Druhý a hlavně větší FLEK ve Studijní vědecké knihovně

FLEK je malířská a kreslířská akce ve veřejném prostoru, kterou hradečtí občané poprvé zažili zhruba před rokem. Také letos jej organizují a účastní se ho velmi mladí výtvarní umělci a lidé z oblasti street-artu, především ale dva naši studenti a jeden gymnazista. 

Akce proběhne v sobotu 8. června v areálu SVK a základnou jí bude kavárna Cafe Index, okolo které umělci rozestaví plochy k malbě. Nově přibyla řada aktivit jako autorské čtení a přednášky, vernisáž v podzemních garážích (Judita Levitnerová, Ondřej Vaňek a Alexandr Martsynyuk), nebo promítání studentských filmů a video-artu. Soutěž a živou malbu doprovodí známí dýdžejové KOMOX, WATEVER, HEROIN a MFSTFLSTNSLV. Hudební produkce vyvrcholí v nočních hodinách dvěma koncerty kapel Schwarzprior a Beobachtung.

Je vážně skvělé, když si dva středoškoláci a jeden gymnazista dokáží zorganizovat kulturní akci pro stovky lidí a získat na ni finance od sponzorů. Takovou akci, na kterou kamenné umělecké galerie mohou jen hledět, protože je přesně toho typu, o kterém se bude dalších sto let mluvit a psát v odborných kruzích. Právě na takových akcích obvykle dochází k manifestaci nových uměleckých směrů a jakékoliv drobné detaily a vtipné okolnosti pak vchází do učebnic, aby se o nich příští studenti museli učit. Ostatně paralela se přímo nabízí. Před 105 lety vyšla podruhé na veřejnost proslulá a progresivní umělecká skupina Osma v Topičově salonu v Praze a bylo to rovněž v červnu. Jaká to náhoda, že někteří její členové byli Východočeši a Bohumil Kubišta se dokonce narodil ve Vlčkovicích u Hradce Králové.
Člověk, který FLEK vymyslel, grafik a kreslíř Šimon Levitner, nám poskytl exkluzivní rozhovor: „Jak akce vznikla?“
 „Původně jsme se scházeli a malovali na stěny jedné hradecké stavby, která je nejspíš určena k demolici a tam nás to napadlo.“
„Koho z Vás?“
„Ten nápad je spíš můj, ale David Kořínek, ten je z Boženy (Gymnázium B. Němcové), to pozvedl na mnohem vyšší úroveň. Zařizuje ty peníze a povolení a celou tu organizaci.“
„Jak tam figurujete vy?“
„Já a Michal Plodek řešíme uměleckou stránku, sháníme tvůrce, volíme výtvarné prostředky, pečujeme o digitální techniku. David nemá takové kontakty na lidi, kteří se tomu věnují.“
 „Komu je akce určena?“
„Primárně lidem, kteří se věnují výtvarné činnosti, čili kresbě a malbě, video-artu atd.“
„Nemusí jít primárně o street-artisty?“
„Hrozně nerad používám pojem streetart, protože je zprofanovaný. Neznám totiž nikoho, kdo by se tomu věnoval doopravdy vážně. Spíš se mu věnují lidé, kteří dělají kresbu nebo malbu, a pak si vyrazí něco namalovat i ven. Nespadá do toho ani čisté grafiti. Street jsou věci vytvořené různými způsoby, nikoli nutně sprayem, které cíleně reagují na situaci ve městě. Využívají třeba zdi s nějakou hrou a nápadem, zatímco grafiti je drsnější, nezajímá ho, kde to je, shání jen dobře viditelné a velké plochy. A nemyslím to nějak špatně, grafiti je také založené spíš na čistým písmu, street nám vyhovuje víc, protože je volnější.“
„Promiň mi tu otázku. Dokázal bys vyvrátit, že nejste vandalové? S tím si totiž street-art každý obyčejný člověk pojí.“
„Nezlob se, ale na tohle téma se raději nechci bavit. Je to věčné téma, které nemá žádné řešení. Ti, co s tím souhlasí, budou souhlasit nadále a ti ostatní, zase nebudou. Diskuze mi připadají bezpředmětné, totéž, jako se bavit, jestli to je, nebo není umění. Na základě takových debat se stejně nikdo nezvedne a nezačne street dělat, a to je pro mě podstatné.“

 (Na obrázku Katka Duki Dobi a Šimon Levitner. Fotografii zapůjčil Šimon z vlastní sbírky bez uvedení autora.)

„Ještě pár slov o Tobě. Byl jsi letos přijat na FAMU na fotografický obor. Vnímáš to jako úspěch a plánuješ v Praze založit vlastní skupinu, nebo se spíše k někomu přidáš?“
„Ano, vnímám to jako úspěch a jsem na to docela zvědavý. Rád bych pokračoval v těchto věcech, ale neumím si představit, jak to v podmínkách Prahy půjde. Ačkoliv je Hradec Králové relativně malé město, dá se tady všechno vyřešit na normální rovině a rozumně se na tom se všemi domluvit. Bude asi chvíli trvat, než tam do toho proniknu.“
 „FLEK ale není první akce, kterou v Hradci pořádáš, že?“
„Není. Od nás pochází také Schovávaná, což je projekt, který dává příležitost lidem v obdobné věkové kategorii v Hradci Králové, aby se potkali, promítli si svá videa nebo videoarty a dobře si o tom popovídali.“
„Kdy a kde se Schovávaná konala?“
„Proběhla vlastně už třikrát a pokaždé na nějakých nevšedních, netradičních místech. Poprvé to bylo v bunkru na Flošně, pak v podzemních garážích v knihovně a poslední byla ve dvoraně kina Centrál, ale to bylo proto, abychom mohli zároveň uspořádat i hudební koncert.“
Ukončil jsem rozhovor, který, považte, probíhal v zákulisí Šimonovy maturitní zkoušky na Střední škole aplikované kybernetiky, kde studoval obor Počítačová grafika. Když se mnou mluvil, čekaly ho ještě dva předměty, které oba zvládl na výbornou a odpoledne jsem mu již mohl gratulovat ke splněným předpokladům na získání maturitního vysvědčení.

Na závěr dovolte, abych Vás ještě pozval na FLEK do Cafe Index v prostorách Studijní vědecké knihovny, kde od 13:00 začíná program vernisáží a videoprojekcí. Od 14.30 si můžete přijít veřejně zakreslit. Pomůcky jsou pro vás už zakoupeny od fixů, tuší po akrylové barvy. TR

 Fotografie: © Martina Adamů

Kameraman Lukáš Novák, mistr republiky v Capoeiře (při natáčení reportáže s Dominikem Haškem)

Dnes bych vám chtěl představit opravdu sympatického mladého muže. Vzpomínám si, jak snadno jsem si zapamatoval jeho příjmení hned v prvním ročníku (2004) na školním výletě. Vlastně šlo tehdy o krajinářský kurz v rekreačním středisku Štíří důl. Myslím, že ale není výhrou mít příjmení jako 70 000 dalších Čechů, když jste tak neobyčejní, jako je Lukáš Novák. Kolik vašich spolužáků se stane během střední školy mistrem Evropy?

Přeskočím pár let do doby, kdy maturoval. Tehdy svou oblíbenou Capoeiru stále výrazněji propojoval s filmařinou. Naučil se tu výborně obsluhovat kameru, natáčet i stříhat a stalo se mu to profesí.
„Lukáši, na maturitu jsi natáčel Divadlo Honzy Pokusila a vystupoval jsi s nimi dokonce ve scénickém baletu, že?“ zeptal jsem se ho, když usedl vedle mne v mém kabinetu.
„Jo, točil jsem o nich dokument.“ potvrdil (před začátkem psaní mi prozradil, že příčinou jeho návštěvy na Kyberně je právě náš pedagog Štěpán Mach, kreativní ředitel tohoto baletního divadla).
„Takže když pro někoho něco uděláš, tak se ti pak vrátí jako klient?“ ověřoval jsem si.
„To jo, když něco potřebuje, tak se pak ozve.“ řekl a pokračoval: „Chtěl by natočit několik spotů z tréninkových programů, které nyní vede."
Otevřel jsem pusu k další otázce, ale on ještě doplnil: „Mimochodem, teď mi opět volali kvůli práci.“
„A kdo?“ zareagoval jsem.
„Východočeská televize V1.“ odpověděl, jako by to byla věc zcela samozřejmá: „Večer mám jít natáčet nějakou šarmantní osobnost Královéhradecka.“
„No páni, Ty tam pracuješ? A jak dlouho?“ divil jsem se.
„Od října, čili půl roku celkem, zatím.“ odpověděl opět rychle a konec věty ozdobil dalším přívětivým úsměvem.
„Pracuješ tam jako kameraman?“
„Kameraman, střihač, ještě k tomu studuju na UHK a mám různé zakázky pro divadlo. Natáčím představení…“ brebentil a já sotva stíhal zapisovat. „To je taky fajn!“ dodal ještě s velkým důrazem, asi proto, že měl na mysli báječné Divadlo Drak. 
„Takže to všechno dohromady tě evidentně uživí, ne?“ odhadoval jsem. 
„Nájem, co mám a něco málo do huby…“, odtušil se smíchem. „A ještě taky vedu tréningy, za to také něco málo mám!“

Množství činností tohoto supermana jsem se už radši nedivil a tázal se ještě na sport. 

„A co kariéra capoeiristy, Lukáši?“
„Ta šlo o trochu níž, protože mám potrhané vazy v koleni. Ale funguje to dobře.“ řekl s naprostou samozřejmostí. „Takže jsem letos skončil na 5. místě a v mistrovství Evropy jsem byl tento rok až sedmý.“
„Až?“ zíral jsem já, ale on si mého překvapení nevšímal a přidával další trumfy:
„Vystupujeme teďka s hudební skupinou Na Ostro, byli jsme s nimi na Tuchlovickém folklórním festivalu, skákali jsme tam salta.“ referoval Lukáš a dodal se smíchem: „Všichni tam byli v tuzemských krojích a my skákali v kiltech.“
„Kde všude Tě člověk nenatrefí!“ žasnul jsem.
„Dá se to tak říct. Třeba pro spolužáky jsem natáčel Koloběh, což je závod na 19 km. Dvojice vždy jedou nebo, každá z nich má totiž jen jedno kolo.“
„To je zajímavý, ještě jsem o tom neslyšel.“ konstatoval jsem provinile.
„Koloběh je suprový  závod. Minulý rok jsem ho běžel, ale odpadla mi partnerka, tak jsem tam byl letos s kamerou.“ vysvětlil tu rádoby pohromu Lukáš Novák, a pak se ještě přiznal: „Je pro mě hrozně těžký sedět a stříhat u počítače, když je venku tak hezké počasí – jako třeba teď.“  A venku bylo v té chvíli opravdu nádherně, sluníčkově, bylo 9. května, abyste rozuměli. 
V tom Lukášovi zazvonil telefon, on jej zvedl a ze sluchátka (a zároveň i z chodby) se ozvalo: „Čau, kde seš, nechtěl by ses za mnou stavit a zajít na oběd?“ Podle hlasu to byl Štěpán Mach, takže jsem rychle otevřel dveře a pozval ho dovnitř. 
„Mám ještě poslední prosbu, než mi utečeš.“ poprosil jsem Lukáše.
„Jakou?“
„Potřeboval bych do hlavičky nějakou Tvou fotku.“
Když jsem si na jeho Facebooku z pár obrázků vybíral, nevěřil jsem vlastním očím. Na jednom z nich byl Lukáš s Dominikem Haškem. Zeptal jsem se hned, jak k té fotce přišel?
„Máme v televizi magazín Hvězdy na dlani.“ vysvětloval mi „a Hašek je pardubická hokejová legenda, tak jsme si ho pozvali, abychom s ním natočili reportáž.“ 
Kameraman a mistr Evropy Lukáš Novák s několikanásobným mistrem Dominkem Haškem natáčí reportáž? To už na mě bylo moc. Ale rozhovor byl už stejně u konce, protože Mach už si Nováka odvedl a ještě se divil, že si prohlížím fotky z jejich divadla kvůli Lukášovi a ne kvůli němu. Stejně to byl ale příjemný čas, tak jestli chcete poznat fakt příjemného borce, tak Lukáš je dokonalý prototyp. Má ho ráda i moje žena a to už je co říct. :) TR

Nádherná fotografka

Někdo v Peterově a mém kabinetu hovořil a když jsem zvědavě přišel blíž, vidím, že je to býválá vicemiss Východních Čech 2007, Klára Bartheldi, jinak ale naše úspěšná absolventka. Její fotografie několik let za sebou krášlily náš stánek na veletrzích a nyní Klára už 4. rokem studuje v Ústí na Labem nad Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně na oboru Aplikovaná a reklamní fotografie.

„Zůstalo mi v názvu slovo aplikovaná.“ zasmála se Klára, když svůj studijní obor popisovala, a mínila tím podobnost s názvem naší střední školy.
„Co ještě Ti jako památka na studium od nás zůstalo?“
„Hrozně moc zkušeností – různých, všechno, co jsme odzkoušeli, třeba tyto krásné LCD tablety Cintiq, na kterých se dalo kreslit. Bohužel jsou ještě pořád příliš drahé.“
„Jakému tématu se nyní umělecky věnuješ?“
„Módní fotografii a dokumentům z cest.“
„Vyděláváš si také při studiu?“
„Musím.“
„A jak?“
„Udělala jsem si vlastní ateliér a dostávám reklamní zakázky.“
„Pro koho jsi tedy pracovala a co zajímavého jsi fotografovala?“
„Já Ti to řeknu, Pavle,“ přidal se do hovoru Ing. Jiří Petera, který Kláru vedl kdysi během závěrečné práce a za kterým dnes ona znovu přišla: „dělá bakalářku na téma Cigareta v portrétu.“
Klára se usmála a vysvětlila mi: „U nás ve škole jsou si všichni názorově příliš blízcí, a když odbočím někam jinam, získám alespoň další pohled na věc.“ a dodala: „Oni sami měli radost, že jsem si vybrala právě pana Peteru jako oponenta. Byli by vděční, pokud by je přijel i navštívit!“
„To je výborné, že si ho tam považují.“ pochválil jsem jejich postoj a vrátil se ještě k tématu získávání peněz na studium: „A co ten Tvůj ateliér?“
„Fotografovala jsem třeba billboardy pro Afipalace, Maro koupelny…, Europarfemy.cz, pro ně nyní fotografuji snad úplně všechno.“ zasmála se divoce: „Například přefotografovat všechny ty parfémy, to byl opravdu záhul.“
„Tak za to alespoň byly nějaké peníze, ne?“
„No to ano, koupila jsem si nový Canon 5d a k němu objektiv.“
„Bezva! Mohl bych Tě poprosit o nějaký vzkaz našim současným žákům, o nějakou radu na závěr?“
Klára se zamyslela, na chvlíli byla vážná a pak řekla: „Aby to, co se naučili ve škole, použili do praxe.“
„Učte se pro život!“ doplnil to Jiří Petera. TR

Workshopy animace na mezinárodním festivalu animovaných filmů Anifest 2013

Akce, které se tradičně účastníme, přináši osvětu dětem i dospělým. Mohou si v naší dílně vyzkoušet bez jednoho deset LCD tabletů Cintiq a vyzkoušet si software, který jsme letos rozšířili o velmi interesantní novinku. Z klasických technik zde děláme modelínovou animaci a pro kompletní výrobu filmů jsme přidali i zvuk. Workshopu se jako lektoři účastní také tři studenti prvního ročníku, kteří už jsou schopni instruovat další generace mladých výtvarníků. 

Vzhůru do Silicon Valley!

V pátek ráno mi přišel zajímavý email s doporučením, abychom si více všímali úspěchů našich studentů. „Týjo, to mám rád!“ výskl jsem si a obloukem od katedry skočil mezi lavice zrovna vedle Tomáše Snopa:
„Pro koho pracuješ, Tomáši?“
 Žák třetího ročníku Multimediální tvorby se usmál, jako by tu otázku už dávno čekal a odpověděl:
„Pracuji ve firmě férweb.cz a díky tomu, že jsem hodně fotil a dělal grafiku pro hudebníky, získávám spoustu kontaktů pro externí spolupráci.“
Abyste tomu rozuměli, Tomáš je profesionálně patrně nejpokročilejší z G3. Není sice sám, ale jsou tu i lidé, kteří o praxi (ani o práci) nezavadí, jak je rok dlouhý.
„Pro jaké hudebníky jsi už pracoval?“ pokračoval jsem v rozhovoru.
„Z 90% šlo o lidi z hip-hopové a RnB scény: Jay Diesel, Nironic, PvP Label, Life is P… a další.“
„Jak je možné, že máš tolik klientů, když jsi teprve ve třeťáku?“
„Už na základce jsem poznal kamaráda, který teďka vystupuje pod pseudonymem Abde a pro něj jsem dělal první zakázku někdy v osmé třídě.“ odpověděl Tomáš: „Od té doby jsem každý den sjížděl tutoriály, učil se nové věci a hledal inspiraci u lidí z české scény.“
„A proto si zvolil naši školu?“
„Doporučila mi ji jedna paní, která tu pracuje.“ vysvětlil mi Tomáš.
“Myslíš, že Ti to tu prospívá?“ ptal jsem se propagandisticky J.
„Jo, jako určitě. Já vlastně už v prvním ročníku po třech týdnech vyhrál první soutěž, což pro mě znamenalo start v grafice. U programů jsem teď mohl sedět i ve výuce, a to každý den. Navíc mám v odborných předmětech náskok.“
„Měl jsi ode mne zadané webové portfolio, můžeme ho teď zveřejnit?“
„Tak já tam mám vlastně práce z druháku. Od té doby jsem ho neaktualizoval, protože jsem zastánce toho, že si do portfolia chci dát jen práce o kterých si myslím, že jsou na nějaké úrovni.  A nemyslím si, že jsem té úrovně zatím dosáhl.
„Jejda, tak to bude špatná známka, máte mít portfolio vždy aktualizované.“ prohlásil jsem, ale Tomáš se jen zasmál.
„Jaká je adresa?“
„snop.wz.cz“, řekl stručně.
„Neuvažoval jsi o vlastní doméně?“
„Mám ji zaplacenou, ale nemám na ní žádný obsah. Je to v plánu, ale zatím realizace stagnuje.“
„Jaký je Tvůj poslední úspěch?“
„Už se nesoustředím na soutěže, ani na podobné věci. Za úspěch považuji, když člověk dosáhne nějaké intelektuální úrovně a ujasní si priority, co chce v životě dělat. To se mi za poslední půlrok povedlo a díky tomu jsem získal i skvělou práci, která mě baví, ve které mám zázemí.  To považuji zatím za svůj největší úspěch.“
„Na co se specializuješ?“
„V současné době se snažím dělat weby, dobré weby. Také navrhuji uživatelské prostředí pro IOS. Vymýšlím nové věci: lifestylové aplikace a tímto způsobem se chci propracovat do Silicon Valey. Vím, že v ČR na to jsou podmínky. Spousta lidí se tam už vypracovala a je jim 20 až 25 let. Jde hlavně o kontakty, o tu komunikaci, vycházet lidem vstříc, být přátelský a hlavně makat.“
„Co bys doporučil dalším našim studentům, tedy pokud to budou chtít slyšet J“
„Určitě, aby si uvědomili, že mají pusu a používali to k vytváření nových kontaktů. Nejde o to dostat první práci někde na fajn-brigádách.cz  a říct si za to nesmyslně moc peněz jen proto, že jsem na Kyberně , ale ptát se lidí, snažit se co nejlíp komunikovat, přátelsky, otevřeně. Když něco zjistím, nenechávat si to pro sebe, podělit se o to s ostatními. Grafický design je nejotevřenější odvětví v těchto věcech. Je to komunita lidí, kteří si pomáhají, přehazují zakázky, doporučují se navzájem a funguje mezi nimi taková harmonická symbióza.“
„Dobře,“ ukončil jsem s pocitem, že se mnou hovořil skutečně ctihodný student a rozloučil jsem se: „Děkuji Ti, Tomáši, za rozhovor a přeji mnoho dalších úspěchů včetně toho Silicon Valey.“  TR

 David Kotík vyhrál Junior Design 2013

(fotografie s poděkováním zapůjčena z Facebookového profilu pořadatele Junior Internet)

Jsem rád, že vedle úžasných úspěchů našich programátorů se můžeme pochlubit i skvělými grafiky. Právě včera jsem se dozvěděl, že David Kotík je vítězem celostátní soutěže Junior Internet v kategorii junior design 15–19 let. Vyhrál nad tři sta dvaceti čtyřmi dalšími soutěžícími!
„Na projektu, který předložil, jsme hodně pracovali i při výuce Navrhování webových stránek.“
„Ahoj Davide, do jaké míry Tě ovlivnilo zadání v NWS?“
„Bylo to souběžné s jedním projektem, který připravoval můj kamarád. Navrhoval jsem to zároveň pro něj i do výuky NWS.“
„Čeho se týkal ten projekt?“
„Je to školní internetový organizátor pro studenty základních a středních škol.“
“To znamená něco jako školní informační systém?“
„V podstatě ano, ale jsou tam navíc funkce sdíleného kalendáře a zápisků z hodin prováděných on-line do elektronického sešitu.“
„To mi připomíná závěrečný projekt vynikajícího absolventa naší školy Karla Kulíška, měl jsi o něm nějaké povědomí?“
„Ne, Káju sice znám, ale o jeho projektu jsem neměl ani tušení. Myslím si ale, že těžiště toho, proč jsem zvítězil, bylo hlavně v návrhu designu. Ostatně po nás ani nepožadovali, aby projekt byl funkční.“
„A váš projekt je funkční?“
„Částečně ano, interaktivní je už dlouho, ale většina nadstandardních funkcí se teprve dokončuje.“
„Ve tvém návrhu převládají fotografie s důrazem na detail, materiál a tlumená elegantní barevnost.“ „Čím ses inspiroval?“
„Chtěl jsem vymyslet originální moderní design. Používal jsem jednoduchá tlačítka, ikony na sociální sítě, fotografie mobilních zařízení…, takže co nejvíc věcí, co jsou dneska jakoby trend, cool.“
„Jejda, to zní skoro jako klišé, naštěstí za tebe mluví ten design. Mimochodem vím, že jsi svůj návrh musel prezentovat před lidmi a porotou. Jak to probíhalo, neměl jsi náhodou trému?“
„Všechno jsem si den před tím důkladně připravil, největší práce na prezentaci byla až v pátek večer J“
„A co ty naše nácviky rétoriky, pomohlo to?“
„Určitě, hlavně jsem to ale nemusel mít tak podrobně připravené, protože konkurence nebyla až tak tvrdá. Pomáhal mi i můj dobrý kamarád Tomáš Snop. Navíc porotci sledovali pouze prezentaci a ne můj výstup. Nejvíce jsem proto mluvil k publiku.“
„Co plánuješ dál za soutěže?“
„Pokusím se o tutéž soutěž zase příští rok a o jiných soutěžích jsem zatím ještě nepřemýšlel.“
„Děkuju za rozhovor, Davide, a přeji mnoho dalších úspěchů.“
David se odmlčel a zatím, co jsem psal, náhle řekl: „Akorát mě štve, že mám sice z té akce moře kontaktů a nabídek, ale to, že nejsem z Prahy, je pro mě velkým handicapem.“ TR

Fantastická zpráva pro Daniela Krejčího

„Je tradičně pýchou středních uměleckých škol…“ začínal jsem před pár týdny článek o přijímačkách na VŠUP – vedoucí školy českého výtvarně-uměleckého vzdělávacího systému. Dnes už mají všichni v ruce výsledky a jsou fantastické. Dostat se na školu, kde berou zhruba 0 až 3 studenty do kteréhokoliv oboru a zvládnout to napoprvé, to je opravdu výkon.

„Dane, ke kterému pedagogovi ses hlásil a na co se zaměřuje ateliér, kam jsi přijat?“
„Pedagog se jmenuje M.A. Ivan Dlabáč a ateliér se zaměřuje na průmyslový design.“
„Byl ses tam podívat před přijímačkami?“
„Už před dvěma lety a dvakrát na dni otevřených dveří, kde se mi podařilo konzultovat s asistentem MgA. Vlastimilem Bartasem.“
„Myslíš, že Ti pomohlo vědět, do čeho jdeš?“
„Stoprocentně, to je naprosto žádoucí!“ prohlásil Dan rázně.
„Myslíš, že Ti byla k něčemu dobrá i výuka tady?“
„No samozřejmě,“ zasmál se mé podivné otázce: „třeba třidéčko, úplně výsostně.“
„A ty konceptuální okruhy, která jsme probírali?“
„Rozhodně, ten finální produkt se skládá se ze všech těch malých cvičení. Ty typohry, to byla jedna z nejdůležitějších věcí, jak si hrát s významem.“
„Tak děkuju,“ řekl jsem s uspokojením.
„Jak probíhaly přijímací zkoušky?“
„Byly dost náročné, třídenní maraton, vlastně týdenní, když to počítám s cestou.“
„Co bylo náplní?“
„První den jsme řešili takové kompozice, nějaký test tam byl, troška filosofie: ‘Kolik andělů se vejde na špičku špendlíku.‘“
„A co dál, jaké techniky, jaké úkoly?“
„Hodně koukali, jestli jsme schopni vidět prostor. Pozorovali, jak pracujeme, zajímali se o naše osobnosti a volný čas, o rodinu a zájmy, prostě kompletně o osobnost, kdo tam chce jít.“
„A jak se cítíš teď? Hůř než před tím?“
„Ne, to rozhodně ne, jsem šťastnej, že jo!“
…

Jestli chcete vědět něco víc o Danově extatickém pocitu štěstí, musíte se s ním setkat. Rád bych ještě doplnil, že úspěšná byla i Eva Šmahelová na obor fotografie a s dalšími studenty, kteří se letos dostali na FAMU, UTB ve Zlíně, ZU v Plzni atd.velmi rád udělám rozhovor někdy příště. TR

Nový student slavného designéra Bořka Šípka

Přišel jsem si do školy zkontrolovat sadu PC na drobné školeníčko a z poza rohu vykročil „nádherně oděný muž“ v botách Nike s barvami vlajky ČR (vypadal jako fotbalista). Navíc mi byl povědomý podle svého ironického pohledu a všudypřítomné baseballové čepice – Karel Marek (příjmení je ta druhá část), zkrátka byl jako ze škatulky.
„Á přijel ses podívat a poreferovat ze studií v Liberci?“
„Jo, zrovna jsem nedal dvě zkoušky z dějin, učí nás Kamil Nabělek (říkáme mu Gargamel), který učí zároveň na VŠUP tentýž předmět a je pěkně ostrej. V jedné písemce byly Pompeje do podrobností typu: ‚co je na tomto neznámém obraze’ a kdo byli autoři pavilonů z výstav v Paříži roku 1937, v Barceloně roku 1927. Zkrátka tam toho bylo na kila.“
„A kteří autoři to byli?“
„Ruský pavilon byl od Borise Jofana, německý od Alberta Speera, a v Barceloně dělal německý pavilon Mies van der Rohe.“ řekl a pokračoval:  „Taky nám tam předložil úryvek z Aristotela k hádání autora a k vysvětlení jeho názoru na umění, uměleckou katarzi atd.“
„Dobře, Ty!“

„A taky Bořek Šípek už mě hodnotil, dokonce mi chtěl dát za jedna, ale nakonec dal dvojku.“
„Co kritizoval?“
„Naše zadání bylo navrhnout „Minimální prostor pro jednu osobu“ a já vytvořil domy, kde každý měl své vlastní patro, dokonce individualizované co do rozměru a stoprocentní soukromí. Ale bohužel ve vizualizaci se prý tato individualita ztratila. A byla tam u toho ještě Soňa Rýmaříková (ta dělala také nějaké environmentální vědy, je jeho asistentkou), ale ta nic neříkala.“
„A ostatní předměty?“
„Mám už 24 kreditů, což bohatě stačí i na letní semestr, tam je potřeba 40. Když splním Ateliér za 16, tak to mám v kapse.“
„Ty si věříš?“
„No od nás už pár lidí vypadlo, jeden se od listopadu neobjevil ve škole, tak ho vyrazili. Já se už můžu pyšnit Šípkovým podpisem v indexu.“
„Tak hodně štěstí i nadále, borče!“ rozloučili jsme se s naší novou celebritou Karlem Carlosem Markem. TR
........................................................................................................................................................

(PS: u Bořka Šípka už nám studovali Jiří Chocholoušek, Eva Bártová a Martin Huňař)
 
 

Dobře se připravit na přijímačky, to je základ.

„Jak se mají Lucie Sněžné na cestách?“ zeptal jsem se rádoby vtipně Lucky, která se u nás, na své Alma mater Kyberně, zastavila po úspěšném zdolání zkouškového období na VŠ.

„Jde to.“ řekla stručně a po výtce vysvětlila: „Nikdy neříkám dobře ani špatně. Nikdy nevím, co se pak pokazí.“
„Jsi pověrčivá?“
„Jsem a hodně, protože když to nezaklepu, tuším že se někdo nabourá, nebo mi umře. L“
Změnil jsem raději téma J: „Nejsi náhodou na Univerzitě HK?“
„Ano, na Výtvarné tvorbě a Historii se zaměřením na vzdělávání.“
„Přijímačky byly snadné?“
„Tento rok jo. Zkoušela jsem to už jednou před tím, proto jsem už věděla, jak se řádně připravit na učitele.“
„Bylo to hodně individuální, tedy myslím o lidech v komisi?“
„Výtvarná výchova určitě. Vím už, co rád slyší například pan docent Hrubý.“
Usmál jsem se: „Takže o středověkých řádech a o katedrále?“
„Hlavně preferuje Hradec Králové, ale i antiku a hlavně gotiku. Když jsem nepoznala autora, tak se mě ptal, proč jsem poznala, z jaké je to doby (slohotvorné a jiné prvky). Jeho kolegyni, doktorku Štěpánkovou zase zajímalo, na kterých výstavách jsem v poslední době sama byla (akce se školou nepočítají).“
„Jo, to jsou oba vynikající odborníci.“ pochlebil jsem upřímně.
„Také se ptali, jaké mám zkušenosti s dětmi, jestli je mám ráda, koneckonců je to pedagogický obor.“
„Bylo více komisí?“
„Ano, asi dvě a mohla jsem si vybrat.“ 
„Jak to bylo na dějepisu?“
„Chodila jsem na přípravný kurz, učili nás tam všichni pedagogové z oboru Historie, každý měl zhruba dvě hodiny. Jeden týden přednášel pan doktor Slezák o pravěku, druhý týden zase o středověku doktor Beran. Probrali s námi patrně všechno.“
„Kdy to probíhalo a jak navazovaly přijímačky?“
„Přesně už nevím, podívejte se na stránky dějepisu. Je to na stránkách UHK dokonce pro všechny obory.“ kurzy.uhk.cz

„Jaké je studium Historie?“
„Mám už zimní semestr úspěšně za sebou, ale není to snadné. Je to především o čtení. Musím stále bojovat o doporučenou literaturu, která je v knihovně permanentně rozpůjčovaná. Také se učitelé občas z legrace strefují do nás dívek.“

Vytřeštil jsem oči a začal plamennou obhajobu, při které se Lucie pouze smála: „Já si ale nemyslím, že ženy jsou horší mužů! Zvláště v současné době, kdy je možné například podrobit muže porodním bolestem, aby předvedli, jak v takové situaci obstojí (neobstáli, jak jsem viděl v TV), nebo když se díky práci uměleckých historiček, například Mgr. Martiny Pachmanové, Ph.D. odkrývají záměrně zapomenuté osudy a kvality žen umělkyň 19. a 20. století.  A klíčovým trendem poslední doby je přehodnocení jednostranně mužského hlediska, mužských kritérií, které znevýhodňují pozici ženy v kulturním kontextu.“
„Ale oni nás jen tak škádlí, asi se jim líbíme, na zkoušky to nemá žádný vliv. Naštěstí J“
„Můžeš nějak shrnout své zkušenosti pro naše současné žáky?“
„Já myslím, že už jsem pochopila, v čem spočívá vejška. Je to o přípravě na život. Tady ta střední byla mnohem víc profi v přístupu a chování. Učitelé na VŠ se chovají mnohem víc osobně (sympatie/nesympatie), hodně nás srovnávají s těmi, kdo byli na stejné zkoušce před námi. Laťka vyžadovaných znalostí se díky lépe připraveným jedincům může pohybovat vzhůru. Učivo na SŠ bylo mnohem více předem dané, takže když ho dva až tři lidé po sobě pouze zopakovali, měli stejný výsledek. To tady platí méně. Důvodem je asi samostudium a různé předchozí vzdělání a zdroje, z čeho se člověk učil.“
„Co Tě třeba v poslední době zaujalo?“
„U docenta Záhoranského jsem zpracovávala volné téma inspirované obrazem nějakého umělce do jiného formátu i techniky. Dělala jsem Kupku z fotografií, takovou koláž, Záhoranský je fajn.“
„Díky, Lucie, ať se Ti i nadále daří.“ TR

Báječné portfolio Michala Plodka

Je tradičně pýchou středních uměleckých škol, když se jejich žáci během přijímacích zkoušek na VŠUP Praha dostanou do užšího výběru, do druhého kola, nebo jsou dokonce přijati. U Michala Plodka mne zaujalo ale i samotné portfólio, kterým se na VŠUP prezentoval. Můžete ho nalézt na tomto odkazu. 

"Jakou technologii jsi použil?" zeptal jsem se ho na kratičké schůzce během společné hodiny.

"Umístil jsem tam video a celé to běží na HTML 5." řekl, ale dodal trochu sebekriticky: "Kódově na ty stránky nejsem zrovna moc pyšnej."

"Proč? Vždyť jako grafik nemusíš umět kódovat stejně dobře jako programátor."

"Jo, ale občas se bojím, aby to fungovalo, ta html pětka je pro mě nová a dost náročná."

"Které práce si tam nejvíce ceníš?"

"Asi toho 3d genu, který jsem udělal jako virtuální galerii především z 3d videí."

"Co je na tom zajímavé?"

"Chtěl jsem tu stránku prezentovat jako by sama byla výtvarné dílo a ne jen to, co je tam umístěno."

"Tak to je fain, přesně tak to působí." pochválil jsem ho, ale čas už neúprosně naši debatu ukončil. Dal jsem ještě poslední zoufalou otázku: "Nechceš ještě něco zajímavého říct?"
"Kdepak, asi moc nezvládám takovýhle mluvení." řekl zbytečně skromně Michal Plodek a s tím jsme se rozloučili. TR

„Mám vyšší ambice,“ tvrdí Sára Raudová

Ve dveřích se objevila známá tvářička s ještě známější hláškou: „Dobrý den, je tady pan Petera? Já bych potřebovala půjčit foťák…“ Normálně bych dotyčnou co nejzdvořileji odbyl, neboť nemám na starost ani techniku, ani kolegu samotného, ale tohle byla absolventka a já měl pár desítek minut čas.
Ukázalo se, že studuje na Univerzitě Pardubice filosofický obor! Byl jsem tím nadšen, nežli jsem zjistil, že jí to nebaví:
„Ale to není pravda, že by mě to nebavilo,“ narušila Sára rytmus mého „datlování“ na klávesnici: „Přijde mi jen zbytečné mít z toho titul!“
„Ty jsi orientovaná spíše na komerční sféru, viď?“ ptal jsem se a dále zapisoval, co říká.
„Hlásila jsem se do Zlína na obor Marketingové komunikace, a dokonce jsem udělala přijímačky!“
„A proč tam tedy nejsi?“
„Protože brali jenom 60 lidí a já skončila devadesátá sedmá.“ řekla Sára.
„Tam se dělají Scio testy, ne?“ sondoval jsem.
„Právě že ne!“ Tam se dělají testy ze všeobecných studijních předpokladů vytvořené speciálně pro tuto školu a já jsem vyhořela právě na nich. Ale byla tam ještě druhá část – testy kreativnosti a tam jsem měla plný počet! Teda skoro, bez dvou bodů…“
„Hm, a na co se ptali v těch všeobecných testech?“
„Jaký Egyptský prezident byl svržen v roce 2011 třeba.“
„Husní Mubarak, že?“
„Já myslela, že hnusnější jméno je Muammar Kaddáfí“, zasmála se studentka, „tak jsem tam napsala jeho.“ dodala a rozverně pokračovala: „Já tydlencty věci moc neřeším, stejně jako, která strana vyhrála letos na Slovensku volby.“ Otevíral jsem pusu, ale si dívka pospíšila: „Teď už samozřejmě vím, že to byl Levicový Směr-SD Roberta Fica!“

Zájem vedl mé otázky jinam: „A co ty Pardubice? Prý je tam velmi dobrá univerzita.“
„Jako že, určitě ano.“ řekla Sára: „Ale filosofie zrovna fakt není obor, ze kterého bych chtěla mít titul.“
„Ale studuješ, ne? Jací jsou tam profesoři?“
„Studuju a je tam hlavně spousta doktorandů. Jejich výuka tedy zrovna moc dobrá není, ale máme i titulované přednášející, u kterých z toho výkladu něco mám. Ačkoli i u těch doktorandů to občas není úplně špatné. Například u jedné, u které mě zrovna výuka baví, probíráme Kunderovy romány a jejich filosofický podtext. Jmenuje se Pavlína Stoupová. Jenže pak je tam třeba jeden uspávač hadů, který nám nabízí jako „lehké čtení“, knížku o Masarykovi, kterou prý přečetl za pět hodin. Že prý chodí na kurzy rychločtení, jenže ten text je něco mezi slovenštinou a německým slovosledem.“ usmál jsem se a dívka pokračovala:
Oproti tomu tam máme už hotové doktory, kteří se svými tématy zabývají na první pohled déle. Mají zkušenosti a nebojí se mluvit. Jejich výklad je energičtější a dává nám mnohem víc. Také tam máme úplně výborného profesora,“ řekla a začala se smát. „Ten přijde do hodiny, ssebou má štos papírů A4, dá si ho na kolena a začne mluvit.“ smála se víc a víc: „Na ty papíry se pak ani nepodívá, jen je kus po kusu během řeči odkládá na další hromádku.“ 
„On je nečte?“ zeptal jsem se nechápavě, „Co tam na nich má?“
„Přece to, co vykládá!“ řehtala se Sára a vysvětlila: „Má to už tak najetý, že na to ani nemusí koukat. A ke všemu je pro něj úplně všechno úžasný a každý z nás je ‚Franta‘, říká to asi takhle: ‚To je přece úžasná věc, Franto!‘“
„Hm, asi bych musel být při tom, abych si to plně vychutnal.“ konstatoval jsem pobaven. „A co příští rok? Jdeš znovu do Zlína na přijímačky?“
„Ano. Zkusím znovu Zlín a raději hned na dvě různé fakulty, UTB se prostě zatím nechci vzdát, pak mám ale ještě v záloze Jindřichův Hradec a tak různě. Také si zkusím udělat znovu Scio testy.

Vrátil jsem se ještě ke studiu filosofie: „Řekl bych, že musíš mít hodně psaní, viď?“
Zatím ještě moc nepíšeme, ale je to hodně čtení, fakt strašně moc. A nejhorší je, že nestačí si tu knížku přečíst, ale ji pochopit. Vytýkají nám, že neumíme vůbec číst.“
„A co čtete?“
„Jednání a promlouvání od Arendtové, také Vita Activa, Kunderu: Nesnesitelnou lehkost bytí, Směšné lásky atd. Jedeme to po kapitolách a dost podrobně to rozebíráme.“
A četba na doma?“
„Teď máme číst Arno Anzenbachera, Úvod do etiky. Jo a Karla Jasperse, Úvod do filosofie, teda doufám, že jsem to neprohodila.“
„Nemyslím si. Je to pro Tebe zajímavé čtení?
Sára se hrozně zamračila a procedila: „Dyť oni jenom plkaj!“
Zasmál jsem se srdečně a dívka pokračovala: „Na deseti stránkách čtu pořád to samé dokola. Jestli tohleto je umění, když na dvě stě stránkách bude sto sejných variant té jedné myšlenky, tak mě ta filosofie prostě přijde úplně zbytečná, přijde mi úplně zbytečné tu knížku jakoby vůbec číst celou.“
Teď jsem se už opravdu bavil: „Víš, tím jsem si také prošel. Nejdřív jsem ve filosofii hledal odpovědi, a pak jsem zjistil, že je to umění.“
Myslel jsem, že mi těžko neporozuměla, když jsem to tak shrnul, ale věcně řekla: „Chápu, co tím myslíte, jenže mně to asi nestačí.“
„Jaké byly přijímačky na tyhle Pardubice?“ tázal jsem se dále.
„Já jsem to měla ještě jinak, protože jsem dělala přijímačky na obor Humanitní studia a filosofie mi byla nabídnuta místo nich vzhledem k mým dobrým výsledkům.“
„Aha. A čím chceš být potom, tedy až něco vybraného dostuduješ?“
„Chtěla bych pracovat v oblasti reklamy.“ řekla.
„Sári, když jsme před rokem psali článek s Víťou Truncem, Ty ses do toho tehdy zamíchala, nevíš, jak se teď daří Víťovi?“
„Ten je v Plzni na UUD ZČU Multimediální design.“
Bleskově jsem si našel obor a jeho adresu: http://multimedia.uud.zcu.cz/aktualne/multimedia/
„A jak se teď vlastně jmenuješ příjmením?“
„Proč?“
„No jestli ses náhodou nevdala.“ vyzvídal jsem, aniž bych tušil, že jiného Víťu, totiž Víťu Strnádka potkám zhruba za hodinu u oběda.
„Jmenuju se stále Raudová, ale zadaná jsem.“
„Co bys vzkázala jako doporučení našim žákům?“ uzavřel jsem příjemný rozhovor.
Sára si vzdychla a řekla: „Ať hlavně nepodceněj přípravu na přijímačky.“ pak však honem dodala: „Ale tím se stejně řídit nebudou.“

Rozloučil jsem se se Sárou a spěchal na oběd, kde na cestě zpátky, jak už víte, jsem potkal dalšího našeho absolventa, Víťu Strnádka. Stál právě ve frontě k okénku prosklené kanceláře a vesele mě zdravil. Hned mi sděloval novinky: „Studuji právě Aplikovanou informatiku na Fakultě informatiky a managementu UHK. Právě dnes jsem byl na předmětu Enterprise Architect, tam řešíme problematiku stavby softwarových aplikací, algoritmizaci a podobně. Výsledkem je programátorský kód. Ten ale funguje spíš pro skutečné programátory. Nám to vysvětlují pouze v prváku, abychom jako budoucí manažeři měli o problematice jakousi představu.“
„Vypadáš nadšeně, takže Tě to baví?“
„Moc. A má to různé výhody, třeba ten rozvrh oproti Kyberně, dneska jsem měl jen jedinou hodinu.“
„No to ale není normální, ne?“
„Hm. Nebo mě zaujal i ten úplně jinej svět, než jste náš učili vy, výtvarníci.“
„Myslíš to, že my jsme zvyklí improvizovat, zatímco programátor musí umístit správně každou tečku?“
„Jo, přesně to.“
„Ale to já jsem si taky jeden čas pilně osvojoval, ale kreativní svět je mi přesto bližší.“
„Aha, no ale já si taky pořád kreslím, toho bych se určitě nechtěl vzdát.“
„Príma a děláš dobře, že si rozšiřuješ kvalifikaci na management. Na vedoucích pozicích to bývá náročné, ale dobře placené.“
Chlapec se usmál a já byl rád, že alespoň on se v oboru našel. TR

První dobrá věc, kterou o něm dokážeme říct :)

Dominik Hrdý tedy nebyl nikdy šprt, i když patřil do elitní skupiny TAVADAJA, která je na Kyberně pojem díky filmové tvorbě. Ve filmech Tavadaji často herecky vystupoval a projevil se jako dobrý situační komik. Vždycky upřednostňoval kvalitní zábavu před špičkově odvedenou prací, tak jsme do něj velké naděje nevkládali.
Jenže i schopnost dělat věci snadno a rychle se občas vyplácí. Dominik navíc nikdy nepracuje sám, drží se týmových projektů a dnes už díky tomu studuje VOŠ a přivydělává si natáčením videoklipů. Pochopitelně proto se tady objevil, zápůjčky techniky realizujeme občas i pro absolventy.
Bylo sychravé podzimní dopoledne a ve dveřích učebny se objevila jeho tvář.
„Ahoj, pojď dál, když už jsi tu!“ přívítal jsem Dominika.
„Čau. Jak se vede?“
„Jde to, děkuju a Tobě?“
„Super. Jsem teď na VOŠ Michael na oboru grafický design.“ řekl Dominik a zubil se vesele a plaše zároveň, jako kdyby čekal políček.
„Aha, bravo. Ovšem ředitele té školy trochu znám. Škoda že nepodpořil náš koncept VOŠ. Mimochodem, je na Michaelu dobré studium?“
„Určitě. Mně se tam líbí.“ Odpověděl Dominik: „Některé předměty jsou tam zbytečný, ale učí nás hodně i praktické věci. Ty se docela hodí.“
„Co třeba?“ zeptal jsem se, ale on se jen ošíval a nevěděl, co zmínit. Asi mě nechtěl urazit, jenže mě to doopravdy zajímalo.
„Tak co praktického máš na mysli?“ tázal jsem se vytrvale znovu a znovu. Nakonec dal Dominik jediný příklad:
„Při tvorbě plakátů jsme si hráli s barvovými kanály. Posunutím vznikl docela pěkný efekt.“
„Aha, celkem běžná věc.“ konstatoval jse a převedl řeč na přijímačky.
„Ty byly v pohodě. My jsme tam přišli s Jirkou Česákem a byli z nás nadšení!“
„Tak to rád slyším! Jaké měli požadavky?“
„Domácí práce a pohovor. Především chtěli portfolio a líbily se jim moc naše obaly DVD od našich filmů.“
„Skvělé a o čem byl pohovor?“
„Mluvili jsme o vlastní tvorbě, proč jsme co dělali a tak. Vůbec jim ani nevadilo, že šlo většinou o školní projekty z Kyberny. Nejlepší bylo, že mají zájem podporovat, abychom i nadále pracovali v týmu.“
„Jirka a Ty, to ale není celá Tavadaja, co Tadeáš Mudroch a Víťa Trunec?“
„Hm, o těch momentálně nevím.“
„Tadeáš je nyní na vysoké škole firmy Škoda Auto. Drtí se matematiku.“, konstatoval jsem já. „O Víťovi novinky nemám.“
„Já taky ne.“
„A děláte ještě něco mimo studium?“
„No právě!“ řekl Dominik nadšeně. „Točili jsme videoklip takové bandě rapperů za nějaký ten litřík. “
„Výborně!“ blahopřál jsem mu.
„Jirka to stříhal a já dělal kameru.“
„Dá se to někde vidět?“
Dominik Hrdý mi dal webovou adresu na Youtube: http://www.youtube.com/watch?v=j3Dz_4KzBSE,
tak jsme se chvíli dívali: 
„Už to má přes 300 000 lajků!" pochubil se.
„To je teda bomba,“ řekl jsem pochvalně a Dominik se chvíli těšil všeobecnému uznání i ostatních, kteří právě seděli v učebně s námi.
„Poslyš, měl bys nějaký vzkaz našim studentům? Nějaké doporučení, čím se v životě řídit?“
„No prostě,“ řekl Dominik Hrdý hrdě: „Dělejte to, co vás baví.“ A dodal: „Někdo se může drtit, a nakonec mu to stejně nevyjde. Myslím to, v co věří, u mě to vypadá spíš naopak.“
„Tak dík a měj se.“ rozloučil jsem se „ a pozdravuj Jirku Česáka!“
„Budu.“ odvětil Domča a odkráčel… TR

Nic z toho nemá, ale jezdí nás reprezentovat

Bebího už asi znáte, věnoval jsem mu jeden z prvních rozhovorů. Dnes se na Kyberně objevil v kvádru a postavil se mi za záda. Přišel pro PPT prezentaci, kterou jsem právě dokončoval. Nechtěl jsem propást příležitost, a tak mne napadlo využít funkce diktafonu, kterou má můj nový mobil. Začal jsem se ptát, zatímco jsem i pracoval. 
„Takže teď jseš na čem?“ byla má první otázka samozřejmě o VŠ.
„Na aplikované informatice.“ řekl on.
„A kde to je?“
„Hnedka tady naproti, na Fimce.“ (Fimka, neboli Fakulta informatiky a managementu na UHK, pozn. aut.)
„A Tys odešel z archivnictví?“, míněn obor Počítačová podpora v archivnictví na UHK.
„No, no, nó.“ potvrdil Kryštof Polák.
„A proč?“
„Částečně kvůli tomu, že jsem to měl kombinovaně…“
„To znamená, že jsi tam nemusel chodit vůbec?“
„Trochu ano. Prakticky každý dva týdny na jeden den.“
„A pak se jenom doma šprtat, nemít nic z výuky ani přátel, že?“ potvrzoval jsem z vlastní zkušenosti.
„No a taky už mě to potom ani nebavilo se pořád válet doma.“ svěřoval se Bebí, „Chvilku to bylo zábavný, že člověk nemusel nic dělat, ale potom už to bylo takový divný.“
„Vážně?“
„Jistě. Teďka jsem na prezenčním a chodím do školy třikrát za týden.“
„Ale tohle není jen změna formy, že si přešel z kombinovaného na prezenční.“
„No, to není. Na archivnictví mě většina předmětů nijak nelákala, tady jich bylo přece jenom víc.“
„Můžeš být konkrétní?“
„Teďka mě začaly celkem bavit algoritmy.“
„Vau, a ty jsi často programoval weby, že?“
„Ano, ale hlavně mi šlo o design. Třeba teď řeším jeden pro Marka Jecha. Zakládá další firmu přes interiér, nábytek a výstavní expozice. Zrovna teď jsme dokončili logo.“ rozpovídal se Kryštof. „Pořád v tomhle oboru něco navrhuji. Když už není objednávka, zkouším si nějaké vlastní věci.“ dodal.
„Má to celé finanční efekt?“
„Zatím jedu především na reference, abych měl materiál do životopisu. Něco reálného tam vypadá mnohem lépe, než školní cvičení.“
„A teď Tě živí rodiče?“
„Ano.“
„No ono je ještě brzy, viď? Kolik Ti je roků?“
„Dvacet a pořád ještě studuji.“
„Pravda. A jak to vlastně bylo s přijímačkami?“ zmněnil jsem téma.
„U přijímaček chtěli jen známky z matematiky. Já měl dvojky, ale dostali se tam i lidi s trojkami.“
„Hm, o to těžší budou mít pak studium, ne?“
„To asi ano.“
„A jaké jsou Tvé dojmy, co do obtížnost studia?“
Bebí se rozesmál: „No to ještě nevím, chodím tam teprve třetí týden.“
„No jo, tak to se nemám ani na co zeptat.“ odmlčel jsem se bezradně a pilně pracoval na prezentaci. Kryštof mezi tím sáhl do kapsy a podal mi elegantní lístek: „Kdybys chtěl, můžu ti dát vizitku.“
„Hm, Tys byl vždycky šikovný na grafický design (viz jeho web: http://krystofpolak.cz/), počítáš s tou profesi do budoucna?“

 „No samozřejmě!“ odpověděl Kryštof rezolutně: “Mám i pár kamarádů, kteří mi slíbili napsat posudek pro budoucího zaměstnavatele.“
„Cože? Jenom tak?“ podivil jsem se převelice.
„To samozřejmě ne, vždyť s nimi už třetí rok spolupracuju.“ vysvětlil Bebí.
„A práci už jsi zkoušel shánět?“
„Zatím ještě extra ne, jen jsem prohledával net.“
„Máš něco, čím by ses mohl pochlubit?“
„Byli jsme s přítelkyní na dva měsíce ve Skotsku.“
„Aha.“ odtušil jsem pasivně, zatímco můj mozek usilovně dělil pozornost mezi práci a rozhovor.
„Šlo o letní brigádu. Sbírali jsme maliny a autem jsme projezdili celé Skotsko, tedy až na severní část Orkney.“
„Když je tolik zajímavých možností, co že Tě zlákal právě Hradec? Byl jsi tu už u nás na střední.“
„Tak na Fimce studují mí kamarádi z Kyberny, jeden ze základky a ti mi to doporučili. A hlavně jsem to chtěl mít blízko, mám to domů dvacet kilometrů.“ vysvětloval mi on a já se na chvíli odmlčel.

„Mám to hotové!“  zvolal jsem radostně.
„Paráda.“ Řekl Bebí a podal mi malý černý flash disk.
„Ty Kryštofe, jak to že Ty, už dva roky absolvent, jedeš reprezentovat svou střední školu?“
„Já jezdím každý rok, už od druháku!“
„Ale to není běžné, aby se takhle angažoval někdo, komu z toho už žádné stipendium, nebo pochvala nekouká!“
„Mě to baví a nikdy jsem s tím neměl problém.“
„Je v tom teda nějaký vztah k této škole?“
„No určitě,“ řekl Bebí a mně se zatetelilo před očima, „vždyť tady to byly nejlepší léta mýho mládí!“

Vyprovodil jsem ho až ven k autu, kde pak s Dianou Vítovou ze třetího ročníku chystali další materiály. Udělal jsem si ještě jejich společnou fotku. Tedy snad z toho Diana nebude mít prušvih :D
TR

Do pytle!

"Jičín město pohádky", tu akci určitě znáte. Zrovna tady jsme s Animační dílnou za SŠAK. Krásné město i místo. Denně se tu střídají desítky dětí i celých tříd, většinou malých drobečků, ale najdou se i větší. Zrovna teď:
"Čáu, máte to tu pěkný."
Odhlédl jsem od práce, tentokrát trochu více nahoru a vida, Martina Machová. No jasně, vždyť přece slíbila, že se tu staví. Martina je naše letošní maturantka a v Jičíně bydlí.
„Ahój,“ začal jsem taky vesele: „Jak je?“
„Jsem maximálně spokojená!“ odpověděla rozzářeně dívka, která ještě před pár lety spolu s Kjersti Jedelskou a Karlem Kulíškem (z její třídy) na Kyberně oslňovala jedničkami snad ze všech předmětů.
„Vau, z čeho plyne tvá spokojenost?“ zeptal jsem se v údivu.
„Mám školu, jsem šťastná doma i v práci.“
To poslední znělo o poznání váhavěji, tak jsem si rýpnul: „A jakou máš práci?“
„Takovou zakázečku okolo svatby, kterou připravovala moje známá.“
„Ty jsi to fotila nebo natáčela?
„Ne, ne. Já jsem připravovala grafiku, oznámení a tak.“
„Proč jsi také nefotografovala?“
„Já jsem k tomu moc nepřičichla, mám mnohem radši počítačovou grafiku.“
„A hodí Ti to nějaký dobrý peníz?
„Ano, ale já to dělám pro svou radost. Je to takový zákusek.“
„Zákusek? A po čem?“
„Po ničem, jenom abych se držela při grafice a dělala, co mě baví. Školu mám jen čtyři hodinky denně.
„Aha. Říkala jsi, tuším, že jde o jazykovku tady v Jičíně, viď?“
„Ano, přesně tak.“
„Jak tam probíhá výuka?“
„Gramatika, poslech, konverzace s rodilým mluvčím, prostě všechno v jednom. A rozumím jim úplně všechno, takže jsem hrozně spokojená.“
„Tak to stíháš asi ještě víc věcí, když Ti  jde ostatní tak snadno?“
„To ano. Školu mám čtyři hodinky každé odpoledne, tak ještě dělám do sportu.“
„Co konkrétně?“
„Florbal, box, atletiku…“
„Box? A nemáš obavu z úrazu hlavy? Co třeba následky?“ zeptal jsem se udiven.
„Následky? Ne, já trénuju jenom do pytle.“
„Poslyš, ale od Tebe jako od premiantky třídy, bych možná očekával vyšší ambice, ne?
„No jo, asi ano.“ řekla Martina a vysvětlovala: “Hlásila jsem se na UHK obor Grafická tvorba – multimedia, ale nevyšlo mi to.“
„A jéje. A jak ses připravovala?“
„Doma jsem dělala výkresy.“
„A byla jsi v kontaktu s pedagogy, kteří ten obor vedou? Chodila jsi k nim na konzultace?“ vyzvídal jsem.
„To ne, ale spojila jsem se se studentem Petrem Jindrou, který tam studuje. Poradil mi, na co je dobrý se zaměřit. Říkal, že tam dbají na figurální kresbu a berou to jako prioritu. A slyšela jsem to i z jiných zdrojů.“
„Ale na tu si přece nechodila.“
„Já vím, vynechala jsem ji kvůli Kajku.“ (předmět Konverzaci v anglickém jazyce; pozn. autora)
„Ale letos se nedostali ani další, kteří na Figurálku chodili.“
„Slyšel jsem o tom, to je výtka na mě. Chci být letos ve výuce přísnější.“
„Petr Sušanka říkal, že jako nejmenší kresby akceptují A3 kreslené uhlem.“
„Tak to je ale opravdu směšně malý formát na figurálku, ideální je naopak vše, co se blíží životní velikosti.“ rozčiloval jsem se a uvažoval: „Ledaže bychom brali v úvahu domácí práce, jejich dopravu a požadavky na ně.“
„Ale tam to nikde napsané nebylo.“ upřesňovala Martina.
„Poslyš,“ zeptal jsem se: „Měla jsi vybranou nějakou alternativní vysokou školu?“
„Spoléhala jsem, že vyjde právě tato.“
„Á jé, zase chyba!“ konstatoval jsem a všiml si změny jejího výrazu: „A teď ti to došlo, viď?“
„Ne v tuhle chvíli.“ řekla mi na to ona. „Ale příští rok to zkusím na publicistiku v Praze.“
„Víš, Martino, premiantka, jako jsi Ty, má mít vždy vysoké ambice. Ze školy si Tě velmi vážím…“ zastavil jsem příval opožděných pedagogických doporučení, protože jsem si všiml, že dívka spěchá: „Musím už běžet do školy.“ řekla.
„OK, tak díky, že ses zastavila.“
„Já ráda, těchto akcí jsem hodně absolvovala.“
„No jo, to je fakt, dalo Ti to něco?“
„Jasně, jak vystupovat před lidmi. Dalo mi to hodně.“
„To jsem rád, ale ještě svému talentu něco dlužíš!“
Zasmála se: “Nemyslím si o sobě, že bych byla premiantka, spíš jsem se držela standardu.“
„A to je právě ta chyba, když Ti to tak jde.“
Bezprostředně po tom, co jsme se rozloučili, naší škole nabídla spolupráci jedna jičínská společnost, která potřebovala grafika, animátora a filmaře. Neváhal jsem ani na okamžik.

Večer jsem Martině napsal zprávu: „Říkal jsem jim, že znám skvělou grafičku a filmařku. Hádej, koho jsem myslel? Jo a nezlob se, dal jsem jim na Tebe e-mail.“
„Jak bych se jen mohla zlobit, naopak moc děkuju. Určitě bych do toho šla.“ odpověděla Martina a já měl radost, že možná jeden mladý talent nevyzní na prázdno. TR

Neexistuje správná odpověď, ale ani špatná.

Dnes jsem ve škole potkal Václava Klůze, dalšího z našich absolventů: „Mě Hradec hrozně chybí,“ vysvětloval Václav, „strávil jsem zde střední a vysokou školu, a jak jsem si dřív myslel, že bych ve velkém městě bydlet nemohl, tak…“
„Co se Ti tu nejvíce líbí?“ přerušil jsem ho.
„Chybí mi ta architektura…“ chtěl pokračovat, ale když viděl můj zpytavý pohled, dodal oficiálně: „Hradec, salón republiky, to víš.“
„Kde pracuješ a jak se Ti daří?“ změnil jsem téma.
Zasmál se. „Jsem v jednom grafickém studiu ve Dvoře Králové a moc mě to tam nebaví.“
„Nebaví? Vždyť je to práce v oboru, ne?“
„To jo, ale taková manufaktura. Zhotovit dvacet osm inzerátů a k nim jeden plakát, a to pořád dokola.“
„Kolik času na to máš?“
„Tak tři dny. Když jde o malý plakát, tak půl hodiny.“ konstatoval Vašek.
„Hm.“ stihl jsem říct, ale on ještě pokračoval: „Nebaví mě to, co momentálně dělám, ale něčím se začít musí.“ dokončil.
„Aha, takže to někam směřuje?  A kam?“ zeptal jsem se.
„To ti řeknu, až se tam dostanu.“ prohlásil tajemně a dodal: „Alespoň mám motivaci nezůstat na jednom místě.“
„Stačilo Ti vzdělání z Kyberny na to, aby tě přijali?“
„To je těžko říct vzhledem k mezeře šesti let studií, po kterých jsem teprve tuto práci začal vykonávat. Ale je pravda, že mi toho dost scházelo.“
„Co třeba?“
„Adobe Illustrator, InDesign a fotomontáž ve Photoshopu“
„Ale to se tady běžně učí, například z InDesignu jsou každoročně klauzury, fotomontáž ve Photoshopu učí třeba Martin Mercl, Illustrator se učí v písmu…“
„Rozvinuli jste se, to je dobře, ale za mě se to ještě neučilo. Pamatuji se, že InDesign se tu objevil ten rok, co jsem maturoval, takže roku 2006.“
„Kde jsi tedy načerpal chybějící zkušenosti?“
„Ze zakázek a dalším vzděláváním přes tutoriály a odborné články.“
„Pamatuji se na Tvou pěknou maturitní práci. Šlo o fotografické ilustrace a vazbu k poezii, teď nevím, František, František…“
„František Gelner. Ano, to mě drží do dneška. To mám jako zábavu a volnočasovou aktivitu.“ zasmál se Václav Klůz a podotkl trochu výhružně: „Aby mě do toho nikdo nekecal!“
„Co jsi studoval na vysoké, Vašku?“
„Filosofii.“
„Přineslo Ti to něco do života?“
„Obohatila mě poměrně dost.“
„V čem? Máš víc peněz na zmrzlinu?“ zasmál jsem se trochu nejapně.
„Myslím, že studium filosofie neobohacuje v materiálních aspektech života, ale spíš přístupem k hodnotám, které umožňují nebrat tak vážně to, co se dnes považuje za správné dosáhnout.“
„Hm, člověk se líp orientuje. Máš nějakého oblíbeného filosofa?“
„Platóna. Hlavně co se týká vedení státu. To je totiž dost slušná totalita.“
„Jo, jo, jakmile to někdo s lidmi myslí ze srdce dobře, většinou je z toho totalita.“ přizvukoval jsem já. „To se ti na něm líbí?“ zeptal jsem se.
„Já neříkám, že ho mám rád ve smyslu pozitivních emocí. Můžu ho mít oblíbeného, vše od něho přečíst, a může mi připadat pouze zajímavý. Vychází z něho spousta politických systémů, náboženství, v podstatě má prsty v ledasčem.“
„Je to tedy vůbec prospěšné, s čím Platón svět ovlivnil?“
„Na to neexistuje správná odpověď.“ řekl filosof Václav Klůz a připojil ještě další bonmot: „Ale ani ta špatná.“
Usmál jsem se od ucha k uchu rozpoznávaje povědomý rys filosofických disputací: “Proč jsi ve filosofii nepokračoval?“
„Filosofie mě uspokojovala jen pro mě samého, ale neviděl jsem v ní budoucnost ohledně profesního uplatnění. V tom ohledu mě uspokojuje grafická tvorba jako taková a fotografování.“
„Budeš mít nějakou výstavu?
„Už jsem nějaké měl. Například ve Foma Galerii, a to s bráchovou třídou a vloni v Chodovicích v kostele.“
„Máš nějaký web, na kterém Tvé práce můžeme vidět?“
„Ano: www.grafikman.cz“
„Príma, tak děkuju za rozhovor a ať se Ti daří. A díky, že ses stavil.“
„Já rád. Taky děkuju.“ rozloučil se Vašek a podal na rozloučenou ruku. Možná někdy dorazí i jeho mladší bratr. Jestli ale přijde (jmenuje se Tomáš), nesmíte si ho plést, protože jsou si oba velmi podobní! TR

Dojmy z prváku

Byl den po klasifikační radě, středa 20. června. Známky byly uzavřeny, ale předmět Výtvarná příprava byl ještě v rozvrhu. Vcházel jsem do třídy se smíšenými pocity, vždyť to byl jen týden, co studenti zažili přísné klauzury z kreslení, při kterých dva z nich neuspěli. Bohužel. Budou mít ještě zájem o výuku?

Navzdory tomu mě přijali vlídně. Ihned mi bleskl nápad, potají jsem vytáhl notebook a začal si s nimi povídat: „Víte, zajímalo by mě, jak se cítíte po tom roce, který jste na Kyberně prožili“
 „Hodně zkušeností, co se týče kresby a obecně výuky.“ odpověděl Jarda Semerák, jako kdybych ho z toho právě zkoušel. Naštěstí, když ale viděl můj nespokojený pohled, dodal i cosi osobního: „Taky plno zážitků ze školních výletů.“ Víc jsem z něho už nedostal, zato se rozproudila debata mezi ostatními, kdo následující týden pojede na školní výlet a kdo ne.
„Musíme jet všichni!“ znělo z lavic.
„Já jet nemůžu.“ prohlásil Quang Nguyen Nguyen (známý pod přezdívkou Main).
„Proč?“, ptal jsem se zvědavě.
„Ale místo toho jedu do Vietnamu na dva měsíce, poněvadž brácha se žení.“
„Hm. Mají Tě tu rádi?“ strefil jsem ho přímou otázkou. Main ale s klidem a úsměvem na tváři řekl:
„Samozřejmě, já jsem miláček třídy.“
„Že by to byla nejobyčejnější věc na světě?“, myslel jsem si.
„Já vůbec nevím, co to děláte!?“ obořila se na mě náhle Aneta Šejvlová, kterou znepokojovalo, jak se s ostatními bavím a všechno zapisuji do počítače.
„Píšu s Vámi článek.“ řekl jsem pravdivě, ač na neštěstí již odhalen.
„Aha.“ odtušila nechápavě, a jiná dívka mi nahlédla přes rameno: „No jo, von si to všechno píše.“
Do třídy však právě vešla Veronika Hanušová a strhla tím na sebe pozornost.
„Co ty tady děláš?“, zeptala se jí Aneta.
„Máme volno, skončila nám už hodina.“
„Jaká hodina?“ zeptal jsem se neznaje zpaměti jejich rozvrh.
„Výpočetka.“ řekla.
„Jaké z ní máš zážitky?“
„Jde to.“ konstatovala nevýrazně, ale to už kdosi křičel: „Výpočetka je jenom úplně to nejlepší s panem učitelem Germánem. On se jmenuje Němec, ale my mu tak říkáme.“ všichni se rozesmáli, až z toho Anetě spadly berle. Měla zafačovanou nohu.
„Kde jsi k tomu přišla?“ divil jsem se.
Aneta odpověděla rázně a s kamennou tváří: „Pravej příběh byste asi slyšet nechtěl, že?“
Pak už se jen smála: „Dejme tomu, že jsem šla domů, lezla oknem a spadla na schodech.“
„Pane učiteli, přeberte si to obráceně, že to bylo.“ volala Erika Žďárská, výjimečně bez nepublikovatelných slov.
„Jak obráceně?“ tvářil jsem se nechápavě.
„Já jsem lezla, totiž skákala oknem ven.“ prozradila Aneta
„Ve kterém patře?“
„Napište v desátém.“ glosoval kdosi.
„To bylo přízemí!“ zlobila se dívka, „ale stejně to takhle dopadlo.“ zasvěcení se chechtali a výmluvně při tom gestikulovali.
„Napište tam, jak máme třídu invalidů.“, řekla Lucka Krejčíková a ukázala na Maina, který se rovněž opíral o berli – naštěstí o Anetinu.

„Řekněte mi ještě nějaké dojmy ze studia, prosím.“ vracel jsem se opět k tématu.

„Já se sem každé ráno těším,“ navázala opět Lucka, „dokonce mě baví i vstávat. Jen kdyby všichni učitelé byli také tak dochvilní.“ rýpla si oprávněně a já se zastyděl. „Jinak jsou učitelé perfektní, nikdo vás nepošle do kšá, když něco potřebujete. Když fakt něco chcete dokázat, tak víte, že se musíte opravdu snažit a s tou ochotou, se kterou vám pomůžou, z toho vyleze něco úžasnýho.“ Fakt se sem ráno těším.
„Vy dáváte výborný zadání.“ pokračovala Nikol Mitáčková, „to prostě musí každýho bavit. Třeba ten návrh na street-art.“ Ta chvála byla nezasloužená, protože k tomu mě nejvíc inspiroval Šimon Levitner a jeho skupina přátel kreativců z naší školy. Ale s paní Trnkovou mě to taky bavilo, děsně vtipně vždycky nadávala.  
„Ale Majerka, to je úžasná učitelka.“ chválila si kolegyni kterási z dívek. Má prý schopnost vše trpělivě vysvětlit . 

„A Petera, v hodině by tě byl schopnej zabít, ale na výletě je strašnej pohodář. O prázdninových dílnách jsme jeli tím jeho křápem, ale jakmile přišel do školy, tak se změnil. Jinak by s ním studenti orali. Zakládá si na tom, že zábava je zábava a práce je práce.“
„Jo a moje první reakce na talentovky: Viděla jsem tam pana ředitele a v té chvíli mě napadlo: ‚Tý jo, Hagrid fakt existuje!‘ A táta to samý: ‚Dobrý den, těší mě, vy jste pan ředitel?‘, pak si s ním dlouho povídal.
„A Matějus, já ho mám strašně ráda. Já se s ním bavím o traktorech, nevěděla jsem, že by se se mnou někdo bavil o traktorech.“ nadšeně vysvětlovala Lucka své zážitky z obvykle obávaného předmětu 3d modelování.
„Vážně, ten prý býval velice přísný,“ podivil jsem se.
„Se změnil, baví se s náma úplně o všem.“
„Tak to je velice milé.“ potěšila mě jejich zpráva, „To mu musím říct.“
„Pověz to s tím Sankem.“ nabádal kdosi vzadu.
„No, čekali jsme ve druhým patře na hodinu vedle kabinetu a vykoukla hlava jedné angličtinářky a Sanko řekl: ‚Fuj, to sem se lek!‘ a ona na to, že se neumí chovat a že půjde úplně ven za dveře.“ třída se rozesmála.
Aneta se nadzvedla a zavolala na Sanka: „Héj, mohl bys nám zase předvést tu scénku?“ měla na mysli jakousi luxusní filmovou komedii, kterou jsem neznal. Sanko se bohužel styděl.
„Dělej, řekni to, Sanko, od tebe to je nejlepší, miláčku pusinko, medvídku!“ tomu už spolužák neodolal a dialog neuvěřitelně změněným hlasem předvedl. Nadšení studenti pak volali: „Chceme slitování pro Sanka, pane učiteli, chcem ho do druháku!“

Tahle třída, o které se mezi učiteli říkalo, že mezi sebou vede tvrdé boje, se ve skutečnosti bála jeden o druhého a nechtěla přijít ani o jediného svého člena.
„Všichni nám říkají, že s Kybernou dost máváme, ale to není pravda. My se jen chceme stát legendou.“

„Pojďte se radši všichni vyfotit!“ organizovala Lucka Krejčíková. „Tohle je poslední příležitost abychom tam byli opravdu všichni.“ Vzal jsem fotoaparát a všichni jsme došli až ven před školu. V téže chvíli sice začalo pršet, ale Canon 40D, fotí rychleji, nežli létají kapky, takže vše v pořádku vyšlo, jak můžete ostatně vidět na fotografii v hlavičce této skandální zprávy. TR

PS: „Jo a pane učiteli, věděl jste, že vám jsme říkali „Pan koloběžka?“

 
Grafikové, doučte se matematiku!

Nepříjemná pravda, která vyskočí na mnoho výtvarníků, platí i u nás. Dneska jsem povídal s Lenkou Fabiánovou, která přišla na doučování za Mgr. Ing. Václavou Hůlkovou dohánět znalosti. Z čeho jiného, než z matematiky.

„Já momentálně studuju informatiku a výtvarnou výchovu, bakalářský dvouobor se zaměřením na výchovu a vzdělávání.“ sdělila mi Lenka.
„A co matematika?“
„Proto jsem teď tady!“ řekla Lenka hořce a dodala: „Matika je sice jen v prvním semestru, ale i tak to dá zabrat.“
Z výtahu do chodby se rozlítly dveře a z nich se vyřítila kolegyně inženýrka Hůlková a volala na nás udýchaně: „Už jsem tu, pan ředitel mě zdržel, ale vidím, že máš co dělat, Leni.“ prosvištěla okolo.
„Takže na ní nespěcháš?“ ulekl jsem se, že přijdu o interview.
„Dobrý, já si tady ještě něco přehodím.“
Přehodil jsem si také něco – pozornost zpět na Lenku: „Paní Hůlková Ti hodně pomáhá?“
„Hodně, chodím k ní na konzultace z matiky.“
„Konkrétně co?“ zeptal jsem se.
„Konkrétně veškerou látku, kterou si vůbec nepamatuju,“ zasmála se: „Protože pro mě jsou dvě hodiny matiky málo. Potřebuju počítat pořád!“
„Teď jsi v prváku?“
„Jo,“ potvrdila mi.
„Informatika je těžký obor, řekl bych, nezdá se Ti?“
„Myslím, že ani tak ne, protože mám základy z Kyberny“
„Fakt?“
„Ano, psaní webu a tak, mnoho, co se týká HW a SW. Jediná novinka pro mě je to, že jsme začali programovat. Ale všecko jedeme v podstatě úplně od začátku“
„V jakém programujete jazyku?“
„Ve Visual Basic a v Excelu“
„Makra?“ potvrzoval jsem si.
„Jasně, a teď i objektové modelování, nebo programování. Jak se tomu říká, já teď nevím…“ přeřekla se komicky Lenka.“
„Jak jsi na tom se zkouškami?“
„Chybí mně asi tři zkoušky a tři zápočty. Hlavně na výtvarce. Oni ti umělci, co nás učí, jsou neustále po výstavách takže…“
„Opravdu?“
„No například paní doktorka Sceránková, která učí modelování, posledně přišla do hodiny a měla monokl pod okem. Prý na ní spadla socha, když něco tvořila na výstavu. Mám docela problém s ní stíhat psát zápisky a překládat si je do češtiny, aby tomu člověk rozuměl. Zvlášť, když se z toho pak učím.“
„Co kromě modelování?“
„Klasické grafické techniky u pana Netušila třeba.“
„Myslíš, že to všechno stihneš?“
„Mám to rozplánované, že do konce června by to mělo dopadnout.“
„A co v pololetí, tam si něco přesouvala na konec roku?“
„Akorát tu matiku a ta ve druhém semestru naštěstí není.“
„Jak ještě využíváš výtvarničinu mimo studium VŠ?“
„Mimo školu? Nevím, vlastně trochu, dělám stylistku, junior stylistku u Diamond Lashes – prodlužuju a zahušťuju ženám řasy.“
„To byl kurz?“
„Spíš proškolení, ale v zimě jsem si udělala kurz, a to instruktora snowboardingu.“
„Príma. Chceš na závěr vzkázat něco současným Kybernetům?“
„Asi ať využijí svý zájmy. Mě baví jezdit na prkně, tak jsem si k tomu udělala kurz. Teď v zimě můžu dělat, co mě baví. No a možná ať zváží, co chtějí studovat a připravují se na to, dokud mají čas a možnost.“
„Tak to byla hezká tečka.“
„To jsem ráda a teď jdu počítat.“ uzavřela Lenka s úsměvem, asi už netrpělivá na své matematické doučování. TR

(na následující fotografii je Lenka na plenéru ještě během studia na Kyberně)

Barbora Vrzáková s červeným diplomem a kamarádkou z BIGY

Státní maturity zapříčinily zmatek, který naše škola nepamatuje (a nejen ta naše, jak je patrné z článku PhDr. Daniely Hochmanové). Zatímco dřív si neúspěšný student běžel hnedle stěžovat do ředitelny, nyní se na sekretariátu školy všichni jenom bezmocně ptají, co dělat dál. Ptát se tentokrát chodili úplně všichni, zejména ti úspěšní, protože výsledky z češtiny dorazily až týden po zkouškách. Ani pak ale neměli jasno, protože bodové ohodnocení jedné ze tří částí se ještě musí sečíst a vypočítat průměr, který je nutné porovnat s tabulkou, kterou na svém webu umístilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy.

„Dobrý den,“ ozvalo se ode dveří a do šera kanceláře blýsknul mosazný odznáček na čepici a úsměv Barči Vrzákové. „Já jsem se přišla zeptat na výsledky z ČEŠTINY!“
„Dobrý den, tak moment,“ odpověděla Bohunka Nováková, naše paní sekretářka a začala listovat úhledně srovnanými fascikly maturitních dokumentů.
To už jsme se ale nadšeně vítali s příchozími. Báru provázela kamarádka, která mi byla představena jako Anna Mudrochová, rovněž maturantka, ovšem z „BIGY“ (BIGY je zkratka pro Biskupské gymnázium Bohuslava Balbína, HK).
„Má to u sebe Váš třídní, musíte se stavit za ním.“ přerušila naše štěbetání paní sekretářka, a tak jsme vykročili o patro výš.
Třídním Barbory je Štěpán Mach, znamenitý sportovec a leader Tanečního divadla Honzy Pokusila. „Ty jsi nebyla na pomaturitní oslavě!?“ uvítal Báru bezprostředně po tom, co zjistil příčinu její návštěvy.
„Já jsem nemohla.“ odpověděla ona.
„Jak to?“
„Spousta lidí se to dozvěděla až ve 12 odpoledne. Někteří už měli něco domluvené, jako třeba já se svými rodiči.“
„Jasně.“ přerušil ji energicky: „Tady si najdi svoje výsledky.“ podal jí při tom silný pakl papírů, ve kterém musela chvíli listovat. „Jinak si teda vzpomínám, že jsi měla z angličtiny asi 30 bodů.“ Zalovil ještě v paměti.
Bára se se konečně našla a přisvědčila: „Jo, angličtinu mám za 30 a češtinu za 20 bodů.“
„Známka nějaká bude, hlavně že je to hotový.“ opáčil třídní předjímaje tak pochopitelnou otázku na výslednou známku. Bára se však neptala a poděkovala. „Tak děkuju a nashledanou.“
„Ahoj, měj se.“ řekl Mach stručně i s úsměvem a celá delegace se vybatolila z kabinetu.
„Půjdete ještě ke mně, ne? Na chvilku.“ ujistil jsem se a celou dobu jsem při tom datloval na klávesnici svého notebooku, aby mně neuniklo ani slovíčko.

Má první otázka byla inspirována jejím Facebookovým statusem, který spolehlivě naštve každého učitele, který má s maturitami něco společného: „Hm, nemám z tý maturity špatnej pocit. 3 dny učení byly tak akorát... :-)“
„Tak jak ses teda na tu maturitu připravovala, skutečně jen tři dny?“
„Začala jsem v pátek večer, trochu jsem se na to koukla a zdálo se mi, že tu angličtinu udělám asi bez učení. Že to dám. Z NAR (Navrhování a realizace) jsem se koukla, který otázky umím, které záleží na individuálním cítění, nakonec jsem nechala otázky, ze kterých jsem měla hodně strach. Z DVK (Dějiny výtvarné kultury) mi zbyl Fauvismus a Expresionismus, také Kubismus. A z češtiny mi oznámil Časák, že Limonádový Joe je úplně jiný v knížce, nežli ve filmu, tak jsme sháněli ještě tu…“

„A to je většina z filmované literatury.“ vstoupila do hovoru kamarádka Anička.
„Jo, já vím, to je v pohodě.“ navázala zase Bára a vrátila se k tématu: „Z NAR jsem se bála hlavně videa a 3d formátů. V tom ohledu by můj výkon nebyl takový zázrak!“
„No stejně, ale tři dny, to je taková hloupá frajeřina, a to i ve Tvém případě, ne?“
„Já jsem si pořád říkala, jak mám spoustu času, týden, další týden, pak svaťák, jako že si dám ještě jeden den volna, pak další, no…“ pokrčila rameny.
„Co si z maturity pamatuješ? Všechno?“ zeptal jsem se, protože jsem si vzpomněl na povídání s Paigi.
„Jo, víceméně všechno.“ řekla překvapivě. „Ale samý jedničky, to jsem vážně neodhadovala. To jsem měla štěstí. Hlavně z toho NAR, kde jsem si vytáhla vektorovou grafiku, která mě baví.“
„Teď máš spoustu volna, jak ho trávíš?“ přešel jsem na jiné téma.
„Dodělávám si autoškolu a dělám na jednom projektu trička, co jsem nestíhala.“
„To je dobré, že nepřestáváš pracovat.“ (Znám totiž Barču jako velmi pracovitou osobu, ostatně proto mě třídenní příprava tolik překvapila)
„Ne, že bych vstala v osm a začala makat, ale každej den se snažím.“
„A co rodiče, jsou spokojení?“
„Nevím, jaký budou.“
„Máš pravdu, vždyť výsledky máš teprve teď v ruce.“ uznal jsem skutečný stav věcí.
„To je mi platný, tohle!“ odmítla Barča mé tvrzení a převracela v ruce bodovou listinu, ke které neměla v paměti ostatní informace, ani vyhodnocovací tabulku MŠMT.
„Tý jo, buď ráda!“ zabrzdila její rozčílené brblání Anička, kamarádka. „Z BIGY dostaneme výsledky až zítra. Maturitní vysvědčení a tyhle krásný papíry nám nedali. To by se tam musel někdo obtěžovat to jít vytisknout.“ postěžovala si trochu na svou školu.
„A kolik to teda je?“ oponovala oprávněně Bára, „Tý jo, angličtina 30 a čeština 20, tohle nechápu!“ hudrala nakvašeně.
„To já také nevím“ přiznala Anička, ale na papír se dívala opravdu zálibně.
„Odkud se znáte?“ zeptal jsem se všetečně.
„My jsme spolužačky z BIGY.“ řekla Barča a krátce se zasmála.
„Ty jsi studovala Biskupské gymnázium?“ ptal jsem se nevěřícně.
„No.“ odvětila.
„A proč jsi odtamtud odešla?“
„Protože to tam bylo hrozný. A Anička byla jediná, s kým jsem si tam rozuměla.“ šokovala mě Barča svou odpovědí.
„A v čem to bylo tak hrozný?“
„Přišlo mi, že jsou tam všichni jen našprtaní a naprosto nepřemýšlej nad ničím, co dělají“ pokračovala její palba do ubohého gymnázia.

„Braň se!“ zavolal jsem na Aničku, jejíž nesouhlas jsem nyní očekával.
„Já se nebudu bránit, já s ní souhlasím.“ řekla smutně, ale bylo vidět, že vyslovila opravdu vážnou větu, takže dodala: „Já vím, že mě tam nebudou mít za to rádi, ale prostě s tím souhlasím.“
Bára samovolně pokračovala: “Rozuměla jsem si tam s více lidmi, ale celkově mi ten kolektiv nesednul.“ konstatovala příkře a já raději změnil téma na Aničku, která mě teď začala zajímat.
„A čím se Ty, Aničko, vlastně zabýváš?“
„Já? Zpívám, šiju, korálkuju, vařím, žehlím, já jsem taková domácí puťka.“ řekla o sobě s ironií, která jen odráží, jak málo si tahle společnost váží práce v domácnosti.
„Ty zpíváš? Opravdu?“ podivil jsem se radostně, „A co?“
„Sving, jazz…“ řekla Anna Mudrochová
„Paráda. Vyznáš se v jazzových žánrech?“
„Nějaké základy musím mít.“ odvětila asi skromně. „Zpívám s kapelou většinou normální pop, ale i jazzové evergreeny. Třeba Dream a Little Dream.“ Vzal jsem si pár odkazů a pak už jsme povídání ukončili. Tuhle hlášku jsem si ale ještě našel na Barčině Faceboou a jistě chápete, že jsem si nemohl odpustit ji sem nedat:

"Tak je hotovo. Ale byly to krásné 4 roky na Kyberně... :-)"

S Bárou jsme se ještě viděli u slavnostního předávání vysvědčení, pro které náš ředitel Jan Lang pronajal aulu v budově Univerzity. Tam jsme se spolu umluvili, že mi na Youtube zavěsí i ona své nejnovější dílo, animovaný film Monday, který je zároveň i mým nejlepším pedagogickým úspěchem na poli animovaného filmu, který studuji i učím. Film pojednává o úředníčkovi a jeho nepříjemné denní rutině vyplácet lidem, kteří nepracují, finanční dávky. Velmi ho doporučuji ke zhlédnutí a za sebe musím říct: „Děkuju, Báro!“ TR 

 Foto: Ing. Jan Lang, ředitel školy, předává Barboře Vrzákové červený diplom

Dobře vychovaný chlapec Jirka Langer 

Tedy měli jsme dva absolventy tohoto jména, tento (maturant z roku 2008) je ten vychovanější J.
No řekněte sami. Kdybyste se jako on ve druháku na SŠ stali mistrem České republiky ve vodním sportu, zůstali byste ke všem okolo tak slušní, uctiví a nenápadní?

Titul získal vícekrát, například roku 2006 v pražské Troji a nejspíš má doma medailí mnohem víc (mistr evropského poháru atd.), ale nikomu to netlačí. Soutěží v disciplíně zvané holeriding K1M, nebo také rodeo na kajaku. Jde řekněme o akrobacii v divokých peřejích.

Chtěl jsem se ho na to zeptat, ale jeho návštěva byl fofr. Lítal po našem kabinetu a nahlížel do různých zásuvek a krabiček, druhou rukou přitom zuřivě telefonoval Ing. Peterovi, který mu marně popisoval, kde by kalibrační sonda mohla být. Pro nezasvěcené, kalibrační sonda se používá, když chcete, aby monitor zobrazoval barvy reálněji, a zejména to užívají fotografové a tiskaři.

I Jirka Langer je fotograf. S Ing. Jiřím Peterou poslední dva roky intenzivně spolupracovali. Jiří ho pomohl připravit na studium v Opavě. Od roku 1971 tu existuje Institut tvůrčí fotografie (http://www.itf.cz/), který nyní patří pod Slezskou univerzitu. Jde o velmi zajímavou školu. Působí na něm celá řada vynikajících osobností fotografie: Vladimír Birgus, Dita Pepe, Jindřich Štreit, Tomáš Pospěch, Jan Pohribný, Pavel Mára a další a asi by nebylo špatné jít tam studovat také.
“Jak jsi se studiem spokojený?“ využil jsem k dotazu jeho přítomnosti. 
„Strašně moc!“ řekl a rozzářil se.
„A co Ti studium v Opavě dává?“
„Je to pro mě takový umělecký oraz!“ zazubil se a dodal: „Pětkrát do roka a hotovo!“
„Aha, ty studuješ dálkově, viď?“ konstatoval jsem vzdálen sebemenší ironie.
„Jo“, neplýtval Jirka slovy a znovu se pustil do hledání.
 „To znamená, že někde pracuješ, ne?“
„Ano, momentálně pracuji u jednoho velice zajímavého pána. Dělá koučing, jestli ti to něco říká.“
„Jistě, tréning manažerů, jestli se nepletu.“ 
„Jo, jo, přesně to.“ řekl trochu unaveně a napřímil se, nejspíš už to pátrání vzdal.
„A co pro něho děláš?“
„Především natáčím dokumentační a instruktážní filmy.“ začal mi konečně vyprávět, ale bylo vidět, že si pro samý spěch ani nesedne.  „On pracoval ve vedoucích pozicích v mnoha významných firmách a teď ty své zkušenosti předává dál formou školení.“ 
„Nechceš si na chvíli sednout, tak na deset minut, to co říkáš, by bylo dost zajímavé hodit na papír.“ zaprosil jsem. 
„Ne, já bohužel nemůžu, za deset minut už mám být zase na nádraží a nechci přijít pozdě.“ usmál se omluvně.
„Tak já Tě aspoň doprovodím.“ řekl jsem, vstal a ještě cestou jsme prohlíželi pár míst, kde by kalibrační sonda mohla být. Marně. Vyšli jsme ze dveří a Jirka se rozhovořil.“
„Tohle středisko (http://www.koucinkakademie.cz/) je právě hrozně zajímavé. Jednak tam mám umožněn přístup i k těm materiálům, ze kterých se učí ti manažeři, a jednak se tam schází opravdu vybraná klientela.“
„A kde to vlastně je?“
„Tam u nás, v Dolních Libchavách, severně od Ústí nad Orlicí." řekl, zatímco jsme sbíhali po schodech.
"Jezdí tam poměrně dobře etablovaní lídři firem z celé republiky. A právě teď jsem se díky tomu dostal k úžasné možnosti, za tu fakt děkuju bohu, protože to je naprosto úžasné! V rámci jednoho školícího programu jezdím natáčet od klienta ke klientovi, natáčím v jejich firmách a to jsou opravdu neocenitelné zkušenosti. Strašně si toho vážím.„
Ve dveřích se objevila starší paní, takže jsme je otevřeli a zdvořile ji nechali projít.  „Děkuji Vám."  zazpívala polichoceně, Jirka vzorně odvětil: „Nemáte zač!“  a přidal i noblesní úsměv. Šli jsme dál k autu.
„Takže jestli to dobře chápu, tak Ty máš momentálně výborný job, že fotografuješ a běháš s kamerou, natáčíš a střiháš filmy, a zároveň se při tom permanentně vzděláváš v oblasti managementu?“
Jo, přesně tak.“ zubil se zase Jirka a z kapsy už tahal klíčky, protože jsme se neodvratně blížili k autu. 
„A ještě si studuješ dálkově vejšku, kam se chodíš umělecky odreagovat. A co sport, děláš ho ještě?“ 
„No jéje, zrovna teď jsme si to užili zase v Praze v Tróji!“ 
Čas mi v té chvíli vypršel: „Hm, víš co, tak už jeď a ať se Ti daří!“ přestal jsem zdržovat mistra republiky a chvatně jsme se rozloučili.

Ale tohle bych ještě dodal. Jeho půvabná spolužačka, Michaela Mitáčková (teď už bakalářka v oboru grafický design), kterou Jirka k závisti všech chlapů sbalil těsně po absolutoriu Kyberny, by se u nás měla v dohledné době objevit a nějaký ten detail nám třeba svěřit. Tak zase někdy tady. TR 

Jirka Langer při natáčení.  Foto: Ing. Karel Urban

Vše dobré letošním maturantům.

Právě skončily dva týdny maturitních zkoušek, které jsou pro všechny zúčastněné zpravidla testem, kolik vydrží jejich nervový systém. Vlastně je úplně jedno, co se pak objeví na Facebooku, všechny ty sebevědomé hlášky úspěšných absolventů: „Učil jsem se jeden den…“, „Já hrál celý svaťák kulečník…“ a další machrovinky. Když předtím tihle borci seděli před komisí, nejen, že jim nebylo do smíchu, ale co se při tom učitelé nadřeli s formulováním otázek, aby místo správné odpovědi neslyšeli zdrcující mlčení.

Ani učitelé to nemají lehké. Když přece jen musíte někomu říci, že neuspěl, myslíte na to od té chvíle každý den, jako když soudce odsoudí obviněného a stokrát si dokola opakujete: „Udělal jsem, co jsem musel…“, „Nešlo to opravdu jinak…“, „Ne, to opravdu nešlo uznat…“, ale platí to i naopak. Někdy totiž s odřenýma ušima a se čtyřkou propustíte hříšníka, jehož znalosti byly doslova na hraně. Splňovaly předepsaný standard jen tak tak. A pak se zase koušete do rtů, mračíte a vyčítáte si měkkosrdcatost, že spíše přísností zvýšíte kvalitu absolventů a ne jinak…

Tak jako tak má maturita ale i své pozitivní stránky. Povídal jsem si s předsedou u druhé třídy grafiků Ing. Luďkem Jeklem:
„Tak už to máme za sebou“, řekl a podával mi na rozloučenou ruku.
„Ano a chtěl bych Ti poděkovat za zpestření letošní maturity, vážím si, když tu máme odborníky.“ řekl jsem formou komplimentu to, co mám skutečně rád.
„Já jsem se tady také cosi nového přiučil, hlavně ohledně fotografií.“ odvětil pan předseda a měl na mysli brilantní rozbor fotografie, který proběhl mezi zkoušejícím Ing. Jiřím Peterou a Terezou Šímovou.
Pak jsme si už jen přátelsky pokynuli a šli každý svou cestou, protože při maturitách vládne shon, i když už končí.

Mohu ale shrnout, že návštěva Ing. Jekla měla skutečně inspirativní charakter. Doporučil, abychom si u studentů více hlídali podstatné technologické předpoklady dobrého designu. Musíme se napříště postarat, aby naši studenti zvláště v interiérovém a produktovém designu skutečně ctili reálné rozměry nábytku i spotřebičů, aby méně experimentovali s ergonomií, protože v navrženém prostředí mají žít skuteční lidé! Chceme vylepšit také jejich prezentace prostoru (úhel pohledu a záběr při renderingu) a jako povinný prvek napříště zavedeme klasický a osvědčený technický výkres. Jestli Vás zajímá praxe inženýra Jekla, pak zde je link http://www.jekl.cz/.

Vše dobré letošním maturantům a nejen jim. TR

3d tiskárny, aneb druháci mají práce nad hlavu!

Ne, že by nebylo zvykem na naší škole, aby kterýkoliv dobrý student neměl pocit, že více už makat nedokáže, ale potěší vědět, že to k úspěchu vede. Dnes jsem rozmlouval Václavem Hollerem na téma soutěž o nejlepší Středoškolskou odbornou činnost (SOČ).
„V jakém oboru jste se přihlásili?“
„Byl to obor 9, strojírenství.“
„A kolik Vás je?“
„Je nás vícero, ale pouze pět členů je fakticky aktivních: Robert Danyi, Daniel Benda, Jan Kellner a Miloš Jedlička, všichni studujeme obor Programování, pouze Jedlička je síťař.“
„To jsou ale čtyři jména.“
„Ten pátý jsem samozřejmě já,“ zasmál se Vašek Holler.
„A jaké máte téma?“
„Mechanické 3D tiskárny“
„Ano, o tom jsem slyšel od Ondřeje Šintáka, který to u nás na škole zavedl (Ondřej Šinták, top pedagog Kyberny a vedoucí oddělení výpočtní techniky,http://cz.linkedin.com/in/ondrejsintak, pozn.)“

„Ten nás právě hodně pošoupnul k dosaženému úspěchu J. Sám je velmi pracovitý učitel a jeho prioritou je, aby práce vždycky měla kvalitní výsledky.“
„V čem jste jedineční oproti ostatním experimentátorům s 3d tiskárnami?“
„Vytváříme lokální a webové rozhraní pro komunikaci s 3d tiskárnou.“
„Lokální znamená, že to má vypínač? J“
„Trochu víc. K tiskárně jsme připojili dotykový tablet Acer Ikonia Tab a chceme ho propojit i přes informační systém pro využití všem studentům. Mohli by si na tiskárně každý cokoliv tisknout, samozřejmě se svolením učitele (administrátora). Ten bude mít práva ovládat tiskovou frontu a mazat v ní.“ vysvětloval Vašek a po chvilce ještě dodal: „Momentálně pracujeme s open source programem pro komunikaci s tiskárnou. V budoucích projektech a letech chceme ale vytvořit úplně vlastní komunikační program, který by byl úplně kompatibilní se všemi 3D tiskárnami.“
„To zní dobře. Chceš se tomu tématu věnovat i profesionálně po absolutoriu?“
„To asi ne, mám jiné cíle. Chtěl bych jít na obor Business Intelligence na UHK. Studuje se tam dovednost, která je ve všech firmách velmi žádaná bych se tomu věnovat i v budoucích letech jako živobytí.“
V čem spočívá gros toho oboru?
Jde o analýzu trhu v oblasti IT. Cílem takové analýzy je najít naprosto aktuální technické řešení pro daný úkol, nebo projekt. Zároveň jde i o predikaci budoucnosti rozvoje technologií, a ještě i průzkum možností trhu.“
„Můžeš mi to nějak přiblížit?“
„Chce to hlavně kontakty. Musíme zjistit, co budeme potřebovat, za kolik a kde to pořídíme. U výsledného produktu pak určit, jak to asi půjde na ‚dračku‘. Například budu vyvíjet nový druh softwaru a přidávat k tomu nějaký nápad. Je jedno, nač bude software zaměřený, podstatné je, aby využíval nejlepších dostupných technologií a počítal s technologiemi budoucími, které teprve přijdou 

na trh.“
„Tak mnoho štěstí Tobě i Tvým kolegům v soutěži SOČ!“
„Děkujem.“ rozloučili jsme se s Václavem Hollerem, o kterém je třeba říci, že už před půl rokem s Janem Kulendíkem připravili projekt na vzdělávání seniorů a tento projekt je nyní ve fázi takzvaně ‚na klíč‘. Stačí ho jen ho spustit.  Slušné na druháka, ne? TR

Aleš Dvořák, programátor, který má rád týmové projekty

Konečně jsem měl to štěstí a setkal jsem se pro změnu se studentem technické větve naší školy, kterou bych rád více prozkoumal. Ostatně grafik a programátor odjakživa patřili do jednoho týmu.

Aleše Dvořáka jste si poslední dobou mohli všimnout jako vítěze mnoha soutěží.
„Kolik bylo soutěží, kterých ses účastnil, Aleši?“
„Nevím, já je nepočítám…“ zalovil v paměti mladík a na prstech si ukazoval, kolik jich asi bylo: „…dvě ‚sočky‘, nějaké ‚Hackathony‘, jeden Imagine Cup…“
„Deset, dvacet?“ urychloval jsem výpočet.
„Asi tak. Já mám ale mnohem radši praktické soutěže a projekty, na které se člověk nemusí připravovat, pouze přijde a změří si s ostatními sílu. A ještě při tom něco užitečného vznikne. Úplně nejraději mám, když můžeme pracovat v týmu, což odpovídá i profesionální praxi.“
„To je pravda, vím, jak rádi spolupracujete s Karlem Kulíškem. Jak jste se vůbec seznámili?“
„Asi před rokem jsem posílal e-mail. Sháněl jsem dobrého grafika, který by měl zájem se mnou pracovat.“
„Takže takový malý konkurz?“
„Ano, Karel se přihlásil a padl mi jako spolupracovník do oka, jak se říká. Hned pak začala naše profesionální součinnost. Nejdřív web pro nějakou kavárnu, pak vinotéku, jeden i druhý jsme vždy něco dohodili a společně vše realizovali. Teď se snažíme dělat větší projekty.“
„Jaké například?“
„Momentálně vyvíjím kvalitní informační systém pro střední a základní školy. Řekl bych, že bude lepší, než vše, co je dosud na trhu.“
„V čem bude lepší?“
 „Musí být především jednoduchý na ovládání. Beru to tak, že třeba na základních školách jsou učitelé často ze starších generací a počítače moc rádi nemají. Zároveň do toho chci přinést moderní technologie pro tablety a mobily, které používají studenti.“
„To znamená, že už nyní jako žák Kyberny máš takové projekty, které by Tě uživily?
„Ano. Ale musel bych se jim věnovat v plné míře místo školy.“
„Na kolik by sis tak měsíčně přišel?“
„Nástupní plat programátora by dělal asi 45 000,– čistého“
„Měl jsem dojem, že vyděláváte až okolo 70 000,–?“
„Ano ale, to už musí jít o zkušeného programátora, u velmi zkušeného to může být dokonce ještě víc.“
„Počítáš do budoucna, že bys do svého týmu přibral další absolventy z Počítačové grafiky?“
„Prozatím určitě ne, Karel Kulíšek mi určitě stačí. A když, tak v úkolu, to znamená zadat konkrétní práci a za tu zaplatit, ne nikoho na stálo.“
„To už jste tedy opravdu sehraní, že?“
„Ano, máme už spolu něco jako grafické studio. Pokud tě to zajímá, tak na tomto webu jsou nějaké reference: www.webaci.cz Moje osobní webové stránky jsou na: http://alesdvorak.cz“

„A co zábava? Máš také nějaké koníčky?“„Jistě, všechno, co souvisí se sportovním létáním, nejvíc paragliding.“ usmál se konečně tenhle zodpovědný mladý muž, který měl na sobě tmavé kalhoty k obleku a decentní proužkovanou košili připravenou k maturitní písemce z angličtiny. Začínala mu přesně za sedm minut, tak jsme s povídáním museli spěchat.

„Ještě k těm soutěžím, jako grafikovi mi třeba nic neříká slovo Hackathon.“
„Hackathon je soutěž v programování, ve které se programuje nonstop 24 hodin. Ty jsem právě většinou vyhrával. Tam jsme právě poprvé soutěžili spolu s Karlem a asi právě jeho zásluhou jsme i vyhráli, protože nám připravil skvělou prezentaci a i výsledná aplikace vypadala lépe, než jakou měli ostatní. Nikoho jiného ani nenapadlo vzít si do týmu grafika J“
„A co se tam tak intenzivně programuje?“
„Zadávají se zcela obecná témata a nic k tomu. Co užitečného z toho tým vytvoří je v podstatě na nich. Když zadali téma Vánoce, navrhli jsme aplikaci, která zobrazovala lidem typy na dárky. Byla založena na principu, že člověk, který koupil dárek, svůj výběr zveřejnil, ostatní jej hodnotili. Tím se kombinovala statistika s nápady a vznikala tak různá doporučení (typy) pro každého, kdo si nevěděl rady. Vše na osobním mobilu.“
„To je vážně zajímavé, docela by se mi to hodilo.“
„Tenhle mobil jsem vlastně také vyhrál v soutěži. Pořádal ji Microsoft a šlo o naprogramování tří aplikací. Vítěz dostal tenhle model Nokia Lumia 800.“
„Bravo! A jak jste dopadli na Imagine Cupu?“
„Tam jsme byli, pravda, čtvrtí v rámci ČR. Zato jsme vyhráli speciální cenu za nejlepší Business plán.“
„Na co se chystáte teď?“
„Právě teď spolupracuji s hradeckou neurolaboratoří Commservis s.r.o., rádi bychom zhotovili prototyp zařízení, které bude ovládat vrtulník AR.Drone přímo mozkem.“
„Báječné! V jakém jazyce programuješ?“
„Nezaměřuji se na jediný jazyk. Na Kyberně jsme probírali C#, což se se dá použít na všechna obvyklá zařízení od počítačů až po mikročipy. Ale třeba weby píši v PHP.“
„Jak bys tedy obecně zhodnotil přínos výuky na Kyberně v této oblasti?“
„Ve fázi, kde se momentálně nacházím, už chápu, že škola asi nemůže stíhat to rychlé tempo, jakým se vyvíjí programování, takže v něčem mi výuka nepřipadá zcela aktuální. Na druhé straně jsem na školu nastoupil, aniž bych předtím cokoliv programoval. Školní výuka mě vlastně provedla těmi prvními krůčky a tak nějak mě nastartovala, abych si další a další znalosti rozšiřoval sám. Také je tady vynikající komunita studentů i učitelů, za kterými můžeš kdykoliv přijít zeptat se na radu, jak se co dělá. Také, a to pro mě bylo hodně užitečné, má škola dobré vybavení.“
„Programátoři potřebují také nějaké speciální technické vybavení?“
„Jistě. Máme možnost si zapůjčit mobily s Windows Phone 7, zařízení Micro Framework, 8 bitové mikročipy atd. Kdyby si to člověk měl pokaždé kupovat domů, tak by se nedoplatil, protože aktuálnost těchto technologií je cca půl roku. Konkrétně ten vrtulník AR.Drone jsem se učil programovat také na školním zařízení.“
„OK a jaké máš plány po maturitě?“
„Po maturitě budu dokončovat rozjeté projekty a začnu nové. Zároveň půjdu studovat VŠ, zajímám se o management, informační technologie dále studovat nemusím.“
„Už máš vybranou školu?“
„Vybral jsem si opět soukromou VŠ, obor management v IT (http://unicorncollege.cz/) a jestli bude škola dobrá, to teprve zjistím. Očekávám, že tím získám něco podobného, jako máme tady. To, že jsme malá škola, všichni se tu znají, sdílíme tu přátelské prostředí a know-how. Proto mi nevyhovuje styl ČVUT, která nabere 750 lidí a do jediného ročníku. Potřebuji se s lidmi potkávat, vyměňovat si informace, doufám, že tam potkám i lidi, kteří budou dobří ve vedení lidí, ředitele velkých společností atd.“
„Jakou radu bys adresoval mladším ročníkům programátorů?“
„Asi něco jako: Jděte za svými sny!“
„Hm, mohl bys to ještě trochu upřesnit?“
„No, často se jim nechce dělat něco navíc, ale tím právě o spoustu věcí přicházejí. To všechno, co se dá vytvořit při škole, je daleko cennější, než co jsi schopen vytvořit při zaměstnání.
Bylo za tři minuty 12 hodin, tak jsem poděkoval za rozhovor a Aleš vykročil vstříc testu z anglického jazyka a zářivé budoucnosti J TR

Jitka Jägerova a Afričančata

Je málo lidí, kteří jdou opravdu vlastní cestou. Ještě méně je těch, kteří hodnotu svého úspěchu měří mírou pomáhání. A pak už znám jenom Jitku Jägerovou, nedávno výrazný studijní talent na Kyberně (snad budoucí filmová režisérka, fotografka a kytaristka…), která se dnes po absolutoriu, věnuje projektu: „An education to fight with the poor“ – vzdělávání, jak bojovat s chudobou v Africe a Indii.

„Čím je Jitka pro Tebe?“ ptám se ve středu odpoledne její sestry Alžběty (nyní vysokoškolačky uměleckého oboru Textilní tvorba na UHK).
„Ona je takové moje dvojče, ale není to dvojče“, směje se Bětka.
„Inspiruje Tě?“
„To jo, myslím, že ano, ona je taková odvážná.“ o zem učebny na Univerzitě přitom pleskají Bětčiny bosé nohy, zula se, že je venku horko. Bětka dodává: „Já se hrozně dlouho rozmýšlím, než něco udělám, a ona do toho jde hnedka.“
„A jak ji vnímají rodiče?“ ptám se ještě na Jitku.
„Taťka říká: ‚To je ta naše extravagantní holka…‘“
„Nedávno byla Jitka u nás na Kyberně vyučovat hru na kytaru bez své kytary. Prý o ní přišla v Africe?“
„Darovala ji jednomu Afričanovi.“
„Páni, hudební nástroj dává muzikant z ruky jako úplně poslední, že? Jak dlouho byla v Africe?“
„Zhruba půl roku.“
„A co tam bylo náplní její práce?“
„Pomáhala, většinou učila domorodé dětičky angličtinu, dospělé ženy, které nosí všechno na hlavách, cvičila, aby posilovaly břišní svalstvo, které mají atrofované. Dospělým se hlavně musí vysvětlovat, jak se chránit před AIDS, kterým tam populace nesmírně trpí atd.“

„Jak se k této práci dostala?“
„Před tím absolvovala kurz v Norsku u DRH Norway.“
(pozn., Na internetu jsem si zjistil, že jde o Cestovatelskou školu sídlící v zasněžené horské krajině nedaleko Lillehammeru, která se zaměřuje na poznávání života v rozvojových zemích a potom na pomoc tamním chudým obyvatelům. Vychovává si pro tuto činnost instruktory. Škola byla založena roku 1978. http://drh-norway.webnode.cz/)
„V čem spočívala náplň kurzu?“
„Jéžíši,“ vyhrkla Bětka, pro kterou bylo popisování sestřiných osudů samo sebou obtížné, „hlavně si museli na tu africkou misi vydělat peníze. Pracovali jako dobrovolníci v hotelu, který je s touto školou architektonicky propojen. Jíťa tam měla dokonce koncert.“
„Opravdu?“
„Myslím, pro lidi v hotelu na doplnění programu. „Bylo tam několik muzikantů, hráč na klasickou basu, tu dřevěnou, víš J, pak ještě jeden klávesista…“
„A to ji vyneslo nějaké peníze?“
„Prosím Tě, Jíťa a hrát za peníze, to vůbec!“ mávla rukou Bětka a řehtala se té myšlence.
„Tak čím si teda vydělávali?“ ptal jsem se nechápavě.
„Nejvíc asi tříděním odpadu – Norové totiž vyhazují spoustu věcí v dobrém stavu. Mnoho nalezených předmětů (oděvů) se dá znovu prodat. Například do Litvy, nejlepší kousky i do jakéhosi „hrabáku“ v Norsku, když je to třeba oblečení.“
 „Jéžíš!“ vyhrkl jsem nyní já, „To mám do svého článku vážně napsat?“
„Jasně, to není tajný.“ potvrdila se samozřejmostí Bětka. „A ani to není tak hrozný,“ doplnila ještě, „jde o speciální kontejnery, které jsou rozmístěné po celém Norsku, jsou označené jako humanitární pomoc. Ti dobrovolníci jejich obsah pouze třídí, aby mezi oblečením nebyly i jiné věci. Oblečení pak pytlují a odesílají potřebným do rozvojových zemí. Nejde vůbec o klasické popelnice J“  „Aha, to se mi ulevilo. Takže tam byla před Afrikou a kde je vlastně teď?“
„Odjela znovu do Norska, tentokrát v nějaké administrativní funkci, nevím, jak to říct.“
„Něco jako šiřitelka dobrého poselství, agitátorka?“
„Asi tak, shání prostě další zájemce.“
„Já si ji tedy neumím představit v kanceláři za stohem papírů.“
„Však ne, vždycky za ní někdo přijde, aby mu s něčím pomohla. Třeba jedné starší učitelce pomáhá s překlady do angličtiny a hlavně s vytvářením digitálních vizuálních pomůcek pro výuku, nebo jezdí na tu „Cloth Collection“, když ostatní nestíhají.“
„Jak to všechno víš Ty?“
„V létě jsem se tam byla podívat.“

Rozhovor nám bohužel přerušil Bětčin mobil, tak jsem se nedostal k tématu jejího studia na Textilní Tvorbě na UHK, které by Vás možná zajímalo. Každopádně kdyby Vás interesovaly osudy lidí v domcích uplácaných z hlíny a přikrytých slaměnou střechou, kdyby Vám nebylo lhostejné, že žijeme v té bohatší části světa a někdo někde v té chudší, zde jsou stránky té Cestovatelské školy: http://www.drh-norway.org TR

Aktuálně od maturit, aneb vše dopadá jinak, než zamýšlíme… 

Pavlína Poláchová právě ořezávala půvabné fotografie z prostředí divadla v rámci své maturitní práce. Nemohl jsem odolat a prohlížel jsem si je ještě v tom surovém stavu. 
„Páni! Kam Vlastně půjdeš, Pavlíno, po škole?“
„Ještě nevím.“ usmála se.

„Rozhodnu se podle toho, kam půjde studovat můj přítel. Buď do Prahy, nebo do Brna.“ dodala.
„Ne, to je škoda, takové nádherné fotografie!“ začal jsem se divit. 
„S mým přítelem jsme velmi sehraní, závodně tančíme. Byla by škoda mezi nás vkládat takovou dálku.“ Chvíli jsme se ještě přeli, ale pak jsem před jejím charakterem kapituloval.

„Stejně mě to vždycky ‚odkopne‘ někam jinam, než čekám.“ řekla Pavlína a pokračovala: „Třeba na střední školu jsem se hlásila do Velkého Poříčí.“
„Do Poříčí? A co je tam za školu?“
„Polygrafická, zaměřená hlavně na tiskařinu. Jenže mně to tam vůbec nevyhovovalo. Hlavně to prostředí, já potřebuji lidi a tohle byl takový venkov. Tak jsem přestoupila do Hradce na Floristiku a několik měsíců jsem vázala květinové kompozice. To mě opravdu bavilo. Pak ale přišel bratránek, který tou dobou studoval Biskupské gymnázium a říkal, že přestupuje ‚kamsi‘ na Kybernu na obor Programování. Zeptala jsem se, jestli je tam také nějaký výtvarný obor a on říkal, že ano. Tak jsem se konečně dostala až sem.“
„To jsem rád, že Tvůj talent pronikl až do fotografie.“, komentoval jsem to a Pavlína se rozzářila. 

„Já už ale fotím od malička. V sedmi letech jsem k narozeninám dostala takový modrožlutý fotoaparát a ten doopravdy fotil!“
Zasmál jsem se: „To byl na jedno použití?“
„Ne, na jedno použití, normálně se do něj dával kinofilm, akorát se musel ručně otáčet.“
„Ach tak.“
„A moje ‚historicky‘ první fotka bylo Babiččino údolí, takový ‚árt‘, náhodička, protože se okénko neposunulo úplně přesně a vytvořila se dvojexpozice.“

Pak jsem se setkal s Pavlínou ještě jednou následující den, kdy už měla práci odevzdanou a čekala na výroční vysvědčení. 
„Tak jaký máš výsledný dojem z Praktické maturitní zkoušky?“
„No, já jsem se toho nejdřív vůbec nebála, protože jsem si myslela, že deset dní bude spousta času. Nakonec jsem ale zjistila, že toho je mnohem víc. A byla to opravdu makačka! Stihla jsem to tak akorát!“ povídala mi Pavlína takovou rychlostí, že jsem nestíhal zapisovat. 

„Mé fotografie byly hotové téměř hned, takže jsem měla nejdřív pocit, že už to v podstatě celé mám. Jenže pak jsem zjistila, že mám napsat ještě rešerši a obhajobu, že k tomu mám vymyslet grafiku, všechno to vysázet a vytisknout včetně potisku cd atd.“
„A přemýšlela jsi ještě dál o kariéře fotografky?“
„Já počkám, až to, co přijde. A to si užiju tak, jak to půjde.“, řekla Pavlína hezky po svém. „I když se nezadaří, tak se to pokusím zvládnout, co nejlépe. Budoucnost nerada řeším, snad bych pak byla strašně zklamaná, kdyby to nevyšlo.“ 

„Tak ať to nyní u teoretických maturit vyjde Tobě i všem ostatním!“  TR    

(Pavlína Poláchová, která je na úvodní fotografii, je autorem následující černobílé fotografie. Tu úvodní fotografovala Sára Raudová.) 

Můj šéf praxi nevyžadoval…

Dnes jsem poprosil o rozhovor Barboru Hlaváčovou. Jednu z mála dívek, které se odvážily dělat praktickou maturitu ve 3d softwaru s tématem rigging, animace pohybu loutky.
„Barčo, jakým směrem se ubíraly Tvé kroky po Kyberně?“
„Zůstala jsem v Hradci Králové a našla jsem si práci v jednom reklamním studiu. Jako čerstvá absolventka jsem s tím kupodivu neměla problém. Vlastně už od listopadu pracuji.“
„A neměla jsi problém, že Ti chybí praxe?“
„Ne. Některá studia se absolventům nebrání, jen se musí trochu hledat. Ostatně právě teď vím i o několika dalších nabídkách.“
„Co máš ve Vašem studiu na starosti?“
„Především jsou to návrhy webových stránek, ale občas i jiná grafika – vizitky, letáky, plakáty, prostě všechno.“
„A jak Tě přijali noví spolupracovníci?“
„Kolektiv je tady opravdu super. Díky tomu se dokonce dostanu i ke kódování v HTML a CSS a velmi okrajově i k PHP. Kolega programátor mi s tím pomáhá a to mě momentálně baví víc, než design webů.“
„Pročpak?“
„No možná je to tím, že se u nás vyrábí celkem hodně webů a každý z nich je v podstatě stejný. Nemám příliš možnost být v tom kreativní. Takhle se ale dostávám hlouběji, mám šanci si leccos upravit přímo v kódu, dostanu se ke stylům CSS a pak už je ta práce zajímavější. “
„Co ještě Tě v práci těší?“
„Tak třeba pracovní doba. Vyhovuje mi, že běžně začínáme od devíti a končíme v pět, ale když je potřeba si něco zařídit, lze si čas třeba o hodinu posunout a končit později. Přísně se hlídá hlavně týdenní plán, povinných pro mě je 20 odpracovaných hodin. Samozřejmě se ale všechno musí předem dohodnout se šéfem. Za určitých předpokladů jde pracovat i v režimu „Home Office“, to znamená přímo z domu, ale má to zásadní nevýhody, protože vázne komunikace s ostatními kolegy. Všechno pak záleží na výměně e-mailů mezi šéfem, programátorem a vámi a takových e-mailů může být třeba sto. Všechny to pak může obtěžovat, a tak tuhle možnost většinou nevyužívám.“
„Home Office, to zní zajímavě J“
„Ne, ne, tím se všechno opravdu jen zdržuje. Když potřebuju od šéfa schválit leták, tak abych posílala jeden e-mail za druhým. A navíc, radši tam docházím už proto, abych se dále vzdělávala.“
„Váš vedoucí pracovník má u Tebe velkou autoritu, co je vlastně zač?“
„Já si ho vážím hlavně pro jeho dlouholeté zkušenosti v oboru, jinak mám dojem, že vystudoval obor Informatika. Řekla bych, že asi ovládá všechny práce, které tam děláme a i ty další, třeba Flash, když je výjimečně potřeba, ten u nás dělá jenom on.“

 
„Říkala jsi 20 hodin týdně, to je poloviční úvazek?“
„Ano.“
„Proč Ti nedali celý?“
„Původně jsem ho měla, ale byl mi snížen, může za to asi obtížná doba.“
„Bylo to snadné, sepsat svou pracovní smlouvu?“
„Ne, to je absolutně to nejhorší a nejobtížnější na celé věci, ale nechci o tom mluvit!“
„Dobrá. Je to ale tedy něco, nač je třeba dát si opravdu pozor?“
„Ano, to mohu potvrdit.“ řekla Barbora přísně a bylo jasné, že je na čase změnit téma.
„Co plánuješ do budoucna?“ zeptal jsem se tedy.
Barča se zasmála: „Každý se mě ptá, jestli půjdu studovat vejšku, jenže s tím si právě nejsem příliš jistá. Rozhodně bych nechtěla jít studovat za každou cenu.“
„A jaký obor Tě zajímá?“
„Možná dálkově animace, nebo sem na grafickou tvorbu (UHK), uvidíme. Praha, ta mě vůbec neláká. Teď mi ale připadají zkušenosti, které získávám v práci mnohem cennější. Je důležité mít praxi a Hradec Králové je pěkný!“
„Ano je, děkuji Ti, Barčo, za rozhovor a ať se daří!“ TR
(obrázek: autoportrét Barbory Hlaváčové)

V pivovaru se učí grafický design!

Když naši absolventi pokračují ve studiu na VŠ, obvykle si po pár týdnech stěžují na nedostatek předmětů, které by jim rozvíjely počítačové dovednosti z Kyberny. Filip Kubík si ale nic takového nepřál. Ve čtvrtém ročníku se cíleně začal věnovat grafickému designu a podařilo se mu úspěšně složit přijímací zkoušky na Grafickou tvorbu – multimédia (UHK), která sídlí jen asi kilometr od nás v budově bývalého hradeckého pivovaru.

„Co se Ti splnilo a co ne, Filipe?“ Zeptal jsem se dredatého tmavovlasého mladíka s jiskrným pohledem. Seděli jsme v jedné z hezkých poslucháren UHK, dříve výrobně piva.
„Tak, splnilo…“, zaváhal, hned ale zasvítil:  „Až nad očekávání mě tu začala bavit klasická grafika, hlavně hlubotisk: lept, akvatinta, suchá jehla, ale i tisk z výšky – linoryt.“
„Kdo Vás momentálně učí tyto techniky a jaká dostáváte témata?“, zeptal jsem se Filipa.
„Učí to Mgr. Lubomír Netušil a myslím, že je v tom fakt dobrý, také jeho syn na figurálku. Prvním tématem byla doprava, teď nám zadal les a přírodu. Zrovna tady mám na ukázku svůj cyklus Příběh tlejícího stromu. Je to moje prvotina.“ Filip vytáhl z tašky desky plné grafik a rozložil je na stole. Prohlížel jsem si je a zeptal se:
„Kde bereš plechy? Když jsem to studoval já, byl velký problém je sehnat.“
Filip se zasmál a odvětil: „Můj otčím je klempíř a u pana Netušila je navíc možnost tyhle plechy objednat.“
„Kolik stojí?“
„Asi pade.“ Řekl Filip stručně a já se ještě zeptal na slitinu a on doplnil, že jde o titan plus zinek.
„A k tomu designu,“ navázal volně na první otázku, „rozvíjím se zde dál, pokračuji, ačkoliv ne zcela tak, jak bych chtěl. Mým snem bylo studovat tento obor na UJEP v Ústí n. Labem“
„Ale vedoucí oboru MgA. Petr Hůza je přece právě absolventem ústecké univerzity, nebo ne?“, zeptal jsem se.
„To ano a ten vliv je tam znát, ale on tam studoval na keramice. Je ale pravda, že přímo říkal, že tam je i výborná prostupnost mezi obory, pokud má student zájem. Také se mi líbí, že na rozdíl od Textilní tvorby nemá náš obor pedagogické zaměření, že je to čistá grafika.“
„A proč Ti to připadá tolik výhodné?“, zeptal jsem se překvapeně.
„Protože jsem nechtěl studovat ‚peďák‘, o kterém se říká, že na něj chodí lidé, když nemají kam jinam jít.“
To mě trochu nazlobilo a ohradil jsem se: „Umíš si představit, kolik stoprocentních ‚umělců‘ musí kvůli obživě učit?“
„Asi ano, je to taková jistota a hodně jsem o tom i přemýšlel. Nakonec i já jsem teď dostal nabídku vyučovat grafiku na jedné dobré škole a určitě tam učit půjdu.“
„No vida!“, řekl jsem už méně nazlobeně a ptal se dál: „Jak Ti vyhovují ostatní předměty, zvláště ty teoretické?“
„Já myslím, že celkem dobře. Dějiny umění a grafiky už jsem měl na Kyberně, za což jsem moc rád, protože jinak bych v tom určitě plaval. Estetika a jiné předměty jsou volitelné, takže si je můžeš kombinovat podle libosti. Můžu chodit s archiváři, politology nebo filosofy a navíc se tím dají dobře nahnat kredity. Je velkou výhodou, že je UHK opravdu velkou univerzitou.“
„A co Tví noví spolužáci zde?“, ptám se dál.
„Tady mám super spolužáky!“ odpovídá bez váhání (dva za námi ještě seděli J). Jediný problém je v tom, že nás je mnoho (nabrali jich víc kvůli financím) a v ateliérech není mnoho místa. Také mezi sebou máme vzájemný respekt. Já se tu spíše učím kresbu a písmo, oni mi zase chválí, jak to umím s těmi počítači.“
„Takže znalosti od nás se Ti tu hodily?“
„Určitě, právě teď pracujeme na Corporate Designu pro obchodní subjekt, na výběr byla i jiná témata, před tím například ‚muž a žena‘. Oproti Tvé výuce mi to ale přijde mnohem volnější. Nenecháváme se vůbec omezovat přáním klienta, prostě si volně tvoříme. A samozřejmě k tomu zpracováváme velké rešerše, sedíme s panem Hůzou a rozebíráme, co se komu líbí a proč.“, pak náhle připomenul:
„A co je tady úplně skvělé, že začínáme každý den od deseti hodin dopoledne a výuka probíhá jen v pondělí až ve středu. Ve zbytku týdne máme prostor najít si třeba práci, přidat volitelné předměty, realizovat své koníčky, zkrátka jak kdo chce.“
„To vypadá jako nějaký ráj, není v tom nějaký háček?“
„Snad ano. Po Kyberně si nemohu zvyknout, že se tady platí i za kopírování (korunu za jednou kopii) a hlavně za tisk plakátů. Formát B1 vyjde asi na 300 Kč, takže už momentálně tisknu doma ve Dvoře Králové. Kyberna, když si člověk spočítá výdaje za notebook a školné, vypadá děsně draze, ale pak v tom jsou všechny tyhle věci zdarma. To si uvědomuji až tady.“
 „Aha. A co obživa? Co zakázky a vůbec financování Tvého studia zde?“
„Tak já jsem velice vděčný svým rodičům, protože mi mé náklady za studium komplet hradí. Ale právě teď nedávno jsem si zařídil nějakou menší brigádu, abych jim to ulehčil. Ta rodičovská pomoc má velké výhody, protože si nevybíjím kreativitu na studium. Ale zakázky také plánujeme, hlavně s Dominikem Robkem.“
„Nepovídej, a jak se mu daří?“, zeptal jsem se se zájmem na osud slibného designéra.
 „Qwerty (to je jeho přezdívka) pracoval rok ve finančním odvětví a letos se dostal do Zlína na Produktový design. Však už na něm bylo vidět, jak mu ta kreativita chybí!“, zasmál se Filip.
„No to je skvělá zpráva, že mu moc gratuluji! Nemáš náhodou zprávy i o dalších spolužácích?“
„Jen o několika, Jakub Nosek je na VOŠ ve Štětí, ale není to pro něho dost zajímavé po Kyberně, Lucka Sněžná bude studovat Výtvarnou výchovu a Historii, Verča Janáčková a pár dalších studují Archivnictví rovněž na UHK, mimochodem v tom oboru se předpokládá velký počítačový boom, je to zajímavé studium.  A výborně se daří dalšímu designérovi Tomáši Rejmonovi, který pravidelně píše pro Designkabinet, teď má psát o naší výstavě plakátů, které máme ve Filharmonii Hradec Králové. “
„Co bys, Filipe, na závěr vzkázal našim současným studentům jako radu?“
„Tak to já nevím takhle z patra! Asi bych jim doporučil hlavně nepolevit. To je individuální, každý ví jaké má nedostatky, jakou jsem třeba já udělal chybu s kresbou – teď kreslím doma.  Zkrátka kdo něco chce, neměl by to podcenit. Jo, a buďte hodní na učitele!“
„Tak to Ti děkuju J“ TR

Kam už paměť nesahá

Pamatuji si ji v dobrém, několikrát ale i v nepochopitelném smutku a nepřízni vůči světu. Každopádně vzpomínkám vévodí luxusní cyklus ilustrací pro tarotové karty, kterým se naše škola honosí od jejího absolutoria v květnu 2011.

Načapal jsem Paigi (Pavlu Holomkovou) s kamarádkou v sobotu ve škole. Přijela pomoct kamarádce s fotodokumentací filmového natáčení. Také mně k odpolednímu pomohla natočit pár filmových záznamů a mezi tím jsem ji trochu vyzpovídal. 

„Kam si se po škole poděla?“

„Utekla jsem na Pražskou vysokou školu psychosociálních studií.“

„Aha, tam sis vlastně přála jít.  Je snadné se tam dostat?“

„Relativně ano, dostala se nás asi čtvrtina z přihlášených.“

„A vyplatí se taková nová škola studovat?“

„Zcela určitě. Mě to baví, máme v tom i psychoterapii, kterou jsem se i tak chtěla zabývat. A hlavně tam máme spoustu učitelů s podobným přístupem jako vy tady.“

„Aha, děkuji.“, Paigi dále vysvětlovala:

„V těch renomovaných ‚kamenných‘ školách Ti neřeknou víc, než mají napsané v sylabech předmětů. To je takový ten papír, podle kterého se musí naučit tohle a tamto, víc ale ti učitelé neřeknou ani slovo. Vidím to u kamarádky, jak je z toho zoufalá. A nejen u ní.„

„Od kamarádky?“

„No ano, je to vrstevnice z Mýta ze základky,“ odvětila Paigi a pokračovala:

„Ze všech ostatních vysokých škol, kam chodí moji známí, jsem já jediná, kdo na vysokou školu chodí rád a ne kvůli papíru. Totéž, myslím, cítí i moji spolužáci,“ popsala Paigi a zdůraznila: „Nedokážu si představit, že bych studovala jen kvůli tomu, abych měla za pět let magistra.“

„Ale to asi nebudeš mít, ne?“

„Budu! Ten titul PVŠPS uděluje. Ale musím ji nejdřív udělat :)“

Rozhovor nabral na spontánnosti a začal se ubírat směrem na osobní život a plány.

„Utekla jsem do Prahy od Kybernetů a teď se kamarádím znovu jen se samými Kybernety,“ řekla mi Paigi se smíchem. „Hodně nás šlo do Prahy a zůstaly mi funkční i všechny ty starší kontakty. Kolikrát spolupracujeme i na zakázkách, hlavně na webdesignu, ale pracuji na čemkoli, co se namane, aby byl nějaký přivýdělek. Jen času na to moc není, protože školu mám od půl deváté do půl sedmé, takže jako tady na Kyberně :) Dostala jsem i nabídku jako grafička ilustrátorka.“

„Výborně, myslím, že tohle bys opravdu měla dělat. Řekl bych, že Tvé ilustrace jsou ve své kategorii u nás na Kyberně dosud nepřekonané.“ 

„Jenže to bylo do Maďarska a tam se mi odjet nechce.“

„No to je jasné, nejdřív je nutné dokončit školu.“

„To jistě, ale když se rozhlédnu po grafických studiích, tak to vůbec nevypadá jednoduše. Sháním-li brigádu, požadují po mně, abych prokázala praxi. A je takový nový módní trend, že si za praxi v takovém studiu musíš zaplatit! Stalo se mi, že jsem jedno takové studio oslovila. Po brigádníkovi prostě chtějí prokázanou praxi a vůbec už nechtějí vidět žádné práce, dokud nebudu mít nějaké doporučení!“ 

„Být freelancer nestačí?“

„Ne, většinou po Vás nic nechtějí, a když, tak třeba celý webdesign za dvě stovky. A to samozřejmě dělat nechci. Naštěstí mám zakázky právě od absolventů a studentů Kyberny, hlavně od programátorů. V poslední době dělám větší projekty třeba pro Tomáše Lekla, Tomáše Panského a Adama Řezníčka.“

Seděli jsme  v učebně 403, kde mi před okamžikem skončilo školení úředníků z Krajského úřadu v Hradci Králové, a já jsem na Paigi  vytáhl připravený fotoaparát. Absolventka se ale vzpouzela, že raději sama fotografuje, nežli stojí před objektivem.

„Zázemí na Kyberně mi hrozně chybí,“ pokračovla potom. „Vzpomínám si, jak nás naše první třídní, paní Peterová vždy vedla k tomu, abychom nikdy nechodili vyšlapanou cestou, kterou jdou všichni, ale našli si tu svoji. A přestože je leckdy trnitá, je lepší probojovat si ji. A když jsem prohlížela zpětně e-maily, tak jsem zase narazila na dopisy od druhé třídní, od Simony Trnkové, a ty jsou naprosto jedinečné: ‚Vy moji hadi, mám Vás ráda…, ne kecám!‘ Na to se krásně vzpomíná, nebo: ‚Já vám nikdy nelžu, jenom kdybych Vám někdy tvrdila, že Vás mám ráda, tak zásadně kecám.‘ A nejlepší to bylo při maturitě. Všichni jsme se postavili před komisi a Simona začala: ‚Tak, Vy moji hadi…‘ Předsedkyně na ni zírala a vůbec to nechápala. Z maturity si vůbec pamatuju jen ráno před, pak ráno s ‚hadama‘ a pak už nic. Vlastně, když Tě tak vidím, všechno se mi to vybavuje, jak jsem Ti při odborné maturitě napovídala tolik informací o Casparu Davidu Friedrichovi, že jsi také úplně odpadl.“ Zasmáli jsme se oba dva a Paigi zase pokračovala:

„Vrátíš se a všechno se Ti vybavuje…, ty večery na béčku (budova školy B), kdy jsme seděli v těch zapuštěných dveřích a kecali. Učebny B13, B14… Akorát B18 jsem nenáviděla. Buď tam byla zima, nebo hrozné teplo. Ještě horší byla A24, teď je tam školka, ale tehdy jsme tam mívali angličtinu a říkali jsme vždycky: ‚Máme angličtinu v pekle, jdeme do pekla…‘ Byly tam ošklivé mříže, jediné v celé škole. Strašně moc se tady toho odehrálo. Vždycky jsem se sem vracela jako domů.“ Odmlčela se.

„Dneska jsem měla být v Bohnicích (studuje psychologii) s doktorem Nešporem. Ale jela jsem raději sem pomoci s fotografováním a první mě napadl obrat, že ‚jedu domů‘.

Mimochodem už vím téma na svou bakalářku. Zajímá mě vliv médií na člověka, jeho psychiku. Hezky jsem s tím spojila grafiku a psychologii. Psychologie mě baví, potřebuju vědět, co je za tím vším, co se v duši odehrává, a reklamě rozumím právě odtud.“

Paigino vyprávění ukončil její telefon, musela už jít zase pomáhat. Na konci ale ještě s nezbytnou dávkou sentimentality po Kyberně dodala: „Ale ta moje vejška má také jednu chybu, máme tam pouze placené tiskárny a platíme korunu padesát za výtisk, a vůbec nic si tam nesmíme skenovat!“ Pak už jsme se ale rozloučili a to byl i konec rozhovoru. TR

Bóža II. díl (pokračování o Tomášovi Krausovi, začátek viz níže)

…pracuje také v malém specializovaném týmu. Patří do něho Víťa Hašek, Ondřej Homolka, Tomáš Pořízek, Martin Kaňůrek, a další naši absolventi. Jmenují se 3heads a podle informace z jejich webu 3heads.info jde o volnou kreativní skupinu, do níž patří ještě pilot dálkově ovládaných vrtulníků Dan Pék, který jediný Kybernu nestudoval.

„Tři neděle jsme natáčeli ‚na longboardu‘ ve Švýcarsku a v Česku. Pak jsme jeli točit do Alp. Jmenovalo se to Greener Pastures (zelenající pastviny), protože to vyjadřuje životní styl jezdců.
Další naší aktivitou, která je naprosto aktuální (!), je filmování hotelových zařízení na ostrově Bali. Víťa a ostatní tam právě odletěli, budou tam 14 dní natáčet dost hustý záběry z exotiky.“
„No to je neskutečný, co děláte!“, vykřikl jsem ohromeně. „A proč nejsi s nimi?“
„No protože využívají technologii octocopteru a helicam a k tomu mě nepotřebují. Já dělám spíš cranecar a střih.“
„…krom všeho možného ostatního, že?“, doplnil jsem já se smíchem a odhadem pravé povahy věcí. „Mohl bys blíže popsat ty filmařské termíny?“
„Octocopter je helikoptéra s osmi vrtulemi,“ vysvětloval Bóža gestikulujíc rukama. „…a helicam je vrtulník s kamerou. Je na tom připevněna kamera, nebo fotoaparát a ovládá se vysílačkou ze země. Víťa a Dan v tom mají bohaté zkušenosti, dělali třeba virtuální prohlídku pro zlínskou univerzitu UTB (viz web.utb.cz/vp/).“
„…a cranecar?“
„To je ten (viz obrázek, foto ©Vít Hašek) auťák s jeřábovým ramenem, na jehož konci je také kamera. S tím jsme toho už spoustu najezdili a natočili. Já se nyní specializuji na sportovní videa.“
„A kde máte centrálu, když tolik cestujete?“
„Máme to dané sem do Hradce Králové. Já jsem z Lázní Bělohrad, Víťa z Chocně, Pořez je z Hranic n. M. a Kaňour ze Vsetína. Tady v HK jsou na bytě, díky Kyberně tu ten pocit základny zůstal.Teď také studují ve Zlíně, ale sem tam se tu scházíme.“, řekl Bóža a vrátil se ještě k tématu cranecaru: „S tím se mimo jiné točil i pět dílů Green Pastures, kde jsem dělal kameru i střih (viz www.skategreenerpastures.com). Spolupracovali jsme hlavně s Víťou a sponzoroval to Red Bull. Je to opravdu dost práce, znamená to probírání materiálů, shánění hudby a tak. A teďka, když mám dělat ještě věci do školy, těžko se to stíhá.“
„Počkej, ty k tomu ještě studuješ? Vždyť už máš titul DiS. (diplomovaný specialista).“
„Jo, to mám, ale dodělávám si ještě ‚pajdák‘ na UHK, jsem na dvouoboru informatika a základy techniky.“
„Cože? A co Ti to dává?“
„Rozhled v matematice a psychologii, nic víc.“ řekl vážně Bóža a dodal s hlasitým hýkavým smíchem: „Jo a hlavně to bylo bez přijímaček!“.
„…hm, jít někam proto, že je to bez přijímaček, to je fakt debilní důvod, promiň.“
„Ale tak to není, pro mě to bude spíš jistota. Moje máma je úspěšná designérka, a také při tom učí. Někdy, když klienti hromadně neplatí, jsou to naše jediné peníze a zachrání nám to život.“
(o Tvorbě rodiny Krausových si přečtete ve třetím díle brzy) TR

Další inspirace našim studentům?

Přijeli k nám na návštěvu David Macháček (ten vlevo na fotografii) a Vláďa Neckář (ten vpravo):

„Nazdar kluci, hned jsem u Vás,“ uvítal jsem je odhazujíc věci do kabinetu. „Kde jste?“, přešel jsem rovnou k věci.

„Já v Praze a on v Plzni,“ odtušil David a rozumí se, že myslel studijní pobyt na VŠ.

„Ale já chci přestoupit do Hradce, mě to v Plzni nebaví,“ doplnil Vláďa Neckář a pokračoval: „Jsem tam na oboru Komerční elektrotechnika. Myslel jsem, když to můj táta také studoval, že mi s tím pomůže, ale ani tak mi to nejde. Je to strašně obtížné studium. Hlavně ta matematika a fyzika.“

„No jo, on nám pan Jílek při matematice říkal: ‚Počkejte, počkejte, vy tu matematiku ještě budete potřebovat, až budete na vejšce!‘,“ glosoval řeč bývalého spolužáka David Macháček.

“A co ty studuješ?”

“Já jsem na ekonomii,” odvětil David a mě se zdálo, že to řekl trochu provinile J. “Co se tak na mě koukáte?” rýpl si ihned do mého zamračeného pohledu. “Jediná nevýhoda je, že v tomhle oboru je moc peněz.”

“Cože, moc peněz?”

“No, já dělám finanční poradenství a mezi námi se to tak říká: ‚Jediná nevýhoda tohohle oboru je, že je to trochu přeplacené!‘,” Všichni jsme se srdečně zasmáli.

V tom se přiblížil Martin Mercl, a tak jsem mu udělal místo: “Já už Ti je nechám, tady je máš, Martine” Ten nás ale lakonicky setřel: “Jen si je nech, já je na nic nepotřebuju.“
Jen na vysvětlenou, kluci přijeli skutečně jen na návštěvu, podívat se na svou Alma mater.TR

.

Tomáš Kraus zvaný přáteli „Bóža“, díl I.

Bylo by asi nedůvěryhodné začít o Bóžovi sadou superlativů o jeho ryzí povaze a pracovitosti. Postačí, když řeknu, že zkušenosti, které mi pro tento článek skromně svěřil, budou rovnou na seriál.

Absolventem školy, která už neexistuje  

Dokud byl na Vyšší odborné škole filmové Zlín (VOŠFZ) přítomen pedagog, animátor Michael Carrington, získávala škola na popularitě (tedy, alespoň, co já vím). Na její půdě natočil své Krysáky například Cyril Podolský. Nedávno ale zkrachovala záhadným odlivem financí a Michael nyní pracuje v Praze na různých vlastních projektech. Právě tuto školu po maturitě na Kyberně Tomáš Kraus zvaný Bóža úspěšně vystudoval. Stihnul to na poslední chvíli.

„Projevovalo se nějak předem, že vedení VOŠFZ nemá zájem o budoucnost školy, ale spíš o nějaké privátní plány?“

 "Odhalili jsme to asi po měsíci studia, ale zápal spolužáků a zajímavé animační techniky – a lidi zblázněný do nich z kantorů (Carrington, Krupa – kameraman Karla Zemana, Kolář…) i studentů. To nadšení ale brzy odpadlo. U mě asi po dvou měsících, někomu to vydrželo i rok. A pak tu byl pro všechny ten boj s byrokratickým vedením, které celý kult zlínské školy potopilo." 

"Prý Vám scházela i filmařská technika?"

 „Když jsem potřeboval kameru nebo foťák, musel jsem se vrátit sem na Kybernu a tady si ho vypůjčit. Totéž i se softwarem. Na Kyberně byl, tam ani náhodou.“

„Přesto ale měla tahle VOŠ k dispozici neuvěřitelné dědictví po slavných Baťových ateliérech. Když jsem u Tebe byl na návštěvě, vzal jsi mě do rozsáhlých prostor ateliéru Hermíny Týrlové, ateliér Karla Zemana byl bohužel zamčený, vzpomínáš si?“

„Ano. To je pravda. Měli jsme ateliéry, obří stativy a stoly. Ale všechno historické, hlavně kamery. Světla jsme si půjčovali až z Barrandova.“

„Zmínil ses, že jsi tam spolupracoval na 48 filmech, jak jsi to za tři roky denního studia mohl zvládnout?“

„No, to nikam nepiš! Režii, scénáře a všechny hlavní profese si ti autoři dělali sami, já jsem pouze pomáhal. Ale zásadnější podíl jsem měl na filmu Žofie Zajíčkové Domino. Tady je link: http://vimeo.com/13726167. U toho jsem realizoval kompletně kameru i střih.“

„To je krásný film – dokonale nepočítačová ploška. A nezapře to užitečnost širokého animátorského stolu, vzpomínám si, že ještě kolem desáté večer byli studenti ve škole a trpělivě animovali.“

„Jo, jo, tahle práce potřebuje čas. Pracovali jsme až 16 hodin denně, hlavně Žofka. Mimochodem ten film teď získal cenu poroty na nějakém japonském festivalu, ale jméno bohužel nevím.“

„Gratuluji! A co ty ostatní filmy?“

„Tam jsem se podílel na střihu nebo na kameře, někde jsem dělal zvuk, jinde dubbing jedné z postav atd.“

„Nenápadně v pozadí, ale nepostradatelný, to jsi celý ty. Prozradím na Tebe, že máš díky spolupráci se svou rodinou zkušenosti s navrhováním interiérů například pro Slovnaft, že jsi spoluzakladatelem Filmového festivalu aplikované kybernetiky, pojízdného tabla na MHD Tablobus, že máte se spolužáky filmařskou společnost pro technicky náročné snímky (http://www.3heads.info), že studuješ další VŠ, ale detaily si nechám na příště.“

Budeme se těšit. TR 

Malá osobní revoluce

Kristýna Podhrázská měla vždycky svou hlavu. Nejednou tu byla maminka, aby vyslechla zničující kritiku. Její krásná dcera musela oči klopit hluboko do země a slibovat a slibovat, čemu jsme spíš toužili věřit. A pak najednou jsem se sám stal svědkem její neuvěřitelné osobní proměny, když u praktické maturity odevzdávala nádherný časopis plný fotografií a článků, které sama napsala, nafotila, nebo některým snímkům stála před objektivem jako modelka. Dodnes nemohu potlačit údiv, kdykoliv ji vidím, jak to, že v klíčovém momentě před maturitou dokázala změnit tohle všechno…

„Co vlastně právě děláš?“, ptám se Kristýny ve vestibulu naší školy v chladivém jarním dopoledni.
„No, grafika to není…“, povídá Kristýna s omluvným úsměvem: „…pracuji jako realitní makléřka.“
„Cože? A v čem to spočívá?“
„Pracuji ve firmě DUMREALIT.CZ a nabízím klientům různé nemovitosti, jezdím je s nimi prohlížet přímo do terénu, organizuji obchodní schůzky a tak.“
„A co k tomu je potřeba umět?“
„Tak především musím být komunikativní…“
„A hezká!“ skočil jsem jí do řeči, takže se zapýřila.
„No, ale taky s nimi sepisuji smlouvy, udržuji korespondenci atd.“
„A co fotografie těch objektů, nevyužila jsi alespoň v tom trochu dovednosti z Kyberny?“
„No tak to určitě jo, protože je fotím, upravuji ve Photoshopu, a pak dávám na web, vlastně dělám kompletní inzerci.“
„A nebojíš se, že když zveřejním, jaké máš zajímavé zaměstnání, že tam přiběhne řada našich absolventů dělat Ti konkurenci.“
„Ne, ať klidně přijdou.“…

TR

Na fotografii je  Kristýna Podhrázská, fotografoval ji její tatínek, profesionál v oboru, pan Miroslav Podhrázský

Nová „paní učitelka“

Ne, nelekejte se, Anna Huňková přijde jen na krátkou stáž a přednese aktuální postřehy o studiu na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Zároveň si ale připravila projekt zaměřený na postmoderní fotografii, čímž obohatí náš výukový program. Objeví se u nás poprvé 23. dubna a představí se v několika grafických třídách.

„Jak je to dlouho, co jsi po maturitě opustila Kybernu?“

„Myslím, že pět let.“
„ Pamatuji si, že jsi se na Fakultu umění a designu v Ústí dostala na poprvé s kolekcí fotografií a básní ve kterých figurovali vlakoví cestující, že?“
„Ne docela. To byly tibetské básně o zkrocení býka a z vlaku tam byly jen detaily interiéru.“
„Kdyby ses mohla dnes rozhodnout pro kteroukoliv jinou uměleckou VŠ v Čechách, která by to byla?" 
„No zase ta samá!“
„Takže jsi tam spokojená, že? U koho jsi v ateliéru?“
„U profesora Vojtěchovského, ten je velmi známý svými fotografiemi skla a také automobilů.“
„Čím se zabýváš Ty ve svých fotografiích?“
„Nejčastěji dělám fotografické ilustrace třeba k vážnějším textům Williama Blakea, nebo naopak k takovým kultovním autorům, jako je Boris Vian. Technicky jde často o fotogramy (kladení předmětů na fotocitlivou vrstvu)“ 
„A děláš také nějaké komerční fotografie, fotíš třeba modelky, používáš matte painting, aby fotky vypadaly co nejlépe?“
„Ne, to nikdy! To bych ztratila duši!!!“
„Jejda. Ale čím se budeš živit, až zcela dostuduješ?“
„Chtěla bych radši pracovat jako restaurátorka fotografií někde v archivu.“
„A kde je takový vhodný archiv?“
„Vlastně v každém větším městě. Fotografie jsou součástí každé historické sbírky.“
„Co sis pro naše studenty připravila, o čem budeš přednášet?“
„Bude to přednáška o konceptuální fotografii Hanse-Petera Feldmanna a Sue de Beer. Oba jsou postmodernisté, to je směr, který zprostředkovává vlastní autorův svět, nebo prostřednictvím uměleckého díla lidem umožňuje, aby se se svým vnitřním světem nově konfrontovali.“
„To zní složitě, co konkrétně Feldmann a de Beer fotí?“

„Jsou to fotky z řádění levicových teroristů RAF (Rote Armee Fraktion) v Německu let sedmdesátých. V Západním Berlíně tehdy probíhaly únosy a vydírání a Feldmann použil autentické novinové fotografie v novém kontextu, když k nim uvedl pouze jména a data úmrtí, aniž by rozlišil, zdali šlo po policistu, oběť nebo teroristu. A Sue de Beer k nim zase přirovnala střelce (atentátníky) z amerických škol.“
„Vau, Ty jsi velmi alternativní!“
„Alternativní? To si nemyslím.“
„A proč Tě tedy nesmím vyfotografovat?“
„Protože jsem šla studovat fotku, abych byla za fotoaparátem a ne před! Můj oblíbený portrét je s talířkem před obličejem“ (smích)
„Tak jo, děkuju Ti za rozhovor.“
„Nemáš zač, ale vůbec to od Tebe nebylo fér, tenhle výslech!“ TR

Znáte Marka Vondrušku?

Praha, veletrh Reklama Polygraf dne 20. 3. 2012. Někdo mi zaťukal na rameno a já vzhlédnul. Nade mnou, pod klenbou secesního paláce holešovického výstaviště se usmívala známá hlava loňského absolventa Marka Vondrušky a s ním řada jeho nových spolužáků. Studuje právě soukromou vyšší odbornou školu Orange Factory, a tak jsem se zase trochu poptal, abyste získali přehled.

„Jsem tu moc spokojený.“ Odvětil bez váhání Marek. Vytáhl mobilní telefon a promítl mi sérii zdařilých kreseb. „Ale Marku, ty jsi byl přece vždycky třidéčkař, ne?“ „No to jsem pořád, ale zdokonaluji se v kresbě, vyhovuje mi, že na Orange máme větší časové dotace u mnoha předmětů, takže když kresbu jeden den začnu, v klidu ji také dokončím.“
„Hm…“, komentoval jsem to uraženě J
„A taky tady máme širší paletu předmětů, jako jsou marketing, estetika atd.“
„A co počítačové předměty, dosahují takové úrovně, jako u nás?“
„To sice ne, ale je to spíš proto, že studenti tu nejsou tak pokročilí, jako na Kyberně. Třeba Photoshop se tu učí velmi dobře a podrobně, ale pro nás, kteří to umíme, to k užitku není.
Co se týká atmosféry, tak je podobná, jako na Kyberně, od studentů se očekává zájem, což pro lidi z gymnázií bývá smrtelné. Ti jsou zvyklí na tlak, a tady se očekává, že si sami dovedete poručit. Taky je tu docela velké školné.“
„Já jsem slyšel, že je tu vynikající výuka fotografie, povězte mi něco o tom.“, obrátil jsem se na jeho spolužáky.
Michaela Egli, se kterou se pro mě Marek vyfotil (viz foto), mi hned ochotně vysvětlovala: „To je pravda, učí nás profesor Vojtěchovský a je naprosto úžasný. Je vidět, že fotografii rozumí a ještě je vždy ochotný problém vysvětlit, a také pomoci.“ (Totéž mi potvrdil i student Tomáš Wolfschläger, který právě fotil.)
„A co ostatní předměty, také Vás tak chytla klasická kresba jako Marka?“
„Ne, ani v nejmenším.“, řekla Míša. „Na kresbu vůbec nechodím a ostatní předměty mě spíš otravují. Jediné, co mě baví, je focení!“, řekla a seskočila ze židle, aby Tomášovi vysvětlila, jak má foťák správně nastavit.
 

 
Marek mi ještě vysvětlil, proč jsou na veletrhu Reklama Polygraf. Celý první ročník Orange Factory to má povinné, každému je přidělena práce. Tomáš a Míša provádějí fotodokumentaci, někteří rozdávají letáky a podobně, Marek sám hlídá výstavu soutěžních kalendářů.
„Je to pěkná otrava.“ postěžoval si mi na závěr.

--------------------------------------------------------------------------

Já mohu dodat jednu novinku, že pořadatel veletrhu Reklama Polygraf mi přislíbil poskytnout možnost praxe i pro studenty Kyberny. Konkrétní formy spolupráce teprve dohodneme, ale výhodné bude nabídnout například filmovou dokumentaci. Pro nikoho ze studentů to samozřejmě nebude povinné. TR 

Víťa Trunec, koncertní mistr

„Ahoj, Víťo, proč jsi nebyl minulý týden ve škole? Já jsem měl koncert L“ Asi takhle nějak by proběhla konverzace mezi mnou a Víťou, kdybych nevěděl, že nešlo o obyčejnou zkoušku. S orchestrem ZUŠ v Pardubicích zvítězili v krajské soutěži v České Třebové. Víťu lze spatřit na půdě školy už jen do konce května, kdy maturuje v oboru Počítačová grafika.

 „Jakou pozici v komorním smyčcovém orchestru zastáváš?“ 
„První housle, první pult, což je ta nejvyšší pozice. Oni tomu říkají koncertní mistr, ale to se nechci nějak vychloubat (smích).“  
„Né, to se nevychloubáš J“, říkám a on omluvně dodává: 
„Ale když celá ta zodpovědnost padá na mě. Když se něco pokazí, tak je to většinou jako moje chyba.“  
„Ty něco kazíš, Víťo?“ vmísila se do hovoru spolužačka Sára Raudová, ale Víťa jen pokrčil rameny. 
„Jak to jde dohromady, studovat počítačovou grafiku a hrát takto na housle?“, pokračoval jsem já.
 „Vlastně hraju ještě v jednom orchestru, ale ten už je fakt hodně profesionální, ale tam už hraju druhé housle, tam jsem jeden z nejmladších.“ 
„ Který to je?“ 
„Komorní smyčcový orchestr BONA NOTA.“ 
„No to je dobré a ta grafika?“ 
„Času je málo, na hudbu je ale vždycky čas. Taky se mi to hodí jako zvuk ve filmu.“ 
„Ty jsi vlastně člen TAVADAJA filmařského týmu, tam jsi zvukař, že? Všímáš si hodně zvukové složky ve filmu, máš nějaké filmy, které tě inspirovaly?“ 
„Z těch nejnovějších třeba Inception, ten má oskarovou hudbu, a ze starších je to Kmotr.“
“Prostudoval sis něco o zvukové dramaturgii?“
“ No, věnuji se zvuku dlouhodobě, takže už to nějak cítím.“
„Doporučil bys nám nějaký film z Vaší produkce, kde se Ti zvuk zvlášť povedl?“ 
„Doporučím film, který ještě není hotovej, na který se budete muset těšit, a to je Vajgložrout 2. Bude hotov na konce měsíce března a bude to na serveru Youtube na stránce TAVADAJA.“ 
„Tak děkuji za rozhovor a ať se Vám film podaří.“ TR

Tajný spolek „Osliznout“

Chystali jsme práce pro jednu soutěž a na kategorie „módní doplňky a oděv“ jsme neměli, co přihlásit. „Nevadí…“, řekl jsem nahlas, „Ale my máme, co přihlásit!“, protestoval bleskově Šimon Levitner, „Dobi a Judita dělají šperky a já navrhuji textil.“

Katku Dobiášovou jsem dnes potkal a měla na sobě originální náušnice, které si sama zhotovila. Za chvíli mi ukázala ještě stránku na Facebooku, kde mají všichni tři, Judita Levitnerová, Šimon a ona vlastní návrhy. Mrkněte se sami, tady je odkaz. TR 

Absolvetni se vracejí na rychlý internet?

Marek Jech a Kryštof Polák vloni úspěšně maturovali na oboru Počítačová grafika. Dnes se stavili ve škole a dalo mi dost práce zjistit proč. „Přišli jsme se na vás podívat, zavzpomínat! Nám se tady líbí!“, tvrdili nejdřív. Pak si sedli do lavic jako dřív a připojili se chtivě na síť J. Využil jsem toho a zeptal se, co právě dělají.

Oba jsou nyní vysokoškoláci. Marek Jech studuje ekonomii v Praze, velmi si studium pochvaluje, ale živí se tím, že navrhuje a vizualizuje interiéry. „Právě připravuji interiérový design restaurace pro 300 lidí!“ chlubí se oprávněně. Jmenoval mi i pár dalších významných klientů, pro které už navrhoval. „Když máš takový bussines, proč ještě studuješ?“, zeptal jsem se Marka. „Kvůli kontaktům, mám skvělé spolužáky. Doporučují mi zajímavé práce pro různé firmy, například vizualizace výstavního stánku pro aerolinky.“ „A výuka sama?“, ptám se zvědavostí učitele, „Nejvíc mě baví marketing, jsem tu kvůli tomu. Některé předměty jsou poměrně těžké – Makroekonomie a Statistika, ale celkově mi to vyhovuje. Vlastně mě to baví.“ „Stýkáš se ještě s dalšími absolventy Kyberny, kteří ekonomii v Praze také studují?“ „No jsem s nima ve třídě!“ (smích).

„A co Ty, Kryštofe?“, obracím se na druhého absolventa: „To je jasný, mám spoustu volnýho času, tak jsem pomáhal Markovi s webovýma stránkama pro to interiérové studio, které rozjíždí.“ „ A jakou, že to studuješ školu?“, ptám se dál, “ Filosofickou fakultu UHK, Počítačovou podporu v archivnictví, ale budu přestupovat na Aplikovanou informatiku, protože se chci hlouběji zaměřit na programování.“ „Čili weby jsou tvá největší obživa?“ „Prakticky teďka jo. Naposledy jsem dělal jeden e-shop, teď s kamarádem připravujeme projekt, který zatím nemůžu prozradit.“ „Nemáš nějakou ukázku?“ „Mám, tak třeba web firmy CloudWare Zděňka Musila (dalšího absolventa, tentokrát oboru programování; pozn. aut.). Dělají docela zajímavé pohodlnější Cloud computing služby. A taky bych mohl doporučit vlastní web: http://krystofpolak.cz.“

„Tak pánové díky, už vás nebudu rušit, ať se Vám daří.“ TR

Václav Krejčí – GRAFICKÁ UŽIVATELSKÁ ROZHRANÍ (přednáška z 27. února 2012)

Václav Krejčí je absolvent Kyberny a profesionál v oblasti uživatelských rozhraní. Je také jedním z mála autorů na světě, a v Čechách vůbec prvním člověkem, který napsal knihu o softwarových uživatelských rozhraních.

V úvodu své přednášky představil obor, který se prudce rozvíjí a představuje uplatnění pro řadu našich absolventů:

„Dnes máte na každém elektronickém zařízení display a ten potřebuje kvalitní grafické rozhraní, které může navrhnout někdo z vás.“ – prohlásil Krejčí, „A nejde jen o mobilní telefony, tablety a PC. Patří sem pračky, myčky, lednice v domácnostech, složité stroje v továrnách, vybavení nemocnic, přístroje v dopravních prostředcích, bankomaty a jiné. A víte, jak vypadá současná podoba uživatelského rozhraní například ve čtečce na jízdenky v MHD? Hrozně, možná to dělal nějaký programátor.  Důvodem, proč právě vy máte příležitost navrhovat lepší design je právě úroveň, jak vysoko je nastavena laťka kvality GUI. Většinu rozhraní totiž navrhují sami programátoři a výsledek? Podívejte se například na software Malování.“

Cítíme hrdost, že naše úsilí věnované do přípravy studentů, to základní vykročení, které jsme jim dali, přináší své ovoce. Když se k nám vrací – a my od nich čerpáme zkušenosti, které získali ve své praxi. TR

Úspěchy grafiků u přijímaček na VŠ (psáno 14. 2. 2012)

Nedávno mě zaskočil jinak velice vážený kolega z řad učitelů programátorů, když byl skeptický k úspěchům grafiků u přijímaček na VŠ. Naštěstí se hluboce mýlil. S připravováním studentů Počítačové grafiky na umělecké VŠ jsme začali už v roce 2002 a dnes už máme své absolventy na většině uměleckých oborů vysokých škol v celém Česku. Studují například FAMU, UTB, UJEP, UHK, univerzity v Liberci, Brně a další.

Až do loňska nám zůstávaly zavřené dveře na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, která patří k nejproslulejším oboru v užitých umění a designu.  Ondřej Báchor se ale tak dobře připravil, že se dostal na Grafický design napoprvé, což u školy s jedním, dvěma studenty v ročníku daného zaměření opravdu nebývá zvykem. A letos se na VŠUP dostali hned dva další, a sice Filip Hepnar a Maxmilián Berdych.

Aby student u přijímacích zkoušek uspěl, musí být především tvůrčí a měl by mít jasno, co od své kariéry očekává. Nedostávají se většinou lidé, kteří nemají jasný cíl, dají si vícero přihlášek ve stylu „co kdyby něco vyšlo“ a pak u pohovoru často nedovedou odpovědět ani na jednoduchou otázku, proč si vybrali právě toto zaměření a ne něco jiného.

V té souvislosti jsem pohovořil s jednou z úspěšných studentek Barborou Vrzákovou přijatou čerstvě na FAVU v Brně.

 „…jsem se dostala!“ potěšila mě Barča na minulé konzultaci. Sedí ve svobodomyslné čepici před LCD tabletem Cintiq jako obvykle a kreslí na něm svůj film. Ptám se, proč se nikdy nefláká. Vysvětluje mi: „Já si říkám, že využiju ten čas tady mnohem lépe, než doma. Tam si jdu uvařit čaj, vynést koš, než se dostanu k té práci, tak mi to trvá dvě hodiny.“ Pak ukazuje pokroky ve své animaci, která má mimochodem velmi originální rukopis, stylizaci postav a hlavně scénář. Hlavní hrdina je mladý úředník, který má povinnost vydávat dávky nezaměstnaným a žadatelům o podporu. Lidé mu prachy berou a trhají z rukou, až ho nakonec rozsápou celého. Je to docela dobrá alegorie doby.

Pro informaci jsem se ještě trochu vyptával:
 „Ještě k těm přijímačkám, takže ty ses dostala na obor, který se jmenuje jak?“
„Grafický design 2, Fakulta výtvarných umění VUT Brno“
„A učí ho?“
„Mikuláš Macháček“
„A říkáš, že tam byl těžký teoretický test?“
„Nebyla jsem jediná, kdo s tím měl problémy. Věděla jsem, kdo vyzdobil Pantheon, ale problém byl vybrat, který umělec nevystavoval na EXPO 2008, byl tam výběr, ale ani tak se to nedalo příliš odhadnout. Pak tam byly otázky, jaký portál provozuje AVU, což jsem zrovna věděla (Artyčok). Dobrá byla otázka, kdo udělal Gentský oltář, část byla prostě v pohodě.“
„Ještě tam byla nějaká, kterou jsi nevěděla?“
„Vylučte dvojici umělců, která k sobě nepatří a následovalo osm jmen – úplně cizích. Také jsem nevěděla pojem asambláž. Také tam byly otázky typu: Kteří umělci se nemohli potkat, atd.“ 
 

Musel jsem konstatovat, že s tou asambláží je to malinko ostuda, ale věřím, že až si studenti 4. Ročníku zopakují dějiny umění před maturitou, jistě to už bude v pořádku. TR