píše.“
Do třídy však právě vešla Veronika Hanušová a strhla tím na sebe pozornost.
„Co ty tady děláš?“, zeptala se jí Aneta.
„Máme volno, skončila nám už hodina.“
„Jaká hodina?“ zeptal jsem se neznaje zpaměti jejich rozvrh.
„Výpočetka.“ řekla.
„Jaké z ní máš zážitky?“
„Jde to.“ konstatovala nevýrazně, ale to už kdosi křičel: „Výpočetka je jenom úplně to nejlepší s panem učitelem Germánem. On se jmenuje Němec, ale my mu tak říkáme.“ všichni se rozesmáli, až z toho Anetě spadly berle. Měla zafačovanou nohu.
„Kde jsi k tomu přišla?“ divil jsem se.
Aneta odpověděla rázně a s kamennou tváří: „Pravej příběh byste asi slyšet nechtěl, že?“
Pak už se jen smála: „Dejme tomu, že jsem šla domů, lezla oknem a spadla na schodech.“
„Pane učiteli, přeberte si to obráceně, že to bylo.“ volala Erika Žďárská, výjimečně bez nepublikovatelných slov.
„Jak obráceně?“ tvářil jsem se nechápavě.
„Já jsem lezla, totiž skákala oknem ven.“ prozradila Aneta
„Ve kterém patře?“
„Napište v desátém.“ glosoval kdosi.
„To bylo přízemí!“ zlobila se dívka, „ale stejně to takhle dopadlo.“ zasvěcení se chechtali a výmluvně při tom gestikulovali.
„Napište tam, jak máme třídu invalidů.“, řekla Lucka Krejčíková a ukázala na Maina, který se rovněž opíral o berli – naštěstí o Anetinu.

„Řekněte mi ještě nějaké dojmy ze studia, prosím.“ vracel jsem se opět k tématu.

„Já se sem každé ráno těším,“ navázala opět Lucka, „dokonce mě baví i vstávat. Jen kdyby všichni učitelé byli také tak dochvilní.“ rýpla si oprávněně a já se zastyděl. „Jinak jsou učitelé perfektní, nikdo vás nepošle do kšá, když něco potřebujete. Když fakt něco chcete dokázat, tak víte, že se musíte opravdu snažit a s tou ochotou, se kterou vám pomůžou, z toho vyleze něco úžasnýho.“ Fakt se sem ráno těším.
„Vy dáváte výborný zadání.“ pokračovala Nikol Mitáčková, „to prostě musí každýho bavit. Třeba ten návrh na street-art.“ Ta chvála byla nezasloužená, protože k tomu mě nejvíc inspiroval Šimon Levitner a jeho skupina přátel kreativců z naší školy. Ale s paní Trnkovou mě to taky bavilo, děsně vtipně vždycky nadávala.  
„Ale Majerka, to je úžasná učitelka.“ chválila si kolegyni kterási z dívek. Má prý schopnost vše trpělivě vysvětlit . 

„A Petera, v hodině by tě byl schopnej zabít, ale na výletě je strašnej pohodář. O prázdninových dílnách jsme jeli tím jeho křápem, ale jakmile přišel do školy, tak se změnil. Jinak by s ním studenti orali. Zakládá si na tom, že zábava je zábava a práce je práce.“
„Jo a moje první reakce na talentovky: Viděla jsem tam pana ředitele a v té chvíli mě napadlo: ‚Tý jo, Hagrid fakt existuje!‘ A táta to samý: ‚Dobrý den, těší mě, vy jste pan ředitel?‘, pak si s ním dlouho povídal.
„A Matějus, já ho mám strašně ráda. Já se s ním bavím o traktorech, nevěděla jsem, že by se se mnou někdo bavil o traktorech.“ nadšeně vysvětlovala Lucka své zážitky z obvykle obávaného předmětu 3d modelování.
„Vážně, ten prý býval velice přísný,“ podivil jsem se.
„Se změnil, baví se s náma úplně o všem.“
„Tak to je velice milé.“ potěšila mě jejich zpráva, „To mu musím říct.“
„Pověz to s tím Sankem.“ nabádal kdosi vzadu.
„No, čekali jsme ve druhým patře na hodinu vedle kabinetu a vykoukla hlava jedné angličtinářky a Sanko řekl: ‚Fuj, to sem se lek!‘ a ona na to, že se neumí chovat a že půjde úplně ven za dveře.“ třída se rozesmála.
Aneta se nadzvedla a zavolala na Sanka: „Héj, mohl bys nám zase předvést tu scénku?“ měla na mysli jakousi luxusní filmovou komedii, kterou jsem neznal. Sanko se bohužel styděl.
„Dělej, řekni to, Sanko, od tebe to je nejlepší, miláčku pusinko, medvídku!“ tomu už spolužák neodolal a dialog neuvěřitelně změněným hlasem předvedl. Nadšení studenti pak volali: „Chceme slitování pro Sanka, pane učiteli, chcem ho do druháku!“

Tahle třída, o které se mezi učiteli říkalo, že mezi sebou vede tvrdé boje, se ve skutečnosti bála jeden o druhého a nechtěla přijít ani o jediného svého člena.
„Všichni nám říkají, že s Kybernou dost máváme, ale to není pravda. My se jen chceme stát legendou.“

„Pojďte se radši všichni vyfotit!“ organizovala Lucka Krejčíková. „Tohle je poslední příležitost abychom tam byli opravdu všichni.“ Vzal jsem fotoaparát a všichni jsme došli až ven před školu. V téže chvíli sice začalo pršet, ale Canon 40D, fotí rychleji, nežli létají kapky, takže vše v pořádku vyšlo, jak můžete ostatně vidět na fotografii v hlavičce této skandální zprávy. TR

PS: „Jo a pane učiteli, věděl jste, že vám jsme říkali „Pan koloběžka?“

 

 

Lenka Fabiánová studující na VŠ obor Informatika se přišla doučovat matematiku zpět na Kybernu

 
Grafikové, doučte se matematiku!

Nepříjemná pravda, která vyskočí na mnoho výtvarníků, platí i u nás. Dneska jsem povídal s Lenkou Fabiánovou, která přišla na doučování za Mgr. Ing. Václavou Hůlkovou dohánět znalosti. Z čeho jiného, než z matematiky.

„Já momentálně studuju informatiku a výtvarnou výchovu, bakalářský dvouobor se zaměřením na výchovu a vzdělávání.“ sdělila mi Lenka.
„A co matematika?“
„Proto jsem teď tady!“ řekla Lenka hořce a dodala: „Matika je sice jen v prvním semestru, ale i tak to dá zabrat.“
Z výtahu do chodby se rozlítly dveře a z nich se vyřítila kolegyně inženýrka Hůlková a volala na nás udýchaně: „Už jsem tu, pan ředitel mě zdržel, ale vidím, že máš co dělat, Leni.“ prosvištěla okolo.
„Takže na ní nespěcháš?“ ulekl jsem se, že přijdu o interview.
„Dobrý, já si tady ještě něco přehodím.“
Přehodil jsem si také něco – pozornost zpět na Lenku: „Paní Hůlková Ti hodně pomáhá?“
„Hodně, chodím k ní na konzultace z matiky.“
„Konkrétně co?“ zeptal jsem se.
„Konkrétně veškerou látku, kterou si vůbec nepamatuju,“ zasmála se: „Protože pro mě jsou dvě hodiny matiky málo. Potřebuju počítat pořád!“
„Teď jsi v prváku?“
„Jo,“ potvrdila mi.
„Informatika je těžký obor, řekl bych, nezdá se Ti?“
„Myslím, že ani tak ne, protože mám základy z Kyberny“
„Fakt?“
„Ano, psaní webu a tak, mnoho, co se týká HW a SW. Jediná novinka pro mě je to, že jsme začali programovat. Ale všecko jedeme v podstatě úplně od začátku“
„V jakém programujete jazyku?“
„Ve Visual Basic a v Excelu“
„Makra?“ potvrzoval jsem si.
„Jasně, a teď i objektové modelování, nebo programování. Jak se tomu říká, já teď nevím…“ přeřekla se komicky Lenka.“
„Jak jsi na tom se zkouškami?“
„Chybí mně asi tři zkoušky a tři zápočty. Hlavně na výtvarce. Oni ti umělci, co nás učí, jsou neustále po výstavách takže…“
„Opravdu?“
„No například paní doktorka Sceránková, která učí modelování, posledně přišla do hodiny a měla monokl pod okem. Prý na ní spadla socha, když něco tvořila na výstavu. Mám docela problém s ní stíhat psát zápisky a překládat si je do češtiny, aby tomu člověk rozuměl. Zvlášť, když se z toho pak učím.“
„Co kromě modelování?“
„Klasické grafické techniky u pana Netušila třeba.“
„Myslíš, že to všechno stihneš?“
„Mám to rozplánované, že do konce června by to mělo dopadnout.“
„A co v pololetí, tam si něco přesouvala na konec roku?“
„Akorát tu matiku a ta ve druhém semestru naštěstí není.“
„Jak ještě využíváš výtvarničinu mimo studium VŠ?“
„Mimo školu? Nevím, vlastně trochu, dělám stylistku, junior stylistku u Diamond Lashes – prodlužuju a zahušťuju ženám řasy.“
„To byl kurz?“
„Spíš proškolení, ale v zimě jsem si udělala kurz, a to instruktora snowboardingu.“
„Príma. Chceš na závěr vzkázat něco současným Kybernetům?“
„Asi ať využijí svý zájmy. Mě baví jezdit na prkně, tak jsem si k tomu udělala kurz. Teď v zimě můžu dělat, co mě baví. No a možná ať zváží, co chtějí studovat a připravují se na to, dokud mají čas a možnost.“
„Tak to byla hezká tečka.“
„To jsem ráda a teď jdu počítat.“ uzavřela Lenka s úsměvem, asi už netrpělivá na své matematické doučování. TR

(na následující fotografii je Lenka na plenéru ještě během studia na Kyberně)

Lenka Fabiánová ještě na plenéru během studia Kyberny maluje akvarel. 

Barča Vrzáková těsně po tom, co smekla čepici ve dveřích sekretariátu ředitele Kyberny. V pozadí Anna Mudrochová, její kamarádka.

 

Barbora Vrzáková s červeným diplomem a kamarádkou z BIGY

Státní maturity zapříčinily zmatek, který naše škola nepamatuje (a nejen ta naše, jak je patrné z článku PhDr. Daniely Hochmanové). Zatímco dřív si neúspěšný student běžel hnedle stěžovat do ředitelny, nyní se na sekretariátu školy všichni jenom bezmocně ptají, co dělat dál. Ptát se tentokrát chodili úplně všichni, zejména ti úspěšní, protože výsledky z češtiny dorazily až týden po zkouškách. Ani pak ale neměli jasno, protože bodové ohodnocení jedné ze tří částí se ještě musí sečíst a vypočítat průměr, který je nutné porovnat s tabulkou, kterou na svém webu umístilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy.

„Dobrý den,“ ozvalo se ode dveří a do šera kanceláře blýsknul mosazný odznáček na čepici a úsměv Barči Vrzákové. „Já jsem se přišla zeptat na výsledky z ČEŠTINY!“
„Dobrý den, tak moment,“ odpověděla Bohunka Nováková, naše paní sekretářka a začala listovat úhledně srovnanými fascikly maturitních dokumentů.
To už jsme se ale nadšeně vítali s příchozími. Báru provázela kamarádka, která mi byla představena jako Anna Mudrochová, rovněž maturantka, ovšem z „BIGY“ (BIGY je zkratka pro Biskupské gymnázium Bohuslava Balbína, HK).
„Má to u sebe Váš třídní, musíte se stavit za ním.“ přerušila naše štěbetání paní sekretářka, a tak jsme vykročili o patro výš.
Třídním Barbory je Štěpán Mach, znamenitý sportovec a leader Tanečního divadla Honzy Pokusila. „Ty jsi nebyla na pomaturitní oslavě!?“ uvítal Báru bezprostředně po tom, co zjistil příčinu její návštěvy.
„Já jsem nemohla.“ odpověděla ona.
„Jak to?“
„Spousta lidí se to dozvěděla až ve 12 odpoledne. Někteří už měli něco domluvené, jako třeba já se svými rodiči.“
„Jasně.“ přerušil ji energicky: „Tady si najdi svoje výsledky.“ podal jí při tom silný pakl papírů, ve kterém musela chvíli listovat. „Jinak si teda vzpomínám, že jsi měla z angličtiny asi 30 bodů.“ Zalovil ještě v paměti.
Bára se se konečně našla a přisvědčila: „Jo, angličtinu mám za 30 a češtinu za 20 bodů.“
„Známka nějaká bude, hlavně že je to hotový.“ opáčil třídní předjímaje tak pochopitelnou otázku na výslednou známku. Bára se však neptala a poděkovala. „Tak děkuju a nashledanou.“
„Ahoj, měj se.“ řekl Mach stručně i s úsměvem a celá delegace se vybatolila z kabinetu.
„Půjdete ještě ke mně, ne? Na chvilku.“ ujistil jsem se a celou dobu jsem při tom datloval na klávesnici svého notebooku, aby mně neuniklo ani slovíčko.

Má první otázka byla inspirována jejím Facebookovým statusem, který spolehlivě naštve každého učitele, který má s maturitami něco společného: „Hm, nemám z tý maturity špatnej pocit. 3 dny učení byly tak akorát... :-)“
„Tak jak ses teda na tu maturitu připravovala, skutečně jen tři dny?“
„Začala jsem v pátek večer, trochu jsem se na to koukla a zdálo se mi, že tu angličtinu udělám asi bez učení. Že to dám. Z NAR (Navrhování a realizace) jsem se koukla, který otázky umím, které záleží na individuálním cítění, nakonec jsem nechala otázky, ze kterých jsem měla hodně strach. Z DVK (Dějiny výtvarné kultury) mi zbyl Fauvismus a Expresionismus, také Kubismus. A z češtiny mi oznámil Časák, že Limonádový Joe je úplně jiný v knížce, nežli ve filmu, tak jsme sháněli ještě tu…“


„A to je většina z filmované literatury.“ vstoupila do hovoru kamarádka Anička.
„Jo, já vím, to je v pohodě.“ navázala zase Bára a vrátila se k tématu: „Z NAR jsem se bála hlavně videa a 3d formátů. V tom ohledu by můj výkon nebyl takový zázrak!“
„No stejně, ale tři dny, to je taková hloupá frajeřina, a to i ve Tvém případě, ne?“
„Já jsem si pořád říkala, jak mám spoustu času, týden, další týden, pak svaťák, jako že si dám ještě jeden den volna, pak další, no…“ pokrčila rameny.
„Co si z maturity pamatuješ? Všechno?“ zeptal jsem se, protože jsem si vzpomněl na povídání s Paigi.
„Jo, víceméně všechno.“ řekla překvapivě. „Ale samý jedničky, to jsem vážně neodhadovala. To jsem měla štěstí. Hlavně z toho NAR, kde jsem si vytáhla vektorovou grafiku, která mě baví.“
„Teď máš spoustu volna, jak ho trávíš?“ přešel jsem na jiné téma.
„Dodělávám si autoškolu a dělám na jednom projektu trička, co jsem nestíhala.“
„To je dobré, že nepřestáváš pracovat.“ (Znám totiž Barču jako velmi pracovitou osobu, ostatně proto mě třídenní příprava tolik překvapila)
„Ne, že bych vstala v osm a začala makat, ale každej den se snažím.“
„A co rodiče, jsou spokojení?“
„Nevím, jaký budou.“
„Máš pravdu, vždyť výsledky máš teprve teď v ruce.“ uznal jsem skutečný stav věcí.
„To je mi platný, tohle!“ odmítla Barča mé tvrzení a převracela v ruce bodovou listinu, ke které neměla v paměti ostatní informace, ani vyhodnocovací tabulku MŠMT.
„Tý jo, buď ráda!“ zabrzdila její rozčílené brblání Anička, kamarádka. „Z BIGY dostaneme výsledky až zítra. Maturitní vysvědčení a tyhle krásný papíry nám nedali. To by se tam musel někdo obtěžovat to jít vytisknout.“ postěžovala si trochu na svou školu.
„A kolik to teda je?“ oponovala oprávněně Bára, „Tý jo, angličtina 30 a čeština 20, tohle nechápu!“ hudrala nakvašeně.
„To já také nevím“ přiznala Anička, ale na papír se dívala opravdu zálibně.
„Odkud se znáte?“ zeptal jsem se všetečně.
„My jsme spolužačky z BIGY.“ řekla Barča a krátce se zasmála.
„Ty jsi studovala Biskupské gymnázium?“ ptal jsem se nevěřícně.
„No.“ odvětila.
„A proč jsi odtamtud odešla?“
„Protože to tam bylo hrozný. A Anička byla jediná, s kým jsem si tam rozuměla.“ šokovala mě Barča svou odpovědí.
„A v čem to bylo tak hrozný?“
„Přišlo mi, že jsou tam všichni jen našprtaní a naprosto nepřemýšlej nad ničím, co dělají“ pokračovala její palba do ubohého gymnázia.

„Braň se!“ zavolal jsem na Aničku, jejíž nesouhlas jsem nyní očekával.
„Já se nebudu bránit, já s ní souhlasím.“ řekla smutně, ale bylo vidět, že vyslovila opravdu vážnou větu, takže dodala: „Já vím, že mě tam nebudou mít za to rádi, ale prostě s tím souhlasím.“
Bára samovolně pokračovala: “Rozuměla jsem si tam s více lidmi, ale celkově mi ten kolektiv nesednul.“ konstatovala příkře a já raději změnil téma na Aničku, která mě teď začala zajímat.
„A čím se Ty, Aničko, vlastně zabýváš?“
„Já? Zpívám, šiju, korálkuju, vařím, žehlím, já jsem taková domácí puťka.“ řekla o sobě s ironií, která jen odráží, jak málo si tahle společnost váží práce v domácnosti.
„Ty zpíváš? Opravdu?“ podivil jsem se radostně, „A co?“
„Sving, jazz…“ řekla Anna Mudrochová
„Paráda. Vyznáš se v jazzových žánrech?“
„Nějaké základy musím mít.“ odvětila asi skromně. „Zpívám s kapelou většinou normální pop, ale i jazzové evergreeny. Třeba Dream a Little Dream.“ Vzal jsem si pár odkazů a pak už jsme povídání ukončili. Tuhle hlášku jsem si ale ještě našel na Barčině Faceboou a jistě chápete, že jsem si nemohl odpustit ji sem nedat:

"Tak je hotovo. Ale byly to krásné 4 roky na Kyberně... :-)"

S Bárou jsme se ještě viděli u slavnostního předávání vysvědčení, pro které náš ředitel Jan Lang pronajal aulu v budově Univerzity. Tam jsme se spolu umluvili, že mi na Youtube zavěsí i ona své nejnovější dílo, animovaný film Monday, který je zároveň i mým nejlepším pedagogickým úspěchem na poli animovaného filmu, který studuji i učím. Film pojednává o úředníčkovi a jeho nepříjemné denní rutině vyplácet lidem, kteří nepracují, finanční dávky. Velmi ho doporučuji ke zhlédnutí a za sebe musím říct: „Děkuju, Báro!“ TR 

 Foto: Ing. Jan Lang, ředitel školy, předává Barboře Vrzákové červený diplom

Slavnostní předávání vysvědčení ředitelem Ing. Janem Langem. Barbora Vrzáková přebírá červený diplom. 

Jirka Langr – momentka při telefonování

 

Dobře vychovaný chlapec Jirka Langer 

Tedy měli jsme dva absolventy tohoto jména, tento (maturant z roku 2008) je ten vychovanější J.
No řekněte sami. Kdybyste se jako on ve druháku na SŠ stali mistrem České republiky ve vodním sportu, zůstali byste ke všem okolo tak slušní, uctiví a nenápadní?

Titul získal vícekrát, například roku 2006 v pražské Troji a nejspíš má doma medailí mnohem víc (mistr evropského poháru atd.), ale nikomu to netlačí. Soutěží v disciplíně zvané holeriding K1M, nebo také rodeo na kajaku. Jde řekněme o akrobacii v divokých peřejích.

Chtěl jsem se ho na to zeptat, ale jeho návštěva byl fofr. Lítal po našem kabinetu a nahlížel do různých zásuvek a krabiček, druhou rukou přitom zuřivě telefonoval Ing. Peterovi, který mu marně popisoval, kde by kalibrační sonda mohla být. Pro nezasvěcené, kalibrační sonda se používá, když chcete, aby monitor zobrazoval barvy reálněji, a zejména to užívají fotografové a tiskaři.

I Jirka Langer je fotograf. S Ing. Jiřím Peterou poslední dva roky intenzivně spolupracovali. Jiří ho pomohl připravit na studium v Opavě. Od roku 1971 tu existuje Institut tvůrčí fotografie (http://www.itf.cz/), který nyní patří pod Slezskou univerzitu. Jde o velmi zajímavou školu. Působí na něm celá řada vynikajících osobností fotografie: Vladimír Birgus, Dita Pepe, Jindřich Štreit, Tomáš Pospěch, Jan Pohribný, Pavel Mára a další a asi by nebylo špatné jít tam studovat také.
“Jak jsi se studiem spokojený?“ využil jsem k dotazu jeho přítomnosti. 
„Strašně moc!“ řekl a rozzářil se.
„A co Ti studium v Opavě dává?“
„Je to pro mě takový umělecký oraz!“ zazubil se a dodal: „Pětkrát do roka a hotovo!“
„Aha, ty studuješ dálkově, viď?“ konstatoval jsem vzdálen sebemenší ironie.
„Jo“, neplýtval Jirka slovy a znovu se pustil do hledání.
 „To znamená, že někde pracuješ, ne?“
„Ano, momentálně pracuji u jednoho velice zajímavého pána. Dělá koučing, jestli ti to něco říká.“
„Jistě, tréning manažerů, jestli se nepletu.“ 
„Jo, jo, přesně to.“ řekl trochu unaveně a napřímil se, nejspíš už to pátrání vzdal.
„A co pro něho děláš?“
„Především natáčím dokumentační a instruktážní filmy.“ začal mi konečně vyprávět, ale bylo vidět, že si pro samý spěch ani nesedne.  „On pracoval ve vedoucích pozicích v mnoha významných firmách a teď ty své zkušenosti předává dál formou školení.“ 
„Nechceš si na chvíli sednout, tak na deset minut, to co říkáš, by bylo dost zajímavé hodit na papír.“ zaprosil jsem. 
„Ne, já bohužel nemůžu, za deset minut už mám být zase na nádraží a nechci přijít pozdě.“ usmál se omluvně.
„Tak já Tě aspoň doprovodím.“ řekl jsem, vstal a ještě cestou jsme prohlíželi pár míst, kde by kalibrační sonda mohla být. Marně. Vyšli jsme ze dveří a Jirka se rozhovořil.“
„Tohle středisko (
http://www.koucinkakademie.cz/) je právě hrozně zajímavé. Jednak tam mám umožněn přístup i k těm materiálům, ze kterých se učí ti manažeři, a jednak se tam schází opravdu vybraná klientela.“
„A kde to vlastně je?“
„Tam u nás, v Dolních Libchavách, severně od Ústí nad Orlicí." řekl, zatímco jsme sbíhali po schodech.
"Jezdí tam poměrně dobře etablovaní lídři firem z celé republiky. A právě teď jsem se díky tomu dostal k úžasné možnosti, za tu fakt děkuju bohu, protože to je naprosto úžasné! V rámci jednoho školícího programu jezdím natáčet od klienta ke klientovi, natáčím v jejich firmách a to jsou opravdu neocenitelné zkušenosti. Strašně si toho vážím.„
Ve dveřích se objevila starší paní, takže jsme je otevřeli a zdvořile ji nechali projít.  „Děkuji Vám."  zazpívala polichoceně, Jirka vzorně odvětil: „Nemáte zač!“  a přidal i noblesní úsměv. Šli jsme dál k autu.
„Takže jestli to dobře chápu, tak Ty máš momentálně výborný job, že fotografuješ a běháš s kamerou, natáčíš a střiháš filmy, a zároveň se při tom permanentně vzděláváš v oblasti managementu?“
Jo, přesně tak.“ zubil se zase Jirka a z kapsy už tahal klíčky, protože jsme se neodvratně blížili k autu. 
„A ještě si studuješ dálkově vejšku, kam se chodíš umělecky odreagovat. A co sport, děláš ho ještě?“ 
„No jéje, zrovna teď jsme si to užili zase v Praze v Tróji!“ 
Čas mi v té chvíli vypršel: „Hm, víš co, tak už jeď a ať se Ti daří!“ přestal jsem zdržovat mistra republiky a chvatně jsme se rozloučili.

Ale tohle bych ještě dodal. Jeho půvabná spolužačka, Michaela Mitáčková (teď už bakalářka v oboru grafický design), kterou Jirka k závisti všech chlapů sbalil těsně po absolutoriu Kyberny, by se u nás měla v dohledné době objevit a nějaký ten detail nám třeba svěřit. Tak zase někdy tady. TR 

 

Jiří Langr právě natáčí

Jirka Langer při natáčení.  Foto: Ing. Karel Urban

 

Předseda maturitní komise na Kyberně Ing. Luděk JeklPředseda maturitní komise Ing. Luděk Jekl

 

Vše dobré letošním maturantům.

Právě skončily dva týdny maturitních zkoušek, které jsou pro všechny zúčastněné zpravidla testem, kolik vydrží jejich nervový systém. Vlastně je úplně jedno, co se pak objeví na Facebooku, všechny ty sebevědomé hlášky úspěšných absolventů: „Učil jsem se jeden den…“, „Já hrál celý svaťák kulečník…“ a další machrovinky. Když předtím tihle borci seděli před komisí, nejen, že jim nebylo do smíchu, ale co se při tom učitelé nadřeli s formulováním otázek, aby místo správné odpovědi neslyšeli zdrcující mlčení.

Ani učitelé to nemají lehké. Když přece jen musíte někomu říci, že neuspěl, myslíte na to od té chvíle každý den, jako když soudce odsoudí obviněného a stokrát si dokola opakujete: „Udělal jsem, co jsem musel…“, „Nešlo to opravdu jinak…“, „Ne, to opravdu nešlo uznat…“, ale platí to i naopak. Někdy totiž s odřenýma ušima a se čtyřkou propustíte hříšníka, jehož znalosti byly doslova na hraně. Splňovaly předepsaný standard jen tak tak. A pak se zase koušete do rtů, mračíte a vyčítáte si měkkosrdcatost, že spíše přísností zvýšíte kvalitu absolventů a ne jinak…

Tak jako tak má maturita ale i své pozitivní stránky. Povídal jsem si s předsedou u druhé třídy grafiků Ing. Luďkem Jeklem:
„Tak už to máme za sebou“, řekl a podával mi na rozloučenou ruku.
„Ano a chtěl bych Ti poděkovat za zpestření letošní maturity, vážím si, když tu máme odborníky.“ řekl jsem formou komplimentu to, co mám skutečně rád.
„Já jsem se tady také cosi nového přiučil, hlavně ohledně fotografií.“ odvětil pan předseda a měl na mysli brilantní rozbor fotografie, který proběhl mezi zkoušejícím Ing. Jiřím Peterou a Terezou Šímovou.
Pak jsme si už jen přátelsky pokynuli a šli každý svou cestou, protože při maturitách vládne shon, i když už končí.

Mohu ale shrnout, že návštěva Ing. Jekla měla skutečně inspirativní charakter. Doporučil, abychom si u studentů více hlídali podstatné technologické předpoklady dobrého designu. Musíme se napříště postarat, aby naši studenti zvláště v interiérovém a produktovém designu skutečně ctili reálné rozměry nábytku i spotřebičů, aby méně experimentovali s ergonomií, protože v navrženém prostředí mají žít skuteční lidé! Chceme vylepšit také jejich prezentace prostoru (úhel pohledu a záběr při renderingu) a jako povinný prvek napříště zavedeme klasický a osvědčený technický výkres. Jestli Vás zajímá praxe inženýra Jekla, pak zde je link http://www.jekl.cz/.

Vše dobré letošním maturantům a nejen jim. TR

 

Václav Holler, student 2. ročníku Kyberny drží zatím nedokončenou 3d tiskárnu.

 

3d tiskárny, aneb druháci mají práce nad hlavu!

Ne, že by nebylo zvykem na naší škole, aby kterýkoliv dobrý student neměl pocit, že více už makat nedokáže, ale potěší vědět, že to k úspěchu vede. Dnes jsem rozmlouval Václavem Hollerem na téma soutěž o nejlepší Středoškolskou odbornou činnost (SOČ).
„V jakém oboru jste se přihlásili?“
„Byl to obor 9, strojírenství.“
„A kolik Vás je?“
„Je nás vícero, ale pouze pět členů je fakticky aktivních: Robert Danyi, Daniel Benda, Jan Kellner a Miloš Jedlička, všichni studujeme obor Programování, pouze Jedlička je síťař.“
„To jsou ale čtyři jména.“
„Ten pátý jsem samozřejmě já,“ zasmál se Vašek Holler.
„A jaké máte téma?“
„Mechanické 3D tiskárny“
„Ano, o tom jsem slyšel od Ondřeje Šintáka, který to u nás na škole zavedl (Ondřej Šinták, top pedagog Kyberny a vedoucí oddělení výpočtní techniky,http://cz.linkedin.com/in/ondrejsintak, pozn.)“

 

Pokusné tisky ze 3d tiskárny na Kyberně

 

„Ten nás právě hodně pošoupnul k dosaženému úspěchu J. Sám je velmi pracovitý učitel a jeho prioritou je, aby práce vždycky měla kvalitní výsledky.“
„V čem jste jedineční oproti ostatním experimentátorům s 3d tiskárnami?“
„Vytváříme lokální a webové rozhraní pro komunikaci s 3d tiskárnou.“
„Lokální znamená, že to má vypínač? J
„Trochu víc. K tiskárně jsme připojili dotykový tablet Acer Ikonia Tab a chceme ho propojit i přes informační systém pro využití všem studentům. Mohli by si na tiskárně každý cokoliv tisknout, samozřejmě se svolením učitele (administrátora). Ten bude mít práva ovládat tiskovou frontu a mazat v ní.“ vysvětloval Vašek a po chvilce ještě dodal: „Momentálně pracujeme s open source programem pro komunikaci s tiskárnou. V budoucích projektech a letech chceme ale vytvořit úplně vlastní komunikační program, který by byl úplně kompatibilní se všemi 3D tiskárnami.“
„To zní dobře. Chceš se tomu tématu věnovat i profesionálně po absolutoriu?“
„To asi ne, mám jiné cíle. Chtěl bych jít na obor Business Intelligence na UHK. Studuje se tam dovednost, která je ve všech firmách velmi žádaná bych se tomu věnovat i v budoucích letech jako živobytí.“
V čem spočívá gros toho oboru?
Jde o analýzu trhu v oblasti IT. Cílem takové analýzy je najít naprosto aktuální technické řešení pro daný úkol, nebo projekt. Zároveň jde i o predikaci budoucnosti rozvoje technologií, a ještě i průzkum možností trhu.“
„Můžeš mi to nějak přiblížit?“
„Chce to hlavně kontakty. Musíme zjistit, co budeme potřebovat, za kolik a kde to pořídíme. U výsledného produktu pak určit, jak to asi půjde na ‚dračku‘. Například budu vyvíjet nový druh softwaru a přidávat k tomu nějaký nápad. Je jedno, nač bude software zaměřený, podstatné je, aby využíval nejlepších dostupných technologií a počítal s technologiemi budoucími, které teprve přijdou 

na trh.“
„Tak mnoho štěstí Tobě i Tvým kolegům v soutěži SOČ!“
„Děkujem.“ rozloučili jsme se s Václavem Hollerem, o kterém je třeba říci, že už před půl rokem s Janem Kulendíkem připravili projekt na vzdělávání seniorů a tento projekt je nyní ve fázi takzvaně ‚na klíč‘. Stačí ho jen ho spustit.  Slušné na druháka, ne? TR

 



 

Momentka s Alešem Dvořákem během našeho rozhovoru na KyberněMomentka s Alešem Dvořákem během našeho rozhovoru na Kyberně

 

Aleš Dvořák, programátor, který má rád týmové projekty

Konečně jsem měl to štěstí a setkal jsem se pro změnu se studentem technické větve naší školy, kterou bych rád více prozkoumal. Ostatně grafik a programátor odjakživa patřili do jednoho týmu.

Aleše Dvořáka jste si poslední dobou mohli všimnout jako vítěze mnoha soutěží.
„Kolik bylo soutěží, kterých ses účastnil, Aleši?“
„Nevím, já je nepočítám…“ zalovil v paměti mladík a na prstech si ukazoval, kolik jich asi bylo: „…dvě ‚sočky‘, nějaké ‚Hackathony‘, jeden Imagine Cup…“
„Deset, dvacet?“ urychloval jsem výpočet.
„Asi tak. Já mám ale mnohem radši praktické soutěže a projekty, na které se člověk nemusí připravovat, pouze přijde a změří si s ostatními sílu. A ještě při tom něco užitečného vznikne. Úplně nejraději mám, když můžeme pracovat v týmu, což odpovídá i profesionální praxi.“
„To je pravda, vím, jak rádi spolupracujete s Karlem Kulíškem. Jak jste se vůbec seznámili?“
„Asi před rokem jsem posílal e-mail. Sháněl jsem dobrého grafika, který by měl zájem se mnou pracovat.“
„Takže takový malý konkurz?“
„Ano, Karel se přihlásil a padl mi jako spolupracovník do oka, jak se říká. Hned pak začala naše profesionální součinnost. Nejdřív web pro nějakou kavárnu, pak vinotéku, jeden i druhý jsme vždy něco dohodili a společně vše realizovali. Teď se snažíme dělat větší projekty.“
„Jaké například?“
„Momentálně vyvíjím kvalitní informační systém pro střední a základní školy. Řekl bych, že bude lepší, než vše, co je dosud na trhu.“
„V čem bude lepší?“
 „Musí být především jednoduchý na ovládání. Beru to tak, že třeba na základních školách jsou učitelé často ze starších generací a počítače moc rádi nemají. Zároveň do toho chci přinést moderní technologie pro tablety a mobily, které používají studenti.“
„To znamená, že už nyní jako žák Kyberny máš takové projekty, které by Tě uživily?
„Ano. Ale musel bych se jim věnovat v plné míře místo školy.“
„Na kolik by sis tak měsíčně přišel?“
„Nástupní plat programátora by dělal asi 45 000,– čistého“
„Měl jsem dojem, že vyděláváte až okolo 70 000,–?“
„Ano ale, to už musí jít o zkušeného programátora, u velmi zkušeného to může být dokonce ještě víc.“
„Počítáš do budoucna, že bys do svého týmu přibral další absolventy z Počítačové grafiky?“
„Prozatím určitě ne, Karel Kulíšek mi určitě stačí. A když, tak v úkolu, to znamená zadat konkrétní práci a za tu zaplatit, ne nikoho na stálo.“
„To už jste tedy opravdu sehraní, že?“
„Ano, máme už spolu něco jako grafické studio. Pokud tě to zajímá, tak na tomto webu jsou nějaké reference: www.webaci.cz Moje osobní webové stránky jsou na: http://alesdvorak.cz

„A co zábava? Máš také nějaké koníčky?“„Jistě, všechno, co souvisí se sportovním létáním, nejvíc paragliding.“ usmál se konečně tenhle zodpovědný mladý muž, který měl na sobě tmavé kalhoty k obleku a decentní proužkovanou košili připravenou k maturitní písemce z angličtiny. Začínala mu přesně za sedm minut, tak jsme s povídáním museli spěchat.

 

Aleš Dvořák se připravuje na start (paragliding)

 

„Ještě k těm soutěžím, jako grafikovi mi třeba nic neříká slovo Hackathon.“
„Hackathon je soutěž v programování, ve které se programuje nonstop 24 hodin. Ty jsem právě většinou vyhrával. Tam jsme právě poprvé soutěžili spolu s Karlem a asi právě jeho zásluhou jsme i vyhráli, protože nám připravil skvělou prezentaci a i výsledná aplikace vypadala lépe, než jakou měli ostatní. Nikoho jiného ani nenapadlo vzít si do týmu grafika J
„A co se tam tak intenzivně programuje?“
„Zadávají se zcela obecná témata a nic k tomu. Co užitečného z toho tým vytvoří je v podstatě na nich. Když zadali téma Vánoce, navrhli jsme aplikaci, která zobrazovala lidem typy na dárky. Byla založena na principu, že člověk, který koupil dárek, svůj výběr zveřejnil, ostatní jej hodnotili. Tím se kombinovala statistika s nápady a vznikala tak různá doporučení (typy) pro každého, kdo si nevěděl rady. Vše na osobním mobilu.“
„To je vážně zajímavé, docela by se mi to hodilo.“
„Tenhle mobil jsem vlastně také vyhrál v soutěži. Pořádal ji Microsoft a šlo o naprogramování tří aplikací. Vítěz dostal tenhle model Nokia Lumia 800.“
„Bravo! A jak jste dopadli na Imagine Cupu?“
„Tam jsme byli, pravda, čtvrtí v rámci ČR. Zato jsme vyhráli speciální cenu za nejlepší Business plán.“
„Na co se chystáte teď?“
„Právě teď spolupracuji s hradeckou neurolaboratoří Commservis s.r.o., rádi bychom zhotovili prototyp zařízení, které bude ovládat vrtulník AR.Drone přímo mozkem.“
„Báječné! V jakém jazyce programuješ?“
„Nezaměřuji se na jediný jazyk. Na Kyberně jsme probírali C#, což se se dá použít na všechna obvyklá zařízení od počítačů až po mikročipy. Ale třeba weby píši v PHP.“
„Jak bys tedy obecně zhodnotil přínos výuky na Kyberně v této oblasti?“
„Ve fázi, kde se momentálně nacházím, už chápu, že škola asi nemůže stíhat to rychlé tempo, jakým se vyvíjí programování, takže v něčem mi výuka nepřipadá zcela aktuální. Na druhé straně jsem na školu nastoupil, aniž bych předtím cokoliv programoval. Školní výuka mě vlastně provedla těmi prvními krůčky a tak nějak mě nastartovala, abych si další a další znalosti rozšiřoval sám. Také je tady vynikající komunita studentů i učitelů, za kterými můžeš kdykoliv přijít zeptat se na radu, jak se co dělá. Také, a to pro mě bylo hodně užitečné, má škola dobré vybavení.“
„Programátoři potřebují také nějaké speciální technické vybavení?“
„Jistě. Máme možnost si zapůjčit mobily s Windows Phone 7, zařízení Micro Framework, 8 bitové mikročipy atd. Kdyby si to člověk měl pokaždé kupovat domů, tak by se nedoplatil, protože aktuálnost těchto technologií je cca půl roku. Konkrétně ten vrtulník AR.Drone jsem se učil programovat také na školním zařízení.“
„OK a jaké máš plány po maturitě?“
„Po maturitě budu dokončovat rozjeté projekty a začnu nové. Zároveň půjdu studovat VŠ, zajímám se o management, informační technologie dále studovat nemusím.“
„Už máš vybranou školu?“
„Vybral jsem si opět soukromou VŠ, obor management v IT (http://unicorncollege.cz/) a jestli bude škola dobrá, to teprve zjistím. Očekávám, že tím získám něco podobného, jako máme tady. To, že jsme malá škola, všichni se tu znají, sdílíme tu přátelské prostředí a know-how. Proto mi nevyhovuje styl ČVUT, která nabere 750 lidí a do jediného ročníku. Potřebuji se s lidmi potkávat, vyměňovat si informace, doufám, že tam potkám i lidi, kteří budou dobří ve vedení lidí, ředitele velkých společností atd.“
„Jakou radu bys adresoval mladším ročníkům programátorů?“
„Asi něco jako: Jděte za svými sny!“
„Hm, mohl bys to ještě trochu upřesnit?“
„No, často se jim nechce dělat něco navíc, ale tím právě o spoustu věcí přicházejí. To všechno, co se dá vytvořit při škole, je daleko cennější, než co jsi schopen vytvořit při zaměstnání.
Bylo za tři minuty 12 hodin, tak jsem poděkoval za rozhovor a Aleš vykročil vstříc testu z anglického jazyka a zářivé budoucnosti J TR

Afričané v nouzi, kterým Jitka Jägerová darovala vlastní kytaru.

 

Jitka Jägerova a Afričančata

Je málo lidí, kteří jdou opravdu vlastní cestou. Ještě méně je těch, kteří hodnotu svého úspěchu měří mírou pomáhání. A pak už znám jenom Jitku Jägerovou, nedávno výrazný studijní talent na Kyberně (snad budoucí filmová režisérka, fotografka a kytaristka…), která se dnes po absolutoriu, věnuje projektu: „An education to fight with the poor“ – vzdělávání, jak bojovat s chudobou v Africe a Indii.

„Čím je Jitka pro Tebe?“ ptám se ve středu odpoledne její sestry Alžběty (nyní vysokoškolačky uměleckého oboru Textilní tvorba na UHK).
„Ona je takové moje dvojče, ale není to dvojče“, směje se Bětka.
„Inspiruje Tě?“
„To jo, myslím, že ano, ona je taková odvážná.“ o zem učebny na Univerzitě přitom pleskají Bětčiny bosé nohy, zula se, že je venku horko. Bětka dodává: „Já se hrozně dlouho rozmýšlím, než něco udělám, a ona do toho jde hnedka.“
„A jak ji vnímají rodiče?“ ptám se ještě na Jitku.
„Taťka říká: ‚To je ta naše extravagantní holka…‘“
„Nedávno byla Jitka u nás na Kyberně vyučovat hru na kytaru bez své kytary. Prý o ní přišla v Africe?“
„Darovala ji jednomu Afričanovi.“
„Páni, hudební nástroj dává muzikant z ruky jako úplně poslední, že? Jak dlouho byla v Africe?“
„Zhruba půl roku.“
„A co tam bylo náplní její práce?“
„Pomáhala, většinou učila domorodé dětičky angličtinu, dospělé ženy, které nosí všechno na hlavách, cvičila, aby posilovaly břišní svalstvo, které mají atrofované. Dospělým se hlavně musí vysvětlovat, jak se chránit před AIDS, kterým tam populace nesmírně trpí atd.“

Fotografie z cvičení domorodých Afričanů, jehož instruktorkou je Jitka Jägerová

 

„Jak se k této práci dostala?“
„Před tím absolvovala kurz v Norsku u DRH Norway.“
(pozn., Na internetu jsem si zjistil, že jde o Cestovatelskou školu sídlící v zasněžené horské krajině nedaleko Lillehammeru, která se zaměřuje na poznávání života v rozvojových zemích a potom na pomoc tamním chudým obyvatelům. Vychovává si pro tuto činnost instruktory. Škola byla založena roku 1978. http://drh-norway.webnode.cz/)
„V čem spočívala náplň kurzu?“
„Jéžíši,“ vyhrkla Bětka, pro kterou bylo popisování sestřiných osudů samo sebou obtížné, „hlavně si museli na tu africkou misi vydělat peníze. Pracovali jako dobrovolníci v hotelu, který je s touto školou architektonicky propojen. Jíťa tam měla dokonce koncert.“
„Opravdu?“
„Myslím, pro lidi v hotelu na doplnění programu. „Bylo tam několik muzikantů, hráč na klasickou basu, tu dřevěnou, víš J, pak ještě jeden klávesista…“
„A to ji vyneslo nějaké peníze?“
„Prosím Tě, Jíťa a hrát za peníze, to vůbec!“ mávla rukou Bětka a řehtala se té myšlence.
„Tak čím si teda vydělávali?“ ptal jsem se nechápavě.
„Nejvíc asi tříděním odpadu – Norové totiž vyhazují spoustu věcí v dobrém stavu. Mnoho nalezených předmětů (oděvů) se dá znovu prodat. Například do Litvy, nejlepší kousky i do jakéhosi „hrabáku“ v Norsku, když je to třeba oblečení.“
 „Jéžíš!“ vyhrkl jsem nyní já, „To mám do svého článku vážně napsat?“
„Jasně, to není tajný.“ potvrdila se samozřejmostí Bětka. „A ani to není tak hrozný,“ doplnila ještě, „jde o speciální kontejnery, které jsou rozmístěné po celém Norsku, jsou označené jako humanitární pomoc. Ti dobrovolníci jejich obsah pouze třídí, aby mezi oblečením nebyly i jiné věci. Oblečení pak pytlují a odesílají potřebným do rozvojových zemí. Nejde vůbec o klasické popelnice J“  „Aha, to se mi ulevilo. Takže tam byla před Afrikou a kde je vlastně teď?“
„Odjela znovu do Norska, tentokrát v nějaké administrativní funkci, nevím, jak to říct.“
„Něco jako šiřitelka dobrého poselství, agitátorka?“
„Asi tak, shání prostě další zájemce.“
„Já si ji tedy neumím představit v kanceláři za stohem papírů.“
„Však ne, vždycky za ní někdo přijde, aby mu s něčím pomohla. Třeba jedné starší učitelce pomáhá s překlady do angličtiny a hlavně s vytvářením digitálních vizuálních pomůcek pro výuku, nebo jezdí na tu „Cloth Collection“, když ostatní nestíhají.“
„Jak to všechno víš Ty?“
„V létě jsem se tam byla podívat.“

Rozhovor nám bohužel přerušil Bětčin mobil, tak jsem se nedostal k tématu jejího studia na Textilní Tvorbě na UHK, které by Vás možná zajímalo. Každopádně kdyby Vás interesovaly osudy lidí v domcích uplácaných z hlíny a přikrytých slaměnou střechou, kdyby Vám nebylo lhostejné, že žijeme v té bohatší části světa a někdo někde v té chudší, zde jsou stránky té Cestovatelské školy: http://www.drh-norway.org TR

 

Jitka Jägerová na svých cestách po Africe 

Pavlína Poláchová v posledním dni své Praktické maturitní zkoušky

 

Aktuálně od maturit, aneb vše dopadá jinak, než zamýšlíme… 

Pavlína Poláchová právě ořezávala půvabné fotografie z prostředí divadla v rámci své maturitní práce. Nemohl jsem odolat a prohlížel jsem si je ještě v tom surovém stavu. 
„Páni! Kam Vlastně půjdeš, Pavlíno, po škole?“
„Ještě nevím.“ usmála se.

„Rozhodnu se podle toho, kam půjde studovat můj přítel. Buď do Prahy, nebo do Brna.“ dodala.
„Ne, to je škoda, takové nádherné fotografie!“ začal jsem se divit. 
„S mým přítelem jsme velmi sehraní, závodně tančíme. Byla by škoda mezi nás vkládat takovou dálku.“ Chvíli jsme se ještě přeli, ale pak jsem před jejím charakterem kapituloval.

„Stejně mě to vždycky ‚odkopne‘ někam jinam, než čekám.“ řekla Pavlína a pokračovala: „Třeba na střední školu jsem se hlásila do Velkého Poříčí.“
„Do Poříčí? A co je tam za školu?“
„Polygrafická, zaměřená hlavně na tiskařinu. Jenže mně to tam vůbec nevyhovovalo. Hlavně to prostředí, já potřebuji lidi a tohle byl takový venkov. Tak jsem přestoupila do Hradce na Floristiku a několik měsíců jsem vázala květinové kompozice. To mě opravdu bavilo. Pak ale přišel bratránek, který tou dobou studoval Biskupské gymnázium a říkal, že přestupuje ‚kamsi‘ na Kybernu na obor Programování. Zeptala jsem se, jestli je tam také nějaký výtvarný obor a on říkal, že ano. Tak jsem se konečně dostala až sem.“
„To jsem rád, že Tvůj talent pronikl až do fotografie.“, komentoval jsem to a Pavlína se rozzářila. 

„Já už ale fotím od malička. V sedmi letech jsem k narozeninám dostala takový modrožlutý fotoaparát a ten doopravdy fotil!“
Zasmál jsem se: „To byl na jedno použití?“
„Ne, na jedno použití, normálně se do něj dával kinofilm, akorát se musel ručně otáčet.“
„Ach tak.“
„A moje ‚historicky‘ první fotka bylo Babiččino údolí, takový ‚árt‘, náhodička, protože se okénko neposunulo úplně přesně a vytvořila se dvojexpozice.“

Pak jsem se setkal s Pavlínou ještě jednou následující den, kdy už měla práci odevzdanou a čekala na výroční vysvědčení. 
„Tak jaký máš výsledný dojem z Praktické maturitní zkoušky?“
„No, já jsem se toho nejdřív vůbec nebála, protože jsem si myslela, že deset dní bude spousta času. Nakonec jsem ale zjistila, že toho je mnohem víc. A byla to opravdu makačka! Stihla jsem to tak akorát!“ povídala mi Pavlína takovou rychlostí, že jsem nestíhal zapisovat. 

„Mé fotografie byly hotové téměř hned, takže jsem měla nejdřív pocit, že už to v podstatě celé mám. Jenže pak jsem zjistila, že mám napsat ještě rešerši a obhajobu, že k tomu mám vymyslet grafiku, všechno to vysázet a vytisknout včetně potisku cd atd.“
„A přemýšlela jsi ještě dál o kariéře fotografky?“
„Já počkám, až to, co přijde. A to si užiju tak, jak to půjde.“, řekla Pavlína hezky po svém. „I když se nezadaří, tak se to pokusím zvládnout, co nejlépe. Budoucnost nerada řeším, snad bych pak byla strašně zklamaná, kdyby to nevyšlo.“ 

„Tak ať to nyní u teoretických maturit vyjde Tobě i všem ostatním!“  TR    

(Pavlína Poláchová, která je na úvodní fotografii, je autorem následující černobílé fotografie. Tu úvodní fotografovala Sára Raudová.) 

Fotografie divadelní uvaděčky z cyklu maturitních fotografií Pavlíny Poláchové

Můj šéf praxi nevyžadoval…

Autoportrét Barbory HlaváčovéDnes jsem poprosil o rozhovor Barboru Hlaváčovou. Jednu z mála dívek, které se odvážily dělat praktickou maturitu ve 3d softwaru s tématem rigging, animace pohybu loutky.
„Barčo, jakým směrem se ubíraly Tvé kroky po Kyberně?“
„Zůstala jsem v Hradci Králové a našla jsem si práci v jednom reklamním studiu. Jako čerstvá absolventka jsem s tím kupodivu neměla problém. Vlastně už od listopadu pracuji.“
„A neměla jsi problém, že Ti chybí praxe?“
„Ne. Některá studia se absolventům nebrání, jen se musí trochu hledat. Ostatně právě teď vím i o několika dalších nabídkách.“
„Co máš ve Vašem studiu na starosti?“
„Především jsou to návrhy webových stránek, ale občas i jiná grafika – vizitky, letáky, plakáty, prostě všechno.“
„A jak Tě přijali noví spolupracovníci?“
„Kolektiv je tady opravdu super. Díky tomu se dokonce dostanu i ke kódování v HTML a CSS a velmi okrajově i k PHP. Kolega programátor mi s tím pomáhá a to mě momentálně baví víc, než design webů.“
„Pročpak?“
„No možná je to tím, že se u nás vyrábí celkem hodně webů a každý z nich je v podstatě stejný. Nemám příliš možnost být v tom kreativní. Takhle se ale dostávám hlouběji, mám šanci si leccos upravit přímo v kódu, dostanu se ke stylům CSS a pak už je ta práce zajímavější. “
„Co ještě Tě v práci těší?“
„Tak třeba pracovní doba. Vyhovuje mi, že běžně začínáme od devíti a končíme v pět, ale když je potřeba si něco zařídit, lze si čas třeba o hodinu posunout a končit později. Přísně se hlídá hlavně týdenní plán, povinných pro mě je 20 odpracovaných hodin. Samozřejmě se ale všechno musí předem dohodnout se šéfem. Za určitých předpokladů jde pracovat i v režimu „Home Office“, to znamená přímo z domu, ale má to zásadní nevýhody, protože vázne komunikace s ostatními kolegy. Všechno pak záleží na výměně e-mailů mezi šéfem, programátorem a vámi a takových e-mailů může být třeba sto. Všechny to pak může obtěžovat, a tak tuhle možnost většinou nevyužívám.“
„Home Office, to zní zajímavě J
„Ne, ne, tím se všechno opravdu jen zdržuje. Když potřebuju od šéfa schválit leták, tak abych posílala jeden e-mail za druhým. A navíc, radši tam docházím už proto, abych se dále vzdělávala.“
„Váš vedoucí pracovník má u Tebe velkou autoritu, co je vlastně zač?“
„Já si ho vážím hlavně pro jeho dlouholeté zkušenosti v oboru, jinak mám dojem, že vystudoval obor Informatika. Řekla bych, že asi ovládá všechny práce, které tam děláme a i ty další, třeba Flash, když je výjimečně potřeba, ten u nás dělá jenom on.“

 
„Říkala jsi 20 hodin týdně, to je poloviční úvazek?“
„Ano.“
„Proč Ti nedali celý?“
„Původně jsem ho měla, ale byl mi snížen, může za to asi obtížná doba.“
„Bylo to snadné, sepsat svou pracovní smlouvu?“
„Ne, to je absolutně to nejhorší a nejobtížnější na celé věci, ale nechci o tom mluvit!“
„Dobrá. Je to ale tedy něco, nač je třeba dát si opravdu pozor?“
„Ano, to mohu potvrdit.“ řekla Barbora přísně a bylo jasné, že je na čase změnit téma.
„Co plánuješ do budoucna?“ zeptal jsem se tedy.
Barča se zasmála: „Každý se mě ptá, jestli půjdu studovat vejšku, jenže s tím si právě nejsem příliš jistá. Rozhodně bych nechtěla jít studovat za každou cenu.“
„A jaký obor Tě zajímá?“
„Možná dálkově animace, nebo sem na grafickou tvorbu (UHK), uvidíme. Praha, ta mě vůbec neláká. Teď mi ale připadají zkušenosti, které získávám v práci mnohem cennější. Je důležité mít praxi a Hradec Králové je pěkný!“
„Ano je, děkuji Ti, Barčo, za rozhovor a ať se daří!“ TR
(obrázek: autoportrét Barbory Hlaváčové)

 

 

V pivovaru se učí grafický design!

Filip Kubík fotografován Michalem HavlíčkemKdyž naši absolventi pokračují ve studiu na VŠ, obvykle si po pár týdnech stěžují na nedostatek předmětů, které by jim rozvíjely počítačové dovednosti z Kyberny. Filip Kubík si ale nic takového nepřál. Ve čtvrtém ročníku se cíleně začal věnovat grafickému designu a podařilo se mu úspěšně složit přijímací zkoušky na Grafickou tvorbu – multimédia (UHK), která sídlí jen asi kilometr od nás v budově bývalého hradeckého pivovaru.

„Co se Ti splnilo a co ne, Filipe?“ Zeptal jsem se dredatého tmavovlasého mladíka s jiskrným pohledem. Seděli jsme v jedné z hezkých poslucháren UHK, dříve výrobně piva.
„Tak, splnilo…“, zaváhal, hned ale zasvítil:  „Až nad očekávání mě tu začala bavit klasická grafika, hlavně hlubotisk: lept, akvatinta, suchá jehla, ale i tisk z výšky – linoryt.“
„Kdo Vás momentálně učí tyto techniky a jaká dostáváte témata?“, zeptal jsem se Filipa.
„Učí to Mgr. Lubomír Netušil a myslím, že je v tom fakt dobrý, také jeho syn na figurálku. Prvním tématem byla doprava, teď nám zadal les a přírodu. Zrovna tady mám na ukázku svůj cyklus Příběh tlejícího stromu. Je to moje prvotina.“ Filip vytáhl z tašky desky plné grafik a rozložil je na stole. Prohlížel jsem si je a zeptal se:
„Kde bereš plechy? Když jsem to studoval já, byl velký problém je sehnat.“
Filip se zasmál a odvětil: „Můj otčím je klempíř a u pana Netušila je navíc možnost tyhle plechy objednat.“
„Kolik stojí?“
„Asi pade.“ Řekl Filip stručně a já se ještě zeptal na slitinu a on doplnil, že jde o titan plus zinek.
„A k tomu designu,“ navázal volně na první otázku, „rozvíjím se zde dál, pokračuji, ačkoliv ne zcela tak, jak bych chtěl. Mým snem bylo studovat tento obor na UJEP v Ústí n. Labem“
„Ale vedoucí oboru MgA. Petr Hůza je přece právě absolventem ústecké univerzity, nebo ne?“, zeptal jsem se.
„To ano a ten vliv je tam znát, ale on tam studoval na keramice. Je ale pravda, že přímo říkal, že tam je i výborná prostupnost mezi obory, pokud má student zájem. Také se mi líbí, že na rozdíl od Textilní tvorby nemá náš obor pedagogické zaměření, že je to čistá grafika.“
„A proč Ti to připadá tolik výhodné?“, zeptal jsem se překvapeně.
„Protože jsem nechtěl studovat ‚peďák‘, o kterém se říká, že na něj chodí lidé, když nemají kam jinam jít.“
To mě trochu nazlobilo a ohradil jsem se: „Umíš si představit, kolik stoprocentních ‚umělců‘ musí kvůli obživě učit?“
„Asi ano, je to taková jistota a hodně jsem o tom i přemýšlel. Nakonec i já jsem teď dostal nabídku vyučovat grafiku na jedné dobré škole a určitě tam učit půjdu.“
„No vida!“, řekl jsem už méně nazlobeně a ptal se dál: „Jak Ti vyhovují ostatní předměty, zvláště ty teoretické?“
„Já myslím, že celkem dobře. Dějiny umění a grafiky už jsem měl na Kyberně, za což jsem moc rád, protože jinak bych v tom určitě plaval. Estetika a jiné předměty jsou volitelné, takže si je můžeš kombinovat podle libosti. Můžu chodit s archiváři, politology nebo filosofy a navíc se tím dají dobře nahnat kredity. Je velkou výhodou, že je UHK opravdu velkou univerzitou.“
„A co Tví noví spolužáci zde?“, ptám se dál.
„Tady mám super spolužáky!“ odpovídá bez váhání (dva za námi ještě seděli J). Jediný problém je v tom, že nás je mnoho (nabrali jich víc kvůli financím) a v ateliérech není mnoho místa. Také mezi sebou máme vzájemný respekt. Já se tu spíše učím kresbu a písmo, oni mi zase chválí, jak to umím s těmi počítači.“
„Takže znalosti od nás se Ti tu hodily?“
„Určitě, právě teď pracujeme na Corporate Designu pro obchodní subjekt, na výběr byla i jiná témata, před tím například ‚muž a žena‘. Oproti Tvé výuce mi to ale přijde mnohem volnější. Nenecháváme se vůbec omezovat přáním klienta, prostě si volně tvoříme. A samozřejmě k tomu zpracováváme velké rešerše, sedíme s panem Hůzou a rozebíráme, co se komu líbí a proč.“, pak náhle připomenul:
„A co je tady úplně skvělé, že začínáme každý den od deseti hodin dopoledne a výuka probíhá jen v pondělí až ve středu. Ve zbytku týdne máme prostor najít si třeba práci, přidat volitelné předměty, realizovat své koníčky, zkrátka jak kdo chce.“
„To vypadá jako nějaký ráj, není v tom nějaký háček?“
„Snad ano. Po Kyberně si nemohu zvyknout, že se tady platí i za kopírování (korunu za jednou kopii) a hlavně za tisk plakátů. Formát B1 vyjde asi na 300 Kč, takže už momentálně tisknu doma ve Dvoře Králové. Kyberna, když si člověk spočítá výdaje za notebook a školné, vypadá děsně draze, ale pak v tom jsou všechny tyhle věci zdarma. To si uvědomuji až tady.“
 „Aha. A co obživa? Co zakázky a vůbec financování Tvého studia zde?“
„Tak já jsem velice vděčný svým rodičům, protože mi mé náklady za studium komplet hradí. Ale právě teď nedávno jsem si zařídil nějakou menší brigádu, abych jim to ulehčil. Ta rodičovská pomoc má velké výhody, protože si nevybíjím kreativitu na studium. Ale zakázky také plánujeme, hlavně s Dominikem Robkem.“
„Nepovídej, a jak se mu daří?“, zeptal jsem se se zájmem na osud slibného designéra.
 „Qwerty (to je jeho přezdívka) pracoval rok ve finančním odvětví a letos se dostal do Zlína na Produktový design. Však už na něm bylo vidět, jak mu ta kreativita chybí!“, zasmál se Filip.
„No to je skvělá zpráva, že mu moc gratuluji! Nemáš náhodou zprávy i o dalších spolužácích?“
„Jen o několika, Jakub Nosek je na VOŠ ve Štětí, ale není to pro něho dost zajímavé po Kyberně, Lucka Sněžná bude studovat Výtvarnou výchovu a Historii, Verča Janáčková a pár dalších studují Archivnictví rovněž na UHK, mimochodem v tom oboru se předpokládá velký počítačový boom, je to zajímavé studium.  A výborně se daří dalšímu designérovi Tomáši Rejmonovi, který pravidelně píše pro Designkabinet, teď má psát o naší výstavě plakátů, které máme ve Filharmonii Hradec Králové. “
„Co bys, Filipe, na závěr vzkázal našim současným studentům jako radu?“
„Tak to já nevím takhle z patra! Asi bych jim doporučil hlavně nepolevit. To je individuální, každý ví jaké má nedostatky, jakou jsem třeba já udělal chybu s kresbou – teď kreslím doma.  Zkrátka kdo něco chce, neměl by to podcenit. Jo, a buďte hodní na učitele!“
„Tak to Ti děkuju J“ TR

 Detail grafického listu Filipa Kubíka, lept s akvatintou *2012

 

Ukázka maturitní práce Paigi Holomkové

 

Kam už paměť nesahá

Pamatuji si ji v dobrém, několikrát ale i v nepochopitelném smutku a nepřízni vůči světu. Každopádně vzpomínkám vévodí luxusní cyklus ilustrací pro tarotové karty, kterým se naše škola honosí od jejího absolutoria v květnu 2011.

Načapal jsem Paigi (Pavlu Holomkovou) s kamarádkou v sobotu ve škole. Přijela pomoct kamarádce s fotodokumentací filmového natáčení. Také mně k odpolednímu pomohla natočit pár filmových záznamů a mezi tím jsem ji trochu vyzpovídal. 

„Kam si se po škole poděla?“

„Utekla jsem na Pražskou vysokou školu psychosociálních studií.“

„Aha, tam sis vlastně přála jít.  Je snadné se tam dostat?“

„Relativně ano, dostala se nás asi čtvrtina z přihlášených.“

„A vyplatí se taková nová škola studovat?“

„Zcela určitě. Mě to baví, máme v tom i psychoterapii, kterou jsem se i tak chtěla zabývat. A hlavně tam máme spoustu učitelů s podobným přístupem jako vy tady.“

„Aha, děkuji.“, Paigi dále vysvětlovala:

„V těch renomovaných ‚kamenných‘ školách Ti neřeknou víc, než mají napsané v sylabech předmětů. To je takový ten papír, podle kterého se musí naučit tohle a tamto, víc ale ti učitelé neřeknou ani slovo. Vidím to u kamarádky, jak je z toho zoufalá. A nejen u ní.„

„Od kamarádky?“

„No ano, je to vrstevnice z Mýta ze základky,“ odvětila Paigi a pokračovala:

„Ze všech ostatních vysokých škol, kam chodí moji známí, jsem já jediná, kdo na vysokou školu chodí rád a ne kvůli papíru. Totéž, myslím, cítí i moji spolužáci,“ popsala Paigi a zdůraznila: „Nedokážu si představit, že bych studovala jen kvůli tomu, abych měla za pět let magistra.“

„Ale to asi nebudeš mít, ne?“

„Budu! Ten titul PVŠPS uděluje. Ale musím ji nejdřív udělat :)“

Rozhovor nabral na spontánnosti a začal se ubírat směrem na osobní život a plány.

„Utekla jsem do Prahy od Kybernetů a teď se kamarádím znovu jen se samými Kybernety,“ řekla mi Paigi se smíchem. „Hodně nás šlo do Prahy a zůstaly mi funkční i všechny ty starší kontakty. Kolikrát spolupracujeme i na zakázkách, hlavně na webdesignu, ale pracuji na čemkoli, co se namane, aby byl nějaký přivýdělek. Jen času na to moc není, protože školu mám od půl deváté do půl sedmé, takže jako tady na Kyberně :) Dostala jsem i nabídku jako grafička ilustrátorka.“

„Výborně, myslím, že tohle bys opravdu měla dělat. Řekl bych, že Tvé ilustrace jsou ve své kategorii u nás na Kyberně dosud nepřekonané.“ 

„Jenže to bylo do Maďarska a tam se mi odjet nechce.“

„No to je jasné, nejdřív je nutné dokončit školu.“

„To jistě, ale když se rozhlédnu po grafických studiích, tak to vůbec nevypadá jednoduše. Sháním-li brigádu, požadují po mně, abych prokázala praxi. A je takový nový módní trend, že si za praxi v takovém studiu musíš zaplatit! Stalo se mi, že jsem jedno takové studio oslovila. Po brigádníkovi prostě chtějí prokázanou praxi a vůbec už nechtějí vidět žádné práce, dokud nebudu mít nějaké doporučení!“ 

„Být freelancer nestačí?“

„Ne, většinou po Vás nic nechtějí, a když, tak třeba celý webdesign za dvě stovky. A to samozřejmě dělat nechci. Naštěstí mám zakázky právě od absolventů a studentů Kyberny, hlavně od programátorů. V poslední době dělám větší projekty třeba pro Tomáše Lekla, Tomáše Panského a Adama Řezníčka.“

Seděli jsme  v učebně 403, kde mi před okamžikem skončilo školení úředníků z Krajského úřadu v Hradci Králové, a já jsem na Paigi  vytáhl připravený fotoaparát. Absolventka se ale vzpouzela, že raději sama fotografuje, nežli stojí před objektivem.

 

Paigi Holomková osobně, foto ©Pavel Trnka 2012

 

„Zázemí na Kyberně mi hrozně chybí,“ pokračovla potom. „Vzpomínám si, jak nás naše první třídní, paní Peterová vždy vedla k tomu, abychom nikdy nechodili vyšlapanou cestou, kterou jdou všichni, ale našli si tu svoji. A přestože je leckdy trnitá, je lepší probojovat si ji. A když jsem prohlížela zpětně e-maily, tak jsem zase narazila na dopisy od druhé třídní, od Simony Trnkové, a ty jsou naprosto jedinečné: ‚Vy moji hadi, mám Vás ráda…, ne kecám!‘ Na to se krásně vzpomíná, nebo: ‚Já vám nikdy nelžu, jenom kdybych Vám někdy tvrdila, že Vás mám ráda, tak zásadně kecám.‘ A nejlepší to bylo při maturitě. Všichni jsme se postavili před komisi a Simona začala: ‚Tak, Vy moji hadi…‘ Předsedkyně na ni zírala a vůbec to nechápala. Z maturity si vůbec pamatuju jen ráno před, pak ráno s ‚hadama‘ a pak už nic. Vlastně, když Tě tak vidím, všechno se mi to vybavuje, jak jsem Ti při odborné maturitě napovídala tolik informací o Casparu Davidu Friedrichovi, že jsi také úplně odpadl.“ Zasmáli jsme se oba dva a Paigi zase pokračovala:

„Vrátíš se a všechno se Ti vybavuje…, ty večery na béčku (budova školy B), kdy jsme seděli v těch zapuštěných dveřích a kecali. Učebny B13, B14… Akorát B18 jsem nenáviděla. Buď tam byla zima, nebo hrozné teplo. Ještě horší byla A24, teď je tam školka, ale tehdy jsme tam mívali angličtinu a říkali jsme vždycky: ‚Máme angličtinu v pekle, jdeme do pekla…‘ Byly tam ošklivé mříže, jediné v celé škole. Strašně moc se tady toho odehrálo. Vždycky jsem se sem vracela jako domů.“ Odmlčela se.

„Dneska jsem měla být v Bohnicích (studuje psychologii) s doktorem Nešporem. Ale jela jsem raději sem pomoci s fotografováním a první mě napadl obrat, že ‚jedu domů‘.

Mimochodem už vím téma na svou bakalářku. Zajímá mě vliv médií na člověka, jeho psychiku. Hezky jsem s tím spojila grafiku a psychologii. Psychologie mě baví, potřebuju vědět, co je za tím vším, co se v duši odehrává, a reklamě rozumím právě odtud.“

Paigino vyprávění ukončil její telefon, musela už jít zase pomáhat. Na konci ale ještě s nezbytnou dávkou sentimentality po Kyberně dodala: „Ale ta moje vejška má také jednu chybu, máme tam pouze placené tiskárny a platíme korunu padesát za výtisk, a vůbec nic si tam nesmíme skenovat!“ Pak už jsme se ale rozloučili a to byl i konec rozhovoru. TR

 

 

Tomáš Kraus "Bóža" právě sedí na natáčecím voze (cranecar) a připravuje se na filmování rekonstrukce historické bitvy z 2. světové války

 

Bóža II. díl (pokračování o Tomášovi Krausovi, začátek viz níže)

…pracuje také v malém specializovaném týmu. Patří do něho Víťa Hašek, Ondřej Homolka, Tomáš Pořízek, Martin Kaňůrek, a další naši absolventi. Jmenují se 3heads a podle informace z jejich webu 3heads.info jde o volnou kreativní skupinu, do níž patří ještě pilot dálkově ovládaných vrtulníků Dan Pék, který jediný Kybernu nestudoval.

„Tři neděle jsme natáčeli ‚na longboardu‘ ve Švýcarsku a v Česku. Pak jsme jeli točit do Alp. Jmenovalo se to Greener Pastures (zelenající pastviny), protože to vyjadřuje životní styl jezdců.
Další naší aktivitou, která je naprosto aktuální (!), je filmování hotelových zařízení na ostrově Bali. Víťa a ostatní tam právě odletěli, budou tam 14 dní natáčet dost hustý záběry z exotiky.“
„No to je neskutečný, co děláte!“, vykřikl jsem ohromeně. „A proč nejsi s nimi?“
„No protože využívají technologii octocopteru a helicam a k tomu mě nepotřebují. Já dělám spíš cranecar a střih.“
„…krom všeho možného ostatního, že?“, doplnil jsem já se smíchem a odhadem pravé povahy věcí. „Mohl bys blíže popsat ty filmařské termíny?“
„Octocopter je helikoptéra s osmi vrtulemi,“ vysvětloval Bóža gestikulujíc rukama. „…a helicam je vrtulník s kamerou. Je na tom připevněna kamera, nebo fotoaparát a ovládá se vysílačkou ze země. Víťa a Dan v tom mají bohaté zkušenosti, dělali třeba virtuální prohlídku pro zlínskou univerzitu UTB (viz web.utb.cz/vp/).“
„…a cranecar?“
„To je ten (viz obrázek, foto ©Vít Hašek) auťák s jeřábovým ramenem, na jehož konci je také kamera. S tím jsme toho už spoustu najezdili a natočili. Já se nyní specializuji na sportovní videa.“
„A kde máte centrálu, když tolik cestujete?“
„Máme to dané sem do Hradce Králové. Já jsem z Lázní Bělohrad, Víťa z Chocně, Pořez je z Hranic n. M. a Kaňour ze Vsetína. Tady v HK jsou na bytě, díky Kyberně tu ten pocit základny zůstal.Teď také studují ve Zlíně, ale sem tam se tu scházíme.“, řekl Bóža a vrátil se ještě k tématu cranecaru: „S tím se mimo jiné točil i pět dílů Green Pastures, kde jsem dělal kameru i střih (viz www.skategreenerpastures.com). Spolupracovali jsme hlavně s Víťou a sponzoroval to Red Bull. Je to opravdu dost práce, znamená to probírání materiálů, shánění hudby a tak. A teďka, když mám dělat ještě věci do školy, těžko se to stíhá.“
„Počkej, ty k tomu ještě studuješ? Vždyť už máš titul DiS. (diplomovaný specialista).“
„Jo, to mám, ale dodělávám si ještě ‚pajdák‘ na UHK, jsem na dvouoboru informatika a základy techniky.“
„Cože? A co Ti to dává?“
„Rozhled v matematice a psychologii, nic víc.“ řekl vážně Bóža a dodal s hlasitým hýkavým smíchem: „Jo a hlavně to bylo bez přijímaček!“.
„…hm, jít někam proto, že je to bez přijímaček, to je fakt debilní důvod, promiň.“
„Ale tak to není, pro mě to bude spíš jistota. Moje máma je úspěšná designérka, a také při tom učí. Někdy, když klienti hromadně neplatí, jsou to naše jediné peníze a zachrání nám to život.“
(o Tvorbě rodiny Krausových si přečtete ve třetím díle brzy) TR

 

Studenti David Macháček a Vašek Neckář na návštěvě na Kyberně

 

Další inspirace našim studentům?

Přijeli k nám na návštěvu David Macháček (ten vlevo na fotografii) a Vláďa Neckář (ten vpravo):

„Nazdar kluci, hned jsem u Vás,“ uvítal jsem je odhazujíc věci do kabinetu. „Kde jste?“, přešel jsem rovnou k věci.

„Já v Praze a on v Plzni,“ odtušil David a rozumí se, že myslel studijní pobyt na VŠ.

„Ale já chci přestoupit do Hradce, mě to v Plzni nebaví,“ doplnil Vláďa Neckář a pokračoval: „Jsem tam na oboru Komerční elektrotechnika. Myslel jsem, když to můj táta také studoval, že mi s tím pomůže, ale ani tak mi to nejde. Je to strašně obtížné studium. Hlavně ta matematika a fyzika.“

„No jo, on nám pan Jílek při matematice říkal: ‚Počkejte, počkejte, vy tu matematiku ještě budete potřebovat, až budete na vejšce!‘,“ glosoval řeč bývalého spolužáka David Macháček.

“A co ty studuješ?”

“Já jsem na ekonomii,” odvětil David a mě se zdálo, že to řekl trochu provinile J. “Co se tak na mě koukáte?” rýpl si ihned do mého zamračeného pohledu. “Jediná nevýhoda je, že v tomhle oboru je moc peněz.”

“Cože, moc peněz?”

“No, já dělám finanční poradenství a mezi námi se to tak říká: ‚Jediná nevýhoda tohohle oboru je, že je to trochu přeplacené!‘,” Všichni jsme se srdečně zasmáli.

V tom se přiblížil Martin Mercl, a tak jsem mu udělal místo: “Já už Ti je nechám, tady je máš, Martine” Ten nás ale lakonicky setřel: “Jen si je nech, já je na nic nepotřebuju.“
Jen na vysvětlenou, kluci přijeli skutečně jen na návštěvu, podívat se na svou Alma mater.TR

 

.
Nenápadný, ale nepostradatelný Tomáš Kraus zvaný Bóža

 

Tomáš Kraus zvaný přáteli „Bóža“, díl I.

Bylo by asi nedůvěryhodné začít o Bóžovi sadou superlativů o jeho ryzí povaze a pracovitosti. Postačí, když řeknu, že zkušenosti, které mi pro tento článek skromně svěřil, budou rovnou na seriál.

Absolventem školy, která už neexistuje  

Dokud byl na Vyšší odborné škole filmové Zlín (VOŠFZ) přítomen pedagog, animátor Michael Carrington, získávala škola na popularitě (tedy, alespoň, co já vím). Na její půdě natočil své Krysáky například Cyril Podolský. Nedávno ale zkrachovala záhadným odlivem financí a Michael nyní pracuje v Praze na různých vlastních projektech. Právě tuto školu po maturitě na Kyberně Tomáš Kraus zvaný Bóža úspěšně vystudoval. Stihnul to na poslední chvíli.

„Projevovalo se nějak předem, že vedení VOŠFZ nemá zájem o budoucnost školy, ale spíš o nějaké privátní plány?“

 "Odhalili jsme to asi po měsíci studia, ale zápal spolužáků a zajímavé animační techniky – a lidi zblázněný do nich z kantorů (Carrington, Krupa – kameraman Karla Zemana, Kolář…) i studentů. To nadšení ale brzy odpadlo. U mě asi po dvou měsících, někomu to vydrželo i rok. A pak tu byl pro všechny ten boj s byrokratickým vedením, které celý kult zlínské školy potopilo." 

"Prý Vám scházela i filmařská technika?"

 „Když jsem potřeboval kameru nebo foťák, musel jsem se vrátit sem na Kybernu a tady si ho vypůjčit. Totéž i se softwarem. Na Kyberně byl, tam ani náhodou.“

„Přesto ale měla tahle VOŠ k dispozici neuvěřitelné dědictví po slavných Baťových ateliérech. Když jsem u Tebe byl na návštěvě, vzal jsi mě do rozsáhlých prostor ateliéru Hermíny Týrlové, ateliér Karla Zemana byl bohužel zamčený, vzpomínáš si?“

„Ano. To je pravda. Měli jsme ateliéry, obří stativy a stoly. Ale všechno historické, hlavně kamery. Světla jsme si půjčovali až z Barrandova.“

„Zmínil ses, že jsi tam spolupracoval na 48 filmech, jak jsi to za tři roky denního studia mohl zvládnout?“

„No, to nikam nepiš! Režii, scénáře a všechny hlavní profese si ti autoři dělali sami, já jsem pouze pomáhal. Ale zásadnější podíl jsem měl na filmu Žofie Zajíčkové Domino. Tady je link: http://vimeo.com/13726167. U toho jsem realizoval kompletně kameru i střih.“

„To je krásný film – dokonale nepočítačová ploška. A nezapře to užitečnost širokého animátorského stolu, vzpomínám si, že ještě kolem desáté večer byli studenti ve škole a trpělivě animovali.“

„Jo, jo, tahle práce potřebuje čas. Pracovali jsme až 16 hodin denně, hlavně Žofka. Mimochodem ten film teď získal cenu poroty na nějakém japonském festivalu, ale jméno bohužel nevím.“

„Gratuluji! A co ty ostatní filmy?“

„Tam jsem se podílel na střihu nebo na kameře, někde jsem dělal zvuk, jinde dubbing jedné z postav atd.“

„Nenápadně v pozadí, ale nepostradatelný, to jsi celý ty. Prozradím na Tebe, že máš díky spolupráci se svou rodinou zkušenosti s navrhováním interiérů například pro Slovnaft, že jsi spoluzakladatelem Filmového festivalu aplikované kybernetiky, pojízdného tabla na MHD Tablobus, že máte se spolužáky filmařskou společnost pro technicky náročné snímky (http://www.3heads.info), že studuješ další VŠ, ale detaily si nechám na příště.“

Budeme se těšit. TR 

 

Malá osobní revoluce

Kristýna Podhrázská, fotografoval její tatínek profesionální fotograf Miroslav PodhrázskýKristýna Podhrázská měla vždycky svou hlavu. Nejednou tu byla maminka, aby vyslechla zničující kritiku. Její krásná dcera musela oči klopit hluboko do země a slibovat a slibovat, čemu jsme spíš toužili věřit. A pak najednou jsem se sám stal svědkem její neuvěřitelné osobní proměny, když u praktické maturity odevzdávala nádherný časopis plný fotografií a článků, které sama napsala, nafotila, nebo některým snímkům stála před objektivem jako modelka. Dodnes nemohu potlačit údiv, kdykoliv ji vidím, jak to, že v klíčovém momentě před maturitou dokázala změnit tohle všechno…

„Co vlastně právě děláš?“, ptám se Kristýny ve vestibulu naší školy v chladivém jarním dopoledni.
„No, grafika to není…“, povídá Kristýna s omluvným úsměvem: „…pracuji jako realitní makléřka.“
„Cože? A v čem to spočívá?“
„Pracuji ve firmě DUMREALIT.CZ a nabízím klientům různé nemovitosti, jezdím je s nimi prohlížet přímo do terénu, organizuji obchodní schůzky a tak.“
„A co k tomu je potřeba umět?“
„Tak především musím být komunikativní…“
„A hezká!“ skočil jsem jí do řeči, takže se zapýřila.
„No, ale taky s nimi sepisuji smlouvy, udržuji korespondenci atd.“
„A co fotografie těch objektů, nevyužila jsi alespoň v tom trochu dovednosti z Kyberny?“
„No tak to určitě jo, protože je fotím, upravuji ve Photoshopu, a pak dávám na web, vlastně dělám kompletní inzerci.“
„A nebojíš se, že když zveřejním, jaké máš zajímavé zaměstnání, že tam přiběhne řada našich absolventů dělat Ti konkurenci.“
„Ne, ať klidně přijdou.“…

TR


Na fotografii je  Kristýna Podhrázská, fotografoval ji její tatínek, profesionál v oboru, pan Miroslav Podhrázský

 

Nová „paní učitelka“

Anna Huňková, absolventka Kyberny, nyní studuje fotografii na UJEP

 

Ne, nelekejte se, Anna Huňková přijde jen na krátkou stáž a přednese aktuální postřehy o studiu na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Zároveň si ale připravila projekt zaměřený na postmoderní fotografii, čímž obohatí náš výukový program. Objeví se u nás poprvé 23. dubna a představí se v několika grafických třídách.

„Jak je to dlouho, co jsi po maturitě opustila Kybernu?“

„Myslím, že pět let.“
 Pamatuji si, že jsi se na Fakultu umění a designu v Ústí dostala na poprvé s kolekcí fotografií a básní ve kterých figurovali vlakoví cestující, že?“
„Ne docela. To byly tibetské básně o zkrocení býka a z vlaku tam byly jen detaily interiéru.“
„Kdyby ses mohla dnes rozhodnout pro kteroukoliv jinou uměleckou VŠ v Čechách, která by to byla?" 
„No zase ta samá!“
„Takže jsi tam spokojená, že? U koho jsi v ateliéru?“
„U profesora Vojtěchovského, ten je velmi známý svými fotografiemi skla a také automobilů.“
„Čím se zabýváš Ty ve svých fotografiích?“
„Nejčastěji dělám fotografické ilustrace třeba k vážnějším textům Williama Blakea, nebo naopak k takovým kultovním autorům, jako je Boris Vian. Technicky jde často o fotogramy (kladení předmětů na fotocitlivou vrstvu)“ 
„A děláš také nějaké komerční fotografie, fotíš třeba modelky, používáš matte painting, aby fotky vypadaly co nejlépe?“
„Ne, to nikdy! To bych ztratila duši!!!“
„Jejda. Ale čím se budeš živit, až zcela dostuduješ?“
„Chtěla bych radši pracovat jako restaurátorka fotografií někde v archivu.“
„A kde je takový vhodný archiv?“
„Vlastně v každém větším městě. Fotografie jsou součástí každé historické sbírky.“
„Co sis pro naše studenty připravila, o čem budeš přednášet?“
„Bude to přednáška o konceptuální fotografii Hanse-Petera Feldmanna a Sue de Beer. Oba jsou postmodernisté, to je směr, který zprostředkovává vlastní autorův svět, nebo prostřednictvím uměleckého díla lidem umožňuje, aby se se svým vnitřním světem nově konfrontovali.“
„To zní složitě, co konkrétně Feldmann a de Beer fotí?“


Hans-Peter Feldmann, Die Töten

 

„Jsou to fotky z řádění levicových teroristů RAF (Rote Armee Fraktion) v Německu let sedmdesátých. V Západním Berlíně tehdy probíhaly únosy a vydírání a Feldmann použil autentické novinové fotografie v novém kontextu, když k nim uvedl pouze jména a data úmrtí, aniž by rozlišil, zdali šlo po policistu, oběť nebo teroristu. A Sue de Beer k nim zase přirovnala střelce (atentátníky) z amerických škol.“
„Vau, Ty jsi velmi alternativní!“
„Alternativní? To si nemyslím.“
„A proč Tě tedy nesmím vyfotografovat?“
„Protože jsem šla studovat fotku, abych byla za fotoaparátem a ne před! Můj oblíbený portrét je s talířkem před obličejem“ (smích)
„Tak jo, děkuju Ti za rozhovor.“
„Nemáš zač, ale vůbec to od Tebe nebylo fér, tenhle výslech!
 TR

 

Znáte Marka Vondrušku?

Praha, veletrh Reklama Polygraf dne 20. 3. 2012. Někdo mi zaťukal na rameno a já vzhlédnul. Nade mnou, pod klenbou secesního paláce holešovického výstaviště se usmívala známá hlava loňského absolventa Marka Vondrušky a s ním řada jeho nových spolužáků. Studuje právě soukromou vyšší odbornou školu Orange Factory, a tak jsem se zase trochu poptal, abyste získali přehled.

„Jsem tu moc spokojený.“ Odvětil bez váhání Marek. Vytáhl mobilní telefon a promítl mi sérii zdařilých kreseb. „Ale Marku, ty jsi byl přece vždycky třidéčkař, ne?“ „No to jsem pořád, ale zdokonaluji se v kresbě, vyhovuje mi, že na Orange máme větší časové dotace u mnoha předmětů, takže když kresbu jeden den začnu, v klidu ji také dokončím.“
„Hm…“, komentoval jsem to uraženě J
„A taky tady máme širší paletu předmětů, jako jsou marketing, estetika atd.“
„A co počítačové předměty, dosahují takové úrovně, jako u nás?“
„To sice ne, ale je to spíš proto, že studenti tu nejsou tak pokročilí, jako na Kyberně. Třeba Photoshop se tu učí velmi dobře a podrobně, ale pro nás, kteří to umíme, to k užitku není.
Co se týká atmosféry, tak je podobná, jako na Kyberně, od studentů se očekává zájem, což pro lidi z gymnázií bývá smrtelné. Ti jsou zvyklí na tlak, a tady se očekává, že si sami dovedete poručit. Taky je tu docela velké školné.“
„Já jsem slyšel, že je tu vynikající výuka fotografie, povězte mi něco o tom.“, obrátil jsem se na jeho spolužáky.
Michaela Egli, se kterou se pro mě Marek vyfotil (viz foto), mi hned ochotně vysvětlovala: „To je pravda, učí nás profesor Vojtěchovský a je naprosto úžasný. Je vidět, že fotografii rozumí a ještě je vždy ochotný problém vysvětlit, a také pomoci.“ (Totéž mi potvrdil i student Tomáš Wolfschläger, který právě fotil.)
„A co ostatní předměty, také Vás tak chytla klasická kresba jako Marka?“
„Ne, ani v nejmenším.“, řekla Míša. „Na kresbu vůbec nechodím a ostatní předměty mě spíš otravují. Jediné, co mě baví, je focení!“, řekla a seskočila ze židle, aby Tomášovi vysvětlila, jak má foťák správně nastavit.
 

Marek Vondruška se spolužačkou Míšou Egli v secesní budově výstavištěMarek Vondruška a Míša Egli 
Marek mi ještě vysvětlil, proč jsou na veletrhu Reklama Polygraf. Celý první ročník Orange Factory to má povinné, každému je přidělena práce. Tomáš a Míša provádějí fotodokumentaci, někteří rozdávají letáky a podobně, Marek sám hlídá výstavu soutěžních kalendářů.
„Je to pěkná otrava.“ postěžoval si mi na závěr.

--------------------------------------------------------------------------

Já mohu dodat jednu novinku, že pořadatel veletrhu Reklama Polygraf mi přislíbil poskytnout možnost praxe i pro studenty Kyberny. Konkrétní formy spolupráce teprve dohodneme, ale výhodné bude nabídnout například filmovou dokumentaci. Pro nikoho ze studentů to samozřejmě nebude povinné. TR 

Víťa Trunec, koncertní mistr

„Ahoj, Víťo, proč jsi nebyl minulý týden ve škole? Já jsem měl koncert L“ Asi takhle nějak by proběhla konverzace mezi mnou a Víťou, kdybych nevěděl, že nešlo o obyčejnou zkoušku. S orchestrem ZUŠ v Pardubicích zvítězili v krajské soutěži v České Třebové. Víťu lze spatřit na půdě školy už jen do konce května, kdy maturuje v oboru Počítačová grafika.

  

Víťa Trunec, houslista i student Počítačové grafiky na Kyberně

 

 „Jakou pozici v komorním smyčcovém orchestru zastáváš?“ 
„První housle, první pult, což je ta nejvyšší pozice. Oni tomu říkají koncertní mistr, ale to se nechci nějak vychloubat (smích).“  
„Né, to se nevychloubáš 
J“, říkám a on omluvně dodává: 
„Ale když celá ta zodpovědnost padá na mě. Když se něco pokazí, tak je to většinou jako moje chyba.“  
„Ty něco kazíš, Víťo?“ vmísila se do hovoru spolužačka Sára Raudová, ale Víťa jen pokrčil rameny. 
„Jak to jde dohromady, studovat počítačovou grafiku a hrát takto na housle?“, pokračoval jsem já.
 „Vlastně hraju ještě v jednom orchestru, ale ten už je fakt hodně profesionální, ale tam už hraju druhé housle, tam jsem jeden z nejmladších.“ 
„ Který to je?“ 
„Komorní smyčcový orchestr BONA NOTA.“ 
„No to je dobré a ta grafika?“ 
„Času je málo, na hudbu je ale vždycky čas. Taky se mi to hodí jako zvuk ve filmu.“ 
„Ty jsi vlastně člen TAVADAJA filmařského týmu, tam jsi zvukař, že? Všímáš si hodně zvukové složky ve filmu, máš nějaké filmy, které tě inspirovaly?“ 
„Z těch nejnovějších třeba Inception, ten má oskarovou hudbu, a ze starších je to Kmotr.“
“Prostudoval sis něco o zvukové dramaturgii?“
“ No, věnuji se zvuku dlouhodobě, takže už to nějak cítím.“
„Doporučil bys nám nějaký film z Vaší produkce, kde se Ti zvuk zvlášť povedl?“ 
„Doporučím film, který ještě není hotovej, na který se budete muset těšit, a to je Vajgložrout 2. Bude hotov na konce měsíce března a bude to na serveru Youtube na stránce TAVADAJA.“ 
„Tak děkuji za rozhovor a ať se Vám film podaří.“ TR

 

Tajný spolek „Osliznout“

Chystali jsme práce pro jednu soutěž a na kategorie „módní doplňky a oděv“ jsme neměli, co přihlásit. „Nevadí…“, řekl jsem nahlas, „Ale my máme, co přihlásit!“, protestoval bleskově Šimon Levitner, „Dobi a Judita dělají šperky a já navrhuji textil.“

Katku Dobiášovou jsem dnes potkal a měla na sobě originální náušnice, které si sama zhotovila. Za chvíli mi ukázala ještě stránku na Facebooku, kde mají všichni tři, Judita Levitnerová, Šimon a ona vlastní návrhy. Mrkněte se sami, tady je odkaz. TR 

Ukázka prací spolku Osliznout.cz. Z leva: Šimon Levitner, houbičky od Dobi, náužnice od Judity Levitnerové a Katka Dobiášová osobně

 

Absolvetni se vracejí na rychlý internet?

Marek Jech a Kryštof Polák vloni úspěšně maturovali na oboru Počítačová grafika. Dnes se stavili ve škole a dalo mi dost práce zjistit proč. „Přišli jsme se na vás podívat, zavzpomínat! Nám se tady líbí!“, tvrdili nejdřív. Pak si sedli do lavic jako dřív a připojili se chtivě na síť J. Využil jsem toho a zeptal se, co právě dělají.

Absolventi Jech a Polák

Oba jsou nyní vysokoškoláci. Marek Jech studuje ekonomii v Praze, velmi si studium pochvaluje, ale živí se tím, že navrhuje a vizualizuje interiéry. „Právě připravuji interiérový design restaurace pro 300 lidí!“ chlubí se oprávněně. Jmenoval mi i pár dalších významných klientů, pro které už navrhoval. „Když máš takový bussines, proč ještě studuješ?“, zeptal jsem se Marka. „Kvůli kontaktům, mám skvělé spolužáky. Doporučují mi zajímavé práce pro různé firmy, například vizualizace výstavního stánku pro aerolinky.“ „A výuka sama?“, ptám se zvědavostí učitele, „Nejvíc mě baví marketing, jsem tu kvůli tomu. Některé předměty jsou poměrně těžké – Makroekonomie a Statistika, ale celkově mi to vyhovuje. Vlastně mě to baví.“ „Stýkáš se ještě s dalšími absolventy Kyberny, kteří ekonomii v Praze také studují?“ „No jsem s nima ve třídě!“ (smích).

Design interiéru Marka Jecha

„A co Ty, Kryštofe?“, obracím se na druhého absolventa: „To je jasný, mám spoustu volnýho času, tak jsem pomáhal Markovi s webovýma stránkama pro to interiérové studio, které rozjíždí.“ „ A jakou, že to studuješ školu?“, ptám se dál, “ Filosofickou fakultu UHK, Počítačovou podporu v archivnictví, ale budu přestupovat na Aplikovanou informatiku, protože se chci hlouběji zaměřit na programování.“ „Čili weby jsou tvá největší obživa?“ „Prakticky teďka jo. Naposledy jsem dělal jeden e-shop, teď s kamarádem připravujeme projekt, který zatím nemůžu prozradit.“ „Nemáš nějakou ukázku?“ „Mám, tak třeba web firmy CloudWare Zděňka Musila (dalšího absolventa, tentokrát oboru programování; pozn. aut.). Dělají docela zajímavé pohodlnější Cloud computing služby. A taky bych mohl doporučit vlastní web: http://krystofpolak.cz.“

„Tak pánové díky, už vás nebudu rušit, ať se Vám daří.“ TR

Ukázka grafiky Kryštofa Poláka

 

Václav Krejčí – GRAFICKÁ UŽIVATELSKÁ ROZHRANÍ (přednáška z 27. února 2012)

Václav Krejčí je absolvent Kyberny a profesionál v oblasti uživatelských rozhraní. Je také jedním z mála autorů na světě, a v Čechách vůbec prvním člověkem, který napsal knihu o softwarových uživatelských rozhraních.

Ukázky prací Václava Krejčího a dvě fotografie z přednášky. Na první je přednášející VK

   

V úvodu své přednášky představil obor, který se prudce rozvíjí a představuje uplatnění pro řadu našich absolventů:

„Dnes máte na každém elektronickém zařízení display a ten potřebuje kvalitní grafické rozhraní, které může navrhnout někdo z vás.“ – prohlásil Krejčí, „A nejde jen o mobilní telefony, tablety a PC. Patří sem pračky, myčky, lednice v domácnostech, složité stroje v továrnách, vybavení nemocnic, přístroje v dopravních prostředcích, bankomaty a jiné. A víte, jak vypadá současná podoba uživatelského rozhraní například ve čtečce na jízdenky v MHD? Hrozně, možná to dělal nějaký programátor.  Důvodem, proč právě vy máte příležitost navrhovat lepší design je právě úroveň, jak vysoko je nastavena laťka kvality GUI. Většinu rozhraní totiž navrhují sami programátoři a výsledek? Podívejte se například na software Malování.“

Cítíme hrdost, že naše úsilí věnované do přípravy studentů, to základní vykročení, které jsme jim dali, přináší své ovoce. Když se k nám vrací – a my od nich čerpáme zkušenosti, které získali ve své praxi. TR

 

Úspěchy grafiků u přijímaček na VŠ (psáno 14. 2. 2012)

Nedávno mě zaskočil jinak velice vážený kolega z řad učitelů programátorů, když byl skeptický k úspěchům grafiků u přijímaček na VŠ. Naštěstí se hluboce mýlil. S připravováním studentů Počítačové grafiky na umělecké VŠ jsme začali už v roce 2002 a dnes už máme své absolventy na většině uměleckých oborů vysokých škol v celém Česku. Studují například FAMU, UTB, UJEP, UHK, univerzity v Liberci, Brně a další.

Až do loňska nám zůstávaly zavřené dveře na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, která patří k nejproslulejším oboru v užitých umění a designu.  Ondřej Báchor se ale tak dobře připravil, že se dostal na Grafický design napoprvé, což u školy s jedním, dvěma studenty v ročníku daného zaměření opravdu nebývá zvykem. A letos se na VŠUP dostali hned dva další, a sice Filip Hepnar a Maxmilián Berdych.

Aby student u přijímacích zkoušek uspěl, musí být především tvůrčí a měl by mít jasno, co od své kariéry očekává. Nedostávají se většinou lidé, kteří nemají jasný cíl, dají si vícero přihlášek ve stylu „co kdyby něco vyšlo“ a pak u pohovoru často nedovedou odpovědět ani na jednoduchou otázku, proč si vybrali právě toto zaměření a ne něco jiného.

 

Barča sedí ve své avantgardní čepici u LCD tabletu a animuje svůj originální film.

V té souvislosti jsem pohovořil s jednou z úspěšných studentek Barborou Vrzákovou přijatou čerstvě na FAVU v Brně.

 „…jsem se dostala!“ potěšila mě Barča na minulé konzultaci. Sedí ve svobodomyslné čepici před LCD tabletem Cintiq jako obvykle a kreslí na něm svůj film. Ptám se, proč se nikdy nefláká. Vysvětluje mi: „Já si říkám, že využiju ten čas tady mnohem lépe, než doma. Tam si jdu uvařit čaj, vynést koš, než se dostanu k té práci, tak mi to trvá dvě hodiny.“ Pak ukazuje pokroky ve své animaci, která má mimochodem velmi originální rukopis, stylizaci postav a hlavně scénář. Hlavní hrdina je mladý úředník, který má povinnost vydávat dávky nezaměstnaným a žadatelům o podporu. Lidé mu prachy berou a trhají z rukou, až ho nakonec rozsápou celého. Je to docela dobrá alegorie doby.

Pro informaci jsem se ještě trochu vyptával:
 „Ještě k těm přijímačkám, takže ty ses dostala na obor, který se jmenuje jak?“
„Grafický design 2, Fakulta výtvarných umění VUT Brno“
„A učí ho?“
„Mikuláš Macháček“
„A říkáš, že tam byl těžký teoretický test?“
„Nebyla jsem jediná, kdo s tím měl problémy. Věděla jsem, kdo vyzdobil Pantheon, ale problém byl vybrat, který umělec nevystavoval na EXPO 2008, byl tam výběr, ale ani tak se to nedalo příliš odhadnout. Pak tam byly otázky, jaký portál provozuje AVU, což jsem zrovna věděla (Artyčok). Dobrá byla otázka, kdo udělal Gentský oltář, část byla prostě v pohodě.“
„Ještě tam byla nějaká, kterou jsi nevěděla?“
„Vylučte dvojici umělců, která k sobě nepatří a následovalo osm jmen – úplně cizích. Také jsem nevěděla pojem asambláž. Také tam byly otázky typu: Kteří umělci se nemohli potkat, atd.“ 
 

Musel jsem konstatovat, že s tou asambláží je to malinko ostuda, ale věřím, že až si studenti 4. Ročníku zopakují dějiny umění před maturitou, jistě to už bude v pořádku. TR

 

©2013 Střední škola a vyšší odborná škola aplikované kybernetiky s.r.o. , Hradecká 1151, 500 03 Hradec Králové
Informace o škole: info@ssakhk.cz, webmaster: Mercl Martin